Kolberg 06.2 / K0666

4 words

Erben 2/497 | Stojí borovička zelená (100%)
Stojí borovička zelená, kolem do kolečka pletená; pod ni koníček, na něm Jiříček jede do Brna. Stůj, koníčku! a žer travičku, já půjdu navštívit Aničku: mně se všecko zdá, že moje milá je mně nevěrná. Děkuju ti pěkně za lásku, ach můj nejmilejší obrázku! víc už nepřijdu, víc ti nebudu dělat překážku! „Když jsem zapomněla na bratra, taky zapomenu na vrata, u kterých jsme stáli, spolu rozmlouvali často do rána. Když jsem zapomněla na sestru, taky zapomenu na cestu, kudy jsem chodila, kytičky nosila v bílém fěrtoušku. Když jsem zapomněla na otce, taky zapomenu na srdce, a na tě můj milý, holečku rozmilý, na tě dokonce. Když jsem zapomněla na matku, taky zapomenu na lásku, na tebe můj milý, holečku rozmilý, drahý obrázku.“

Sušil 0338 | Šlo diťa chodničkem (100%)
[: Šlo diťa chodničkem, :] šprtalo špendličkem. Chodil Pan Bůh po vsi, nadešel to diťa. Co tu, diťa, dělaš? Svoji mamy hledam. Di, diťa, na krchov, tam tva mama leži, druhy hrob od dveři. Ulom haluzečku, pobuř 1) na hrobečku. Kdo tu buři na mne, 2) hlinu na mne sype? Ja, matičko, buřim, hlinu na vas sypu. Pusťtě mne tam k sobě, pusťte v tejto době. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. CoŽ je po mladosti, dy něni milosti. Dy mi chleba dava, popelem ho vala. A tak mi ho hodi, jako zlemu psovi. Dy svojim chleba da, za stůl jich posaza: maslem jim pomaza. Dy mi hlavu češe, to mi z ni krev teče. Dy ona mne myje, po ličku mne bije. Ach, matičko mila, vemtě vy mne k sobě, vemtě v tejto době. Me diťa rozmile, co bys tu dělalo, co bys tu jidalo? Rosičku zbiralo, vam nožičky mylo. Di, diťa, do domu, poviz tatičkovi, že si bylo se mnu. TatiČek něvěři, kyjem tež udeři. Di, diťa, do domu, třeti deň tě vezmu. Ach, tato, tatičku, předajtě kozičku, delajtě truhličku. Ach, tato, tatičku, předajtě kravičku, šijte kosulečku. Košulku došiva, diťa už umira.

Bartoš 1901 / 1369 | Šlo děvče cestó (100%)
Šlo děvče cestó od města k město, potkalo malíře, sedlo na cesto. Pane malíři, pěkně vás prosím, vymalujte mně co v srdci nosím. Má stará máti déte se taky mladýmo malíři vemalovati. Má dcero milá, já jož so stará, já bech se škaredě vemalovala.

Erben 2/576 | Nechoď synku! (100%)
Nechoď, synku! nechoď k nám, nerada tě vidím: roztrhanej kabát máš, já se za tě stydím. Nechoď k nám až v neděli, až budeš mít jinej: pak se můžeš chlubívat, že jsi ty můj milej. Nechoď k nám až ve svátek, až budeš mít šaty: pak tě ráda –uhlídám, panímáma taky.

Galko 1/423a | Šuhajko, bijú mňa, uajú mňa (100%)
Šuhajko, bijú mňa, bijú mňa, uajú mňa, [: že sem pohledaua :] v kostele na tebja. Mamičko, nebíte, nebíte, nebraňte; [: daua sem mu dary, :] vy o nich nevíte. Daua sem mu dary: ručníček červený, [: prstének stríbrný, :] aj vínek zelený. Daua sem mu dary, moju ruku pravú, [: než mjesíček vyšeu :] stoja s ním na prahu. Smutne slavík spíva v klece zatvorený, [: ked si on spomene :] na hájek zelený. Zdauo sa mi, zdauo, pominútej noci, [: že muj miuý ke mne :] došeu z uprímnosci. A ked ke mne došeu, suace mňa polúbiu; [: ja sem neho také :] pjekne privítaua. Potom sme si spouem sadli na uavičku; [: pytau si ode mňa :] zuatú kotúlečku. Pohlédna na neho, kotúlečku daua, [: kotúlečku daua, :] žalostne puakaua. Nepuač, moja miuá, nestaraj sa za mňa, [: zakád neučuješ :] novinu ode mňa. Novinu takovú, smutné odepsáni, [: potom možeš, miuá, :] puakat bez prestáni.

Erben 7/024 | Vím já jeden pivovárek (100%)
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.

Bartoš 1901 / 0004 | Před naší je zahrádečka (100%)
Před naší je zahrádečka slúnko do ní svítí, zaseła tam moja miłá, všeľijaké kvítí. Jak zaseła, zahrabała, bíłá růža zešła; sama za mnú má Anička, sama za mnú přišła. Prišła ke mně, praviła ně, že ju boľí hłava. Dovez ty ně, můj šohajku, panského dochtora. Dochtor přišeł, nespomoheł, že já umřít musím. Zavez ty ňa, můj šohajku, za zeľené ľesy. Za ty ľesy za zeľené, k méj maměnce na dvůr, možeš také dobre vědět, že už nebudeš můj. Až ně budú zvony zvónit pomodli se za mňa, a dyž ně budú věnec vít, zpomeň si ty na mňa. Už méj miłej zvony zvóňá, už muzika hraje; už mu milú pochovali, už je všecko márné.

Erben 2/461 | Plakala želela (100%)
Plakala, želela, když prala šaty, že jest jí utonul prstýnek zlatý. „Proč pláčeš, naříkáš pro prsten zlatý? však musíš opustit rodiče taky.“ Milejší rodiče, nežli my oba: matička chovala, já byla roba. Postýlku stlávala, dala mě nosit: musíte, mládenci, matičku prosit. „Než bych já matičku za tebe prosil, raděj bych po straně šavličku nosil. Šavlička po straně, ta moje žena: ona mě ubrání, až bude třeba.“ Trubači troubili, muzika hrála; můj milej odcházel, já ještě spala. Kdybys byl upřímnej, byl bys mě zbudil, slovíčko nebo dvě ke mně promluvil. Plakala, želela, když prala šaty, že je sobě přelomila prstýnek zlatý: co pak pláčeš, co naříkáš pro prsten zlatý? vždyť musíš opustit, och, má nejmilejší, rodiče taky. „Milejší rodiče, nežli my oba; má mamička mě chovala, já byla roba: postýlečku mně stlávala, dala mě nosit, musíte mládenci, věrní milovníci, matičku prosit.“ Nežli bych o tebe matičku prosil, radši bych já po své straně šavličku nosil; pár pistolí, karabinu do sedla bych dal, a tobě má milá, hubičko rozmilá, kvinde udělal.

Erben 7/057 | Slyším zvony zvoniti (100%)
Slyším zvony zvoniti. Vidím, vidím Krista pána nábožně mši svatou sloužili. Všecky dušičky k němu jdou: a já hříšná taky půjdu, z té studánky píli budu, kde se Kristus pán umýval, šeredného ďábla zaklínal. Vstal pán Ježíš s svého lože, vzal na sebe svoji komži, ohledal svých pět svatých ran, ty jsou mu tuze krvácely. Přišla k němu jeho milá Matka, začala jeho ran želeli. „Ach nežel, má znejmilejší Matičko! neb jsou ty rány darovany pro hříšníky pro křesťany.“

Erben 3/082 | Bůh vás žehnej (100%)
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“

Bartoš 1901 / 0842 | Za onoho času svatba se stala (100%)
Za onoho času svatba se stala a převzácných na se hostí sezvala: Krista Spasitele ctného s učeníky, matkou jeho v Káni Galilejské. Ženichovi zle jest se přihodilo, neb nedostatek vína v domě bylo; Maria se slitovala, u Syna orodovala v Káni Galilejské. Cokoli vám řekne Syn můj rozmilý, rychle vykonejte, zrovna v tu chvíli, tak Maria poručila, služebníkům nařídila v Káni Galilejské. Kamenných tam štoudví šest postaveno, k očistě židovské ustanoveno; Pán je kázal naplniti, vody do vrchu naliti v Káni Galilejské. Jak dle slova Páně jsou učinili, z vody vína dobrého okusili, divěji se velcí, malí, správce svatby víno chválí v Káni Gálilejské. Pán velikým divém moc svou dokázal a na počest matky spolu ukázal, že na její přimlouvání u něho jest smilování v Káni Galilejské. Rač, Ježíši, s námi též hodovati a manželům novým rač požehnati; zažeň od nich nedostatky, jako na přímluvu Matky v Káni Galilejské.