černooký

Displaying 1 - 58 of 58
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.
Když jsem já šel od mé milé, od panenky, cinkaly mně pod botama podkovinky: činky, břinky, podkovinky! miloval jsem černooké dvě panenky. Když jsem já šel od mé milé za svítání, dal se na mě sousedův pes do štěkání; a já na něj: „Ticho, psíčku!“ a on by mně byl pokousal mou nožičku.
Stojí hruška v šírém poli, vrch se jí zelená; pod ni se pase kůň vraný, drží ho má milá. Proč, má milá, dnes pasete z večera do rána? „Kam, můj milý, pojedete, já pojedu s váma.“ Och já pojedu daleko, přes ty modré hory: kýž jsem byl nikdy nepoznal, co mé srdce bolí! Och já pojedu daleko, přes vody hluboké: kýž jsem byl nikdy nepoznal panny černooké! Och já pojedu daleko, do světa šírého: kýž jsem byl nikdy nepoznal srdce falešného!
Na tom našem poli dvě růžičky stojí; ještě jsem daleko, už mi jedna voní. Jedna už mi voní, a druhá rozkvétá: že musíš, můj milej, daleko do světa. Daleko do světa, za ty modré hory: což mě, ach můj milej, pro tě srdce bolí! Kdybych byla ptáčkem, zlitnou vlaštovičkou, snášela bych se vám nad vaší světničkou. Ne tak nad světničkou, co nad maštalema: jen abych věděla, co můj milej dělá. Nejdřív vodu nese, potom koně češe; po třetí za stolem 1) ceduličku píše. Komu to, můj milej, ceduličku píšeš? „Tobě to, má milá, že moje nebudeš.“ 1) Jiní zde skoncují takto: po třetí miluje černooké děvče.
Holka černooká! nebuď tak vysoká: pejcba tě podvede, že nebude z tebe, leda stará děvka.
Kudy je, kudy je cestička k Vílovu, kudy je, kudy je cestička k vám? cestička daleká, vítr ji zafouká: holka černooká, nebudeš má!
Ta zdejší hospoda z drobného kamení: kdo nemá peníze, ať do ní nechodí. Já sic peněz nemám, přece do ní pudu, černooké děvče namlouvat si budu. Ta zdejší hospoda je velmi vysoká, přeletěla přes ni husička divoká. Nebyla to husa, byly to housátka: že z vysoka hrajou ty zdejší děvčátka.
Rostou, rostou, rostou konopě za cestou, a jsou pěkné zelené; mezi nimi roste černooké děvče, až vyroste, bude mé. Můj synečku mladý, poslechni mé rady, zanech toho ženění: oženíš se jednou, tvářičky ti zblednon, krása se ti promění. Přídavek: Přijdou na tě platy, kontribuce, mlaty, na robotu musíš jít: nepůjdeš-li jednou, drábi tebe zvednou, ještě budeš holí bit.
Když jsem šel od lesa stezkou, potkal jsem panenku hezkou, skrovnou, nevysokou, švárnon, černookou. Já se ji počal vyptávat, brzo-li se bude vdávat? „Já bych se vdávala, 1) kdyby mně máma dala. Můj zlatej Jeničku hezkej, až půjdeš z hospody, vejskej, bych tě uslyšela, srdéčko potěšila.“ 1) Ona že ne, že ne, že si mne neveme. Počala ode mne běžet, upadla, zůstala ležet: ouvej, holka, ouvjej! když jsi upadla, vstávej!
Počkej, holka černooká, však ty budeš plakat: až bude po svatbě za tejden, budeš ty plakávat každej den: počkej, holka černooká, však ty budeš plakat! Počkej, holka černooká, však ty budeš plakat: až bude po svatbě za měsíc, budeš ty plakávat ještě víc; počkej, holka černooká, však ty budeš plakat!
Čtyry krávy, málo trávy, po málu jim dejte; čtyry koně, dva pacholci, honem zapřahejte: pojedeme pro votavu, na zelenou louku; budeme tam milovati černookou holku.
Myslivečku zelený, co to běži ze zelí? běží, běží srnčička, černooká dívčička, myslivečku, střel mně ji!
Nebudu se v noci toulat, budu si radši namlouvat hezky děvče černovoky, co má podepřeny boky. Nebudu se panen prosit, budu radší šavli nosit, šavli novou vocelovou, vod královny darovanou.
Už do vojny jedeme, jedeme: dobře se tu mějte! však vy na nás brzičko, o má zlatá matičko, stokrát zpomenete! Ach bratříčku, bratře můj, bratře můj! osedlej koníčka, že já musím pryč odjet, od mého srdéčka. Když jste bratra zabili, zabili, zabité mě taky: dejte pozor na sebe, a na svoje děti. Když jste bratra zabili, zabili, zabité nás oba: ponese nás vodička kolem Jarošova. Ponese nás, ponese, ponese na jedlové deštce: bude plakat, naříkat černooké děvče.
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.
[: Ludé sa smúvajú, :] [: co tito dvá majú. :] Černojoké děvča, dělat mu nedajú. Enem husy pase, pěkně nastroja se. Haj, haj, haj, husičky, okolo vodičky. Jede tu můj milý obrodit koníčky. Jak koně obrodil, s děvčátkem sa schodil. Okolo vodičky za ruku ho vodil.
Starý mladé nic nevěří, zaléhá jí ode dveří, ahaha, ahahú, ode dveří. Pusť mě, starý, ven z komory; co mne ta hlavěnka bolí! Vylehni ven z okenečka, ochladí se tvá hlavička. Jaké je to ochlazení, dyž tu néni potěšení! Vzala klíče od sednice; bolí mě hlava velice. Ze sedničky vykročila, devět plotů přeskočila. Ten desátý byl vysoký, tam byl synek černovoký. 1) Od večera do svítání tam se spolu milovali. Běž, milenko, ke starému, chýlí se ke dni bílému. Kdes, Aničko, kdes ty byla, že si se tak urúsala? 2) A já sem byla v kostele, modlila sem se za tebe. Za tvé staré šediviny, aby na světě nebyly.
Šel dudáček hráti na hody [: a padl pozpátek do vody. :] Černovoký děvče pravilo, že dudáčka plynót vidělo. Poběhnite, lidi, s hákama, vytáhnem dudáčka s dudama. Dyž sme tě, dudáčku, vytáhli, ničky nám zadudáš na dudy. Jak pak na ty dudy zadudám, dyž sem ješče vínka nebumbal? Až se já vínečka nabumbám, potom vám na dudy zadudám.
[: Šla Kačenka na procházku :] až ke mlýnu na tu hrázku. 1) Jak na hrázku vykročila, krásné dítě porodila. 2) Černú pantlú krk zatáhla, po vodince je pustila. Plyň, pachole, dolů vodú, a já zase pannú budu. Jeli tamto tři pánové, a to všeci rétarové. 3) Jeli cestú i necestú, až přijeli k tomu mostu. Na tom mostě bylo jabko, pod tím mostem pacholátko, černooké nemluvňátko. Jeden praví: Vezmime ho, druhý praví: Neberme ho. A ten třetí, ten byl z Boha, vezme dítě do kočára. Do kočára vysokého: Tam najdeme matku jeho. Rychtaříčku, dejte zvonit, pacholeti matku najit. Jak ponejprv zazvonili, hned tam všecky matky byly. Rychtaříčku, ješče jednú, ať se všecky panny sběhnú. Jak po druhé zazvonili, hned tu všecky panny byly. Enom jedna tam nebyla, rychtářova Kateřina. Kateřino, kdes ty byla, kde jsi krásu proměnila? Pod mostem sem šaty prala, tam jsem krásu zanechala. Jiné panny také praly a krásy tam nenechaly. Shoďte ju tam z toho mosta, ať je už té hanby zprostá.
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká.
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká. Přišel tě k ní Černojurský, Černojurský, král uherský. Dej té trávy koňu mému, koňu mému višňovému. 1) Chce-li tvůj kůň trávu jesti, musíš s něho dolů slezti. Slezu-li já s koňa svého, zbavím tebe vínka tvého. 2) Zbavíš-li mě vínka mého, zbaví tě Bůh ščestí tvého. Zatočil se a zasmál se, slezl s koňa k té panence. 3) Jednú rukú koňu dával, druhú rukú vínek snímal. Chceš-li déle živa býti, lebo mi chceš vínek dáti? Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, travěnka se zeleňala. 4) Jak po druhé zavolala, ta hora se prohýbala. 5) Jak po třetí zavolala, mamka na dvůr uslyšela. 6) O, synové, co děláte, vraných koní nesedláte? Naša Anka v lese volá, co se jí za křivda dělá! Bratříčkové nemeškali, vrané koně osedlali. Ostré kopí připínali, k čirým horám pospíchali. Jeli cestú i necestú, kadem lidi nechodijú. Šinuli se při potoce, tam Indriáš si myl ruce. Indriášku, cos to zabil, žes si ruce okrvavil? Zabil sem já holubičku, sedávala v okénečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spať nedala. Nebyla to holubička, byla to naša sestřička. 7) Tak ho za švagra vítali, až z něho kosti lítaly. Hledejte suchého buka, tam z vašej Kačenky ruka. Hledejte, kde suchá plaňka, tam z vašej Kačenky kaňka.
Stojí v poli broskviňa, pod broskviňú děvčina, nízká, nevysoká, hezká, černooká. Co to stojíš, co je ti? Vybila ti tvá máti? Lebo ti hřešila tvá maměnka milá? Ani mně nevybila, ani mně nehřešila, a já stojím sama, všecka uplakaná. Do kostela zvonijú, panenky se strojijú, a já nebožátko kolíbu děťátko. Ty sestřičko nejmladší, tebe já mám nejradší, pokolíbej mně ho, budeš tetka jeho. Já kolíbat neumím, za kolébku se stydím; kolíbej si sama, šak si jeho mama. Všecky panny tancujú, pěkně jedna za druhú, a já nebožátko kolíbu děťatko.
Tulipán, tulipán, sedem rázů kvitel, jak’s ty mi, můj milý, jak’s ty mně odvykel? Já sem ti odvykel velice lahúčko, tak, jak by odpadlo se stromu jabučko. Červené jabučko, po zemi sa kúlá, dojdi k nám, šohajku, je-li tvoja vůla. Červený tulipán není trvanlivý, černojoký šohaj není spravedlivý.
Ešče se já podívám k tem pavlovským zahradám. Esli je tam ešče černooké děvče, já si na ně zavolám. Ani ho tam nevidím, ani ho tam neslyším; [: a to sám Pán Bůh ví, :] s kým se já včil potěším.
Frajerenky moje, nezáviďte sobě, néni mně to možná, abych si vzal obě. A ty modrooká, ty čekej do roka, a ty černooká, hledej si člověka.
Hlavěnka mě bolí, srdečko ve mně hrá, že můj šohajíček jinó panenko má. Jinó panenko má, jiné dary nosí, a já mám náděju, že se mě naprosí. Že se mě naprosí, na kolínka klekne, nebude na tom dosť, ješče klobók smekne. Nesmeké, synečku, nesmeké klobóka, ať lidi neřeknó, že jsu Boží muka. Že jsu Boží muka, co na poli stojí, že za mnó pacholek černovoké chodí.
Kdo se to prochází po liboské hrázi? Černooký děvče marijánek sází. Sází tě ho, sází po jednom zbílečku; ach, žes ty ošidil chudobnó děvečku! Chudobná děvečka nic inšiho nemá, jenom tu poctivosť, co si ju zachová. Málo je jich, málo, co ju zachovají, néhodnější panny ty ňó pohrdají.
[: Maličké jsem ščestí míval, :] dyž jsem za milou chodíval. Měl jsem ščestí a neščestí, potkalo mě děvče hezký. Potkalo mě, neznalo mě, zajda za mne, volalo mě. »Vrať mně, milý, co je mého, já ti vrátím, co je tvého. Vrať mně, milý, můj šáteček, já ti vrátím prsténeček.« Malé sobě pole zajdu, hezké děvče sobě najdu. Hezké děvče černooké, nemalé a nevysoké.
[: Hole, hole, můj kůň vrany, :] kostečkami vykladany. Co sem na nim jezdivaval, sveho ščesťa pohledaval. Měl sem ščesti i něščesti, potkalo mne děvče hezky. Děvče hezske, černooke a malučke, něvysoke. Začal sem se vyptavati, ma-li chuť se vydavati? Musiš byť ma, bys něchtěla, půjděm spolem do kostela. A v tym našim kosteličku podamy sobě ručičku. Ona prosi, že by rada, ale ji maměnka něda. Ale tatiček něbrani, esli je šuhajek švarny. Šuhaj švarny, černooky a malučky, něvysoky.
Má milá mně vepovídá, já hí vepovím spíše; počké, děvče černovoký! šak mně už hiná piše. Napsala mně cedolenko, aj, stříbrem, zlatem psanó, diamantem protkávanó, abech chodíval za ňó.
Mé srdenko zarmúcené, na tři strany rozdělené. Jedna strana za tatíčkem, druhá strana za bratříčkem. A ta třetí, nevím za kým, za šohajkem černojokým.
Na tom našem dvoře dobrá voda, Bože, ne každý šohajek napit sa jí može. Černojoký šohaj nabral si jí žbánek, připíjal milence na zelený vínek. Na zdraví, na stálé, abys byla moja. Pán Bůh daj, šohajku, abych byla tvoja.
[: Stodynka róbená, :] voda v ní stodená. Napi se jí, milá, budeš pěkná bílá. Napi se jí ešče, černovoké děvče. Jak se jí napila, krása jí změnila.
Nechodívej1) za mnó, oči ti vypadnó, tedy bylo chodiť,2) dyž sem byla pannó. Dyž sem byla pannó, chodívali za mnó černovocí chlapci s pudrovanó hlavó.
Nechodívé, synku, okolo potoka, sedí tam panenka pěkná černovoká. Nechodívé, synku, dyž tě děvče nesce, ona má za puntem samo boží dřevce.
Nechodívé, synku, okolo potoka, sedí tam panenka pěkná černovoká. Nechodívé, synku, dyž tě děvče nesce, ona má za puntem samo boží dřevce.
Před naše okny lípa zelená, na ní rosa krapnatá, pod ňó sedí děvčata; kerá bude má? Keráž by jiná, leda ta malá? Je třebas ta maličká, co má černý očička, to bude moja. Před sósedovým široký kameň; sedává tam děvečka, černooká Anička s synečkem na něm. Ona seděla, smutně hleděla, měla v ruce šáteček, v každém rožku kvíteček, hned mu ho dala a zaplakala.
Rostó, rostó konopě za cestó, už só pěkný zelený, a za nima roste černovoký děvče, až vyroste, bude mý.
Rostó, rostó konopě za cestó, už só pěkný zelený. A za nima roste černovoký děvče, až vyroste, bude mý.
Šohaj, šohaj černooký, nemožu ťa zabudnúti! Ani ťa já nezabudu, pokud kolvěk živa budu. Ješče jednú na rozchodnú vinšuju ti takú věrnú, jako sem já tobě byua, vinšuju ti, duša moja. Co sem sa k vám nachodívau, dni a noci s tebú mrhau, ale tys byua falešná, nech ťa Pámbůh za to trestá. Néni pravda, moj přemiuý, robiua sem ti po vůli, žáden neví len já sama, jako sem ťa ráda maua.
Ty panenko maličká, ty se mně hrubě líbíš, jedno voko rybí máš, na druhý málo vidíš. Ty panenko maličká, ty černovoký děvče, dyž se na tě spomenu, hned se mně do pláče chce.
Zamiloval som si černooké dzěvče, ale mi ho nechcú dať. Ale mi ho dajú, len mia prevádzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im voly, čo orali v poli, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im ovce, maly zlaté zvonce, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im koně, čo byli na vojně, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im šaty, strjebro aj dukáty, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. A včil sa tak stalo, djevča sa prespalo, a už mi ho dávajú; ale im ho něchcem, obrátím sa, kdě chcem, nech si ho len chovajú.
Vím já jeden hájíček, v tom hájíčku domeček. V tom domečku děvečka, vykóká z okenečka. Černovocí mládenci tólali se po noci. Tólali se, tólali, až se k oknům dostali. Atd. Poďte, chlapci, poďte pryč, a už nedostanem nic. A šak hrachu nejídá, do hospody chodívá. Ani hrachu, ani krup, do hospody šupy šup.
Čemu jsi se oženil, synečku černooky, včilej ti něspomůže ani ten svět široky. Na co si se vydala, děvečko černooka, včilej ti něspomůže ta Morava široka.
Aj, ráno, ráno, kde se vzalo! Že se ani ešče černooké děvče nevyspalo. Aj, nevyspalo a nevyspí, a že ono dycky, ve dně taky v noci na mne myslí.
Hoja, hoja, daleko-li paseš? Malenku napaseš [: na zelenej trávě, :] na pěknej otavě. Hoja, hoja. Je tam studenečka, co sa napije Malenečka, Malenečka sa napije, děvečka sa umyje; aby byla bílá, Pánu Bohu milá. Ne tak Pánu Bohu, svojemu milému, synečkovi černookému. Hoja, hoja. Druhá odpovídá: Mně sa kravičky dobře pasú, ony mně neletajú, zelenej travěnky nehledajú, zelenej travěnky, dobrej dětelenky. Hoja, hoja.
Studená rosa padá, šohajek koně hledá. Nehledaj, šohaj, koně, poslala jsem já pro ně. Na to milotské pole černojoké pachole. Černojokého synka, co na husličky břinká. Jede šohajek hájem, černá košelka na něm. Perme ju, milá, z mydla, bude košelka bílá. Perme ju, milá, perme, enom jí nezederme. A dyž ju zedereme, na druhú zebereme.
Večera nám, Paně Bože, večera, budzeme jesc pečeného káčera. Na koněc nám, Paně Bože, na koněc, čaká nás tam černojoký muadzenec. A kedz sa tam, Paně Bože, dožňeme, muadzenca si, Paně Bože, pojmeme.
V širem poli hruška stoji, hruška stoji na podoli.1) Pod tu hrušku Dunaj bystry, Dunaj bystry, kamen ostry.2) Pod kamenem trava rostě, trava rostě, zelena se.3) Po tej travě pavi choďa, pavi choďa, perka traťa.4) Staň, děvečko, zber perečko, musiš to měť na lůŽečko. Na lůžečko, na to nove prostěradlo kartunove. Už sem perek nasbirala, za klobuček nastrkala. Za klobuček za vysoky, že syneček černojoky.
[: Ta kyjovská brána pěkně malovaná, :] [: kdo ju vymaloval, :] barvy nešanoval. Vymaloval na ní štvero koní vraných, vymaloval ješče černojoké děvče. Žádný nezabrání ptáčkovi lítati, jak mně zabraňujú děvče milovati. Vymaloval taky koníčka hnědého, on si ho osedlá, sedne si na něho. Teče voda, teče, po ní ryby skáčú, pověz mně, má milá, proč tvé oči pláčú. Pláčú ony, pláčú pro svého synečka, vzali ho na vojnu, dali mu koníčka.
[: Na tom našem dvoře to sú vrata, Bože. Pěkně malované, hledět na ně može. Kdo ich namaloval, barvy nešanoval. Maloval ich malíř, učený tovaryš. Vymaloval na nich, štvero koní vraných. Vymaloval ešče černojoké děvče. Vymaloval také dva chlapce jednaké.
Na náspěčkách seděla, do měsíčka hleděla: Vysoko-li je ješče. Ja, vysoko može byť, my se možem rozejíť, ach, černooký děvče.
Hoja, hoja, hoja, poslala nás královna, hoja, hoja, hoja. Hoja, hoja, hoja, nač vás ona poslala? Hoja, hoja, hoja. Jsú-li mosty hotové? Už sú mosty hotové. Dáte-i nám přez ně jet? Jaké dary nesete? Černojoké divčátko. Je-li ono poctivé? Jak jste vy volakeré.
Dyž sem slúžil na tej fáře u teho pana faráře, tak sem se já modlíval, Pána Boha prosíval. Za to dívča černojoké, za to nízké, nevysoké, aby mně ho Pan Bůh dal, Nepomucký svatý Ján. Jane, Jane, já ťa prosím, já to dívča dostat mosím, já to dívča mosím mět, co by bránil celý svět.
Dvanáct trubačů troubilo, a to všecko panně nevěstě sloužilo. Trubte, trubači, vesele, dokad já mám zelený věnec na hlavě. Až já věneček pozbydu, tenkráte už víc veselá nebudu. Skládala věnec na stole, vem ty si ho, mý černovoký pachole. Pachole bralo, vejskalo, to děvčátko přežalostně plakalo. Dys měla pro něj plakati, měla si tys raděj věneček nechati.