dokud

Displaying 1 - 65 of 65
Já jsem panna růže, dokud nemám muže. Já jsem panna kvítek, dokud nemám dítek.
Ráda jsem, Jeníčku, ráda jsem tě měla, dokud jsi nechodil ještě za jinejma. Jednou jdeš k Anince, podruhé k Marjánce: když jsi hezkej chlapec, každá tě ráda chce.
Jedna hodina z půlnoci byla, když mne má milá vyprovodila: „Přes ten zelenej háj jdi už, můj milej, sám, jdi s pánem Bohem!“ Není na nebi tolik hvězdiček, co mně má milá dala hubiček, není a nebude, co svět světem bude, tolik hvězdiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla ještě maličká, do kláštera dala, nebyla bych znala nyní Honzíčka.“
Chovej mne, matičko, chovej mne, matko, dokud neuzraje zelené jabko: až mne vychováš, za milého vdáš, potom se, matičko, na mne podíváš.
Škoda je tě, synku, škoda je tě: pantáta tě nechce mít za zetě, ani dcera za milého; zanechej chození daremného. „Já toho chození nezanechám, dokud vaše dvířka nerozsekám, dvířka novy jasanový, že je konec toho milování.“ Už holečku, už je veta:[24] máma nechce tě za zeta, ani dcera za milého, nech chození daremného. „Já chození nezanechám, dokud vrátka neposekám, třeba byly z brusu novy: 1) abych věděl, kdo k vám chodí.“ 1) vrátka novy jasanový, že je konec milování.
Putovalo děvče z Prahy do Moravy, mělo modry oči cely uplakany. Putovalo předse od potoka k řece: Převez, převozníčku! mne švárnou dívčičku. „Nechci, nepřevezu, jest-li má nebudeš; dokud mi neslíbíš, že ty se mnou pudeš.“ Nechci a nepůjdu, nejsem tvoje milá, radši bych se zase zpátky navrátila. – Sedla na mezičku, zaplakala tuze, že jí stříbrný pás opásat nemůže. Natrhala klasů, přivázala k pasu: Kýž jsem nepoznala tu mlynářskou chasu! Když jsem ho viděla příliš opilého, měla jsem se vyhnout do pole šírého. Když jsem ho viděla ouzkou cestou jíti, měla jsem se vyhnout, kde slunce nesvítí. Když jsem ho viděla hořké pivo píti, neměla jsem sama na trávu choditi!
Ach žalude, žalude! jak jsi těžkej na dubě: pod tebou se celičkej dub k zemi ohýbe! Vždycky jsi mně sliboval, když jsi za mnou chodíval, dokud jsi mě, můj holečku, ještě miloval. Slibovala mi, jak sluší, zaklínal se’s na duši, že se naše věrná láska nikdy nezruší. Už je láska zrušena, už je všecka zkažena: do vodičky do hluboky je uvržena.
Kdyby mně byl dal zlatej tatíček, dokud jsem bejval malej ohlapiček, růženec, breviář, nebyl by ze mne lhář hezkejch holčiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla malá holčička, do kláštera dala, nebyla bych sňala mého Jiřička!“
Hezká jsi, Andulko, bejvala, dokud jsi mládenců neznala; jak jsi ty mládence poznala, hned se ti tvá krása změnila. Co je po takové panence, která má tři, čtyry mládence; jednoho v světnici, dva venku: nestojím já o tu panenku! Pěkně mně měsíček svítíval, když jsem od své milé chodíval: svit ty mně, měsíčku, ještě dnes, však mně víc svítívat nebudeš!
Když jsem já šel na procházku skrze dvě uličky, vzal jsem já si novej klobouk, bíly rukavičky. Potkal jsem tam dvě panenky, ony spolu stály: já jsem jim dal pozdraveni, ony se mi smály. Vzal jsem já je za ručičku, za ručičky obě: Pojď Toničko! pojď Pepičko! sedněme si k sobě. „A já nechci, já nepůjdu, já se na tě hněvám, že si mi vzal můj prstýnek, teď já žádnej nemám.“ Mlč a nemluv, nepovídej, vždyť tu nejsi sama. „A ty nejsi mládeneček, jako já jsem panna!“ Necht si nejsem, ať si nejsem, ale já jsem býval: dokud jsem já, má Pepinko, k tobě nechodíval.
U cimbálu stála, pořád trucovala, dokud jsem nevhodil dolar do cimbála. Tolar do cimbála, dva zlaty jsem propil, ještě jsem si k tomu novy boty koupil. Sobě novy boty, holce pantoflíčky, aby mně dávala upřímny hubičky.
Nehněvejte se, matičko, že já se vám toulám: já si hledám potěšení, jehož doma nemám. Však jste vy se, má matičko, taky toulávala, dokud jste své potěšení doma nemívala.
Toč se, děvče, toč se, dokud tě mám v ruce: až tě z ruky pustím, Bohu tě poručím, ať si tě má, kdo chce. Kýž je mi tak vždycky, jako je nyníčky: já bych k vám nechodit a se vás neprosil, vy pyšné holčičky![35]
Nepůjdu z hospody, šelma bych byl! dokud si děvčátko nenamluvím. Až si ho namluvím, půjdu domů, poručím hospodu pánu Bohu.
Vzkázala mně jedna chudobná, vzkázaly bohaty dvě: radši mám tu jednu chudobnou, než ty bohaty obě. Bohatá ta jenom hezká je, dokud u mámy sedí: a když se od mámy dostane, sotva pro špínu hledí.
Nic nedbej, jen se vdej, dokud jsi mlaďoučká; jen se vdej, nic nedbej, dokuds mladá: až ti zvadnou růže,[41] nedostaneš muže; nic nedbej, jen se vdej, dokuds mladá! Nic nedbej, jen se vdej, obkuď jsi hezoučká; jen se vdej, nic nedbej, dokuds hezká: přijdou na tě časy, oblezou ti vlasy; nic nedbej, jen se vdej, dokuds hezká!
Už jedou muziky ke dvoru! kam se jim schovám, matičko moje, do domu? „Kdy jsi se jim chtěla schovávat, neměla jsi jim, dceruško moje, slibovat.“ Já neslíbila jen jednomu: svému milému roztomilému, věrnému. Kdo pak mě tam bude šidívat? vždyť já k vám budu, matičko moje, chodívat! „Přijdeš sem jen jednou za tejden: a lidi řeknou, že jsi tu pořád každej den!“ Dvanácte trubačů troubilo, dvanáct mládenců a krásných panen sloužilo. Hrajte mně muziky vesele, dokud mám ještě zelenej věnec na hlavě! Až toho věnečku pozbudu, do roka, do dne veselá ještě nebudu!
U oltáře klekla, sobě rozjímala, když svému ženichu ruku podávala: nemůž‘ jinak býti, musím si ho vzíli, do své plné smrti musím jeho býti. Aj, vy muzikanti! hrajte mi vesele, dokud mám věneček ještě na svem čele: až já odtud pudu, což truchlivá budu! kterak já lu na vás smutná zapomenu! Má matička milá okolo mne chodí, ani to slovíčko ke mně nepromluví: má zlatá matičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte, jako strom jablíčko! Což tak, vy družičky! tiše tu sedíte a smutně očičky k té zemi klopíte? nejstarší družičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte co z klásku zrníčko! Už mně budou vínek, vlasy rozplítati, bílou pavučinku na hlavu dávali: nemůž‘ jinak býti, musím odejíti, do své plné smrti musím hlavu kryti!
Sedům trubačů mně troubilo, dvanáct mládenců mé loudilo. Trubte mně trubači vesele, dokud mám věneček na čele. Až toho věnečku pozbudu, do roka veselá nebudu!
Alou vivat! budem pívat: dokud je pivíčko v sudě, šenkýřka nalejvat bude. Alou vívat! budem zpívat: když se tak pivíěko pění, písnička daleko není.
Píme pivo pomaloučku, dokud teče ze soudečku: píme pivo, píme je, šenkýřka nám naleje. Třebas já byl otrhánek, jen když já mám piva žbánek: pivo, pivo červeny to je mý potěšení!
Jen ty mně, šenkýřko, piva nalej, na mě se nekoukej, že jsem malej: máš-li pivo,1) nalej mi ho, a já mám peníze, zaplatím ho. Jen ty mně, šenkýřko, piva nalej, na to se nekoukej, že jsem malej: nalej, nalej, dokud teče, dokud ti vejdělek neuteče. 1) ty máš pivo, já peníze; však já ti zaplatím do halíře. Jen ty mi, šenkýřko, piva nalej, na to se nekoukej, že jsem malej. Jsem-li já v hospodě maličkej host, na to se nekoukej, mám dluhů dost!
Napí se, bratříčku, napí se, však on to pan šenkýř napíše; napí se, bratříčku, napí, dokud tě tatíček šatí: až on tě přestane šatit, sotva se budeš moct napít; napí se, bratříčku, napí se, však on to pan šenkýř napíše!
V dobrém jsme se sešli, v dobrém se rozejdem: nežli se rozejdem, ještě se napijem, s pánem Bohem půjdem. S pánem Bohem půjdem, zpomínat si budem: dobře jsme se měli, rádi nás viděli, po druhé zas přijdem. Podruhé zas přijdem, déle tu pobudem: ty lásko bratrská, a ne farizejská, zůstaň s námi, amen. Zůstaň s námi, amen! 1) hlásat nepřestáném, že Bůh náš láska jest, jemuž bud chvála, čest věčně věkův, amen! 1) Zůstaň s námi, amen! zpívat nepřestanem, dokud Pán nebeský v slávě jazyk český zachová nám, amen!
Nynčko jste, tatíčku, náš: jak pak jste chodíval, jak jste se točíval, dokud jste nebejval náš?
Tatíčku starej náš! šedivou hlavu máš: dokud ty jsi mezi námi, dotud ještě dobře s námi, tatíčku starej náš! Tatíčku starej náš! ať se nám zachováš: dokud živa tvoje hlava, bude dobrá naše správa, tatíčku starej náš!
Buď, sedláce, hodně vesel, třebas ani zrna nesel: on křivánek neseje, přece zpívá vesele. Buď, sedláče, buď veselý: v komoře máš kádi zelí, v lochu trochu bramborů, dej si zahrát nahoru! Vždycky sedlák je veselý, jen dokud má v kádi zelí, v lochu taky erpetle, může sedět na pekle. Na šráku má bochník chleba a pod ním co k tomu třeba; může sobě směle vzít, do smetany omočit.
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!
S tebou jsem se, holka, těšíval, s tebou jsem se, holka, těšil, dokud jsem tě v srdci nosíval, dokud jsem tě v srdci nosil. Hleď, hubičko, už jsem vojáček,[81] hleď, hubičko, už jsem voják: když jsi mne milovat nechtěla,[82] nejčko muším mašírovat. Kdybych věděl, že tě dostanu, kdybych věděl, že budeš má, koupil bych ti zlatej prstýnek, má hubičko roztomilá!
Ns vojnu nepudu, ani nepojedu, dokud mi císař pán koně nedá: koníčka vraného, sednu si ns něho, žádnej mne do smrti neuhlídá.
Strojte, panenky, strojte bál, dokud nepřijde generál: až se generál navrátí, někdo to smrti zaplatí.
Teče voda od Tábora, 1) teče okolo javora; všecky lávky pobrala, jen jedinkou nechala. Kudy mysliveček chodil, děvčátko za ruku vodil. Utrh‘ jabko s jabloně, a pustil je po vodě: „Plyn, jablíčko, kam ty ráčíš, jen ať se mně nepomáčiš; plyň, jablíčko, plyň dolů, tam pod javor do mlýnu.“ Jak jablíčko připlynulo, čtyry kola zastavilo; točit se jim nedalo, vodu na břeh vyhnalo. „Proč se, kola, netočíte, mé srdéčko netěšíte, tak jako jste těšily, dokud jste se točily?“ Byl myslivec na Táboře, procházel se po oboře; pásal on tam jeleny, měl klobouček zelený. S jeleny se obírával, hezké holky milovával; poslal svého jelena tam pod javor do mlýna. „Běž, jelínku, po potoku, nic nelituj svého skoku, běž tam dolů do mlýna, kde se javor zelená. Tam na břehu pod javorem najdeš děvčátko státi, mou panenku rozmilou smutně hořekovati. Čtyry mlýnské kola stojí, neštěstí se v mlýně rodí! před ní sehni parohy, a skoč s lávky do vody. Tam kde první je kolečko, přijdeš a najdeš jablíčko; to vbodni na parohy, a pospěš do obory.“ Noc se blíží – jelen běží, a pod ním se země třese; na parůžku jablíčko pěkné červené nese. Vzal myslivec, vzal jablíčko, rozkrojil je v polovičko: vyletělo ptačátko, bělounké holoubátko. Nevěř, nevěř myslivečku, že to bylo ptačátko: bylo, bylo zaklené jedno krásné děvčátko. 1) Teče voda od Štukravy, teče okolo Jihlavy atd.
V šírém poli lípa stojí, pod tou lípou vojsko leží. Trubač pěkně vytrubuje, už to vojsko mašíruje. „Já bych taky mašíroval, kdyby mi kdo koně sedlal.“ Sestra mladší nemeškala, hned koníčka osedlala. Když koníčka osedlala, přežalostně zaplakala. „Neplač, neplač, sestro moje, za dvě léta přijdu k tobě.“ Když dvě léta uplynula, sestra bratra neviděla. A on leží v šírém poli, má hlavičku na dvě půly. Vraný stojí kůň u něho, nohou hrabe, lituje ho. „Vstávej, vstávej, můj patrone! dávej oves, seno moje. Vždycky jsem se dobře míval, dokud jsi mým pánem býval. Nynčko ležíš v šírém poli, máš hlavičku na dvě půly! Máš hlavičku na dvě strany, roznesou té straky, vrány.“ Jiný počátek: Když vojáček mašíruje, žádnej jeho nelituje. Jenom ta jeho holčička, kterou si vzal do srdéčka. Já bych taky mašíroval atd.
Kde jsi, můj přemilý Ježíši Kriste? Kde tě hledat budu, na kterém místě? Pusť od sebe světlo, o, slunce jasné, bez tebe nám svíce života hasne. S tebou se mé srdce žádá spojiti, bez tebe nemůže dél živo býti. Dokad tě nenajdu, volat tě budu, ve dně, také v noci volat tě budu. Ach, pospěš k smutnému, dél neodkládej, můj drahý poklade, pomoci mně dej. Kdekoli ty půjdeš, za tebou půjdu, tebe se na věky přidržet budu. Když tebe mít budu, předrahý hosti, nech jiného nemám, na tom mám dosti.
Jak z vojenky přijechal, do macičky pospichal, na okenko zaklepal. Matka k němu vyběhla, s koňa slezć kazala. Ja s koníčka něslezu, dokad milej něuzdřu. Ty už milej něuzdřeš, včeraj tydzěň, co je preč, pod zelenym krchovem. On koničkovi zacjal, na krchovo pospichal, věřim, zdravas vyřikal. Moje mile srdečko, promluv ke mně slovečko! Od koho si to slyšel, že by mrtvy mluvić měl? Pan Bůh zaplać, dzěvečko, za to jedno slovečko.
Sivy sokol zaletěl, hej, hej, ež přes Krakov přeletěl. Krakovjanky, měščanky, hej, hej, nikda nic nědělaju, sokola posluchaju. Sokoličku, Janičku, kaj maš svoju milučku? Moja mila umřela, v klašteře je schovana. Bilym ruchem oděta, černu hlinku přisuta. Třikrat klašter obešel, žadných dverek něnašel. Edem jedno okynečko, svoji milej srdečko. Hej, milenko, děvečko, potěš moje srdečko. Ja sem ti ho těšila, dokud sem živa byla. Včil ho těsiť něbudu, ani už tež němožu. Nech ho těši svaty Jan, na ostatku Pan Bůh sam.
[: Za Verónó, za tém kopcem :] stojí Francóz se svým vojskem. Cisař pán tam na něj táhne, že ho se svým vojskem zajme. Dyž viděl, že nic nespraví, poslal psaní do Moravy. Do Moravy na ty pány, aby lidi přichystali. Koničky jim vobsedlali a do vojny vodeslali. V tem hósovským šerým poli, tam na vojnu verbovali, po vraném koňu dávali. Dyby mně kdo koňa sedlal, taky bych se na vojnu dal. Krásná panna nemeškala, koníčka mu vobsedlala, do vojny ho vodeslala. A když ho tam vodsílala, přežalostně zaplakala. Neplač, sestro, neplač vo mně, za dvě leta přijdu k tobě. Dvě leta už pominula, sestra bratra neviděla. A dyž bylo po té vojně, komendanti vedó koně. Vyšla ti tá krásná panna, komendanty přivítala. Vítám vás, vy milí páni, je-li bratr mezi vámi? Tvůj bratřiček leží v poli, má noženky na dvě půly. Vraný kůň stojí u něho, hrabe nohó, žaluje ho. Stávej, stávej, můj patróne, dávej obrok, seno moje. Dokud můj pán na mně sedal, dycky sem se dobře míval. 1) Včilka můj pán leží v poli, roznesó ho černý vrany. 2)
Má mamičko stará, skala na mňa letí, namlúvá mia vdovec, má patero dětí. Zingaj mně, hubo má, dokad jsi slobodná, šak zingat nebudeš, až za vdovca půjdeš. Budú ti zingati jeho drobné děti, keď budú chleba ptať, nebudeš ho měti. Budeš jim krájávat po malém krajíčku, budú si naříkat tu jejich mamičku.
[: Kosí Janko, kosí trávu, :] na zelenej lúce. Milá za ním zahrabuje, drža hrable v ruce. Polož, milá, hrable dolů, pobudzěme spolu. Budzěme sa milovaci, až do tvrdej noci. Dokel Janko, dokel usně, dotel tráva uschně.
Můj milý, můj milý, ale nevím kerý; ja, kerý mně bude od Boha súzený. Od Boha súzený, od rodičů daný, od pana faráře za ruky svázaný. Bolí mě hlavěnka, jak mě nemá bolet? Dyž mně šohajíček došel vypovědět. Bolí mě ta hlava, bolí mě od rána, bolí mě celú noc, nemožú mně pomoct. Šak by mně pomohli, dyby jenom chtěli, dyby mně šohajka do domu dovedli. Nebudu veselá tento celý tydeň, dokud mně nezkáže můj milý dobrý deň. Dobrý deň, dobrý deň! Dycky mně dobrá šla, v sobotu na večír zlá novina přišla. Zlá novina přišla od mého milého, abych se vdávala, esli mam iného.
Pod hájíčkem zelená sa oves; enom ty mně, má panenko, pověz. Jak já tobě, synku, mám pověděť, dyž tvé oči nechcú na mňa hleděť? Pod hajíčkem zelená sa víčka, jak odvykne děvča šohajíčka? Ja, odvykne, ale nevím, jak pak, bude chodiť pod okénko plakať. Pod okénko podle súsedovo, až uslyší slovo synečkovo. »Ne také sem kavalíry měla, na všecky sem brzo zapomněla.« A í na ťa, synku, zapomenu, půjdu podle, na ťa nepohlednu. Ztratila sem vyšívaný šátek, na něm bylo devadesát lásek. Škoda tebe, vyšívaný šátku, ztratila sem od synečka lásku. Už já lásky tejto nenabudu, dokad mia ty nožky nosiť budú. A už sa ta láska nenavrátí, co sa Morava dokola obrátí.
Pověz mi, synečku, kdes včerá večír byl? »GaIanečko moja, enom naprotivá.« Co ti tam, synečku, co ti tam pravili? »Galanečko moja, tebe pomlúvali.« Cos ty jim, synečku, cos jim na to říkal? »Galanečko moja, smutně sem si vzdychal.« Ešče-li, synečku, ešče-li k nám1) půjdeš? »Galanečko moja, dokad živa budeš.«
Pase šohaj dva voly nedaleko hobory. Donesl mu otec jest: Poďé, synu, poďé jest. A já jesti nepůjdu, dokad úhor nezořu atd. Donesla mu milá jest atd. A já jesti už půjdu, třeba úhor nezořu.
Šohaju, dušo má, lelujo voňavá, dokaď ťa nevidím, všecka su bolavá. A jak ťa uvidím, hned z nohy na nohu, už sem ťa viděua, chváua Pánu Bohu.
Už se ta lavečka před naše zlámala, co na ní děvečka s milým sedávala. Nebyla borová, ani jaborová, byla ta lavečka celá bramorová. Sedala, sedala, sedávat nebude, dokud ta lavečka spravena nebude.
To šaratské pole se zbéšovském polem, rozpustil syneček vraný koně po něm. Rozpustil, rozpustil, nemůže jich chytnót, nemůže od milé nadobře1) odvyknót. Nemůže odvyknót, ani neodvykne, dokud ty koničky syneček nechytne. Lehko je přivykat, těžko je odvykat, těžko je srdečko na zámek zamykat. Zamknu já ho, zamknu na tech devět zámků, desáté nemůžu, pro tebe, šohajku.2)
Pověz mě, má milá panenko, kerá je stezčička k vám? Jedna je stezčička přes hory a druhá je přes Dunaj. Dyž pudo stezčičkó přes hory, bojím se zablódění, dyž pudo stezčičkó přes Dunaj, bojím se utopení. Zkázala mně jedna potřebná, zkázaly bohatý dvě. Lepší je ta jedna potřebná než te bohatý vobě. Bohatá je pěkná červená, dokad jí matka hledí; a jak se vod matke dostane, ledva pro špino chodí. Potřebná je pěkná červená, hoběnko jako máslo, já sem si na ňo chtěl posvítit, ono mně světlo zhaslo.1)
Pěkné zkázaníčko milá mně zkázala, abych já k ní přišel, že je sama doma. Dyž sem já k ní přišel, na mňa nehleděla, s ledajakým synkem po straně seděla. Dyž sem já šel domů, nešla zavřit za mnú, poslala Aničku, najmladší sestřičku. A já dom nepůjdu, a já tady budu, dokad se svú milú řečnovat nebudu. Vyndi ven, vyndi ven, potěšení moje, mám nůž za holenkú, utopím ho v tobě. Utopím ho v tobě alebo sám v sobě, nech ta naša láska spěšej konec vezme.
A. Má maměnko milá, holuběnko sivá! B. Pěkně vás vítáme, s radostí čekáme! A, Ja, kdybyste vy nás s radostí čekali, vy byste před námi dveří nezavřeli. Dajte nám ju, dajte, máte-i ju dati, poslala nás pro ňu synečkova máti. B. My vám í nedáme, dokaď my synečka volat nečujeme. A. Puste nás do síně, pěkně vás prosíme. Puste nás tam během, připádáme sněhem.
Šla do komory, plakala, tam zeleny věnek a zlaty prstenek skladala. Hraj mně, muziko, vesele, dokad mam prstenek a zeleny věnek na hlavě. A jak věnek pozbudu, smutku a žalosci nabudu.
[: Nevezcě mne přes ten les, :]1) budzě na mne ščekać každy pes. Vezcě mne přes hajiček, kaj spiva ptaček slaviček. Aj, zpivaj, ptačku slavičku, na mojem veseličku. Tveho veseli je namale, dokud maš vineček na hlavě. Jak vinka z hlavy pozbudzěš, teprem ty plakaci budzěš.
Vim ja jednu lipku v poli, pod ňu chalupečka stoji. Ach, Bože, Bože můj. V tej chalupce mam milenku, ona šije košulenku. Ach, Bože, Bože můj. Jak košulku došivala, přežalostně zaplakala. Dyby můj taciček žili, kravy by mi uchovali. Dyby ma macička žili, peřin by mi nasypali, veseli mi udělali. Dělaju mi ho přatele, to moje smutne vesele. Bych se byla utopila, dy mne ma macička myla. Hned v tem najprvšim kupeli, dokąd lide něvědzěli.
[: Dyž sem u maměnky byla, :] dycky sem se dobře měla. Těžko mně dělat nedali, po svadbách mně vodívali.1) Povol sobě, zlaté dítě, dokud jsu já na tom světě. Až já z teho světa zendu, naděláš se ledakomu. Naděláš se, nenajíš se, oškubaná nachodíš se. Nech je v patek, nech je v svátek, budeš chodit v jedných šatech. Každý o tebe zavadí, jak na cestě o kamení. Dyž ti Pán Bůh zdraví vezne, žáden na tě nepohledne.
Povole, povole, malé povolátko! Málo si povolí služebné děvčátko. Povol si, děvečko, pokud jsi panenkú, šak si nepovolíš, zavija hlavěnku. Povol si, synečku, dokad jsi slobodný, pokud ti rozmarýn za klobúčkem voní.
Tatíčku starý náš, šedivú hlavu máš, šedivú hlavičku jako makovičku. Tatíčku starý náš, šedivú hlavu máš, dobře je dycky s námi, dokud si mezi námi. Tatíčku starý náš, neopuščaj ty nás, jak ty nás opustíš, co tu bude po nás! Tatíčku starý náš, šedivú hlavu máš, dokel tvoja hlava, dycky dobrá správa.
Když pomaširuju přes město přes Viděn, zkažte tam mej milej, zkažte ji dobry deň. Aby dala na mšu svatu, dokel němam hlavu sťatu, zkažtě ji dobry deň. Když pomaširuju přes město Olomúc, zkažtě tam mej milej, zkažtě ji dobru noc. Aby dala na modleni, dokel němam hlavy v zemi, zkažtě ji dobru noc.
Skleničko skleněná, dobré vínko z tebe! Pozdrav Bůh sklenářa, který robil1) tebe. Skleničko skleněná, dobré vínko z tebe, dokad v tobě kapka, nepůjdu od tebe.
Má milá Hejliško, utři si své černé očičko! Učej si vlásky, kadeře, dokaď seš u své mateře. Až u své mateře nebudeš, česat si vlásky nebudeš. Seš-li holka z Batelova? Nejsem. Máš-li jaký bílý šátek, dej sem. Proč bych já ti bílý šátek dávala, čím bych si černé oči utírala? Vyber si z růže květ, kterého budeš chcet.
Daleko široko kameň od kameňa, ešče dalej šiřej [: můj milý ode mňa. :] Jak je ten měsíček na nebi vysoko, tak je můj syneček ode mňa daleko. Jak je to slunečko na nebi skrúcené, tak je mé srdenko ve mně zarmúcené. Ani tak nemele ve mlýně odrážka, jako mé srdenko banuje šohajka. Ani tak nehoří svíčka nad oltářem, jako mé srdenko želí za ogarem. Nebudu, synečku, nebudu veselá, dokud nedostanu z tvej ruky prsteňa. Ešče sa prstének na vodě zaklátí, ešče sa můj milý zase k nám navrátí.
Dvanáct trubačů troubilo, a to všecko panně nevěstě sloužilo. Trubte, trubači, vesele, dokad já mám zelený věnec na hlavě. Až já věneček pozbydu, tenkráte už víc veselá nebudu. Skládala věnec na stole, vem ty si ho, mý černovoký pachole. Pachole bralo, vejskalo, to děvčátko přežalostně plakalo. Dys měla pro něj plakati, měla si tys raděj věneček nechati.