Erben 2/497 | Stojí borovička zelená
Text:
Stojí borovička zelená,
kolem do kolečka pletená;
pod ni koníček,
na něm Jiříček
jede do Brna.
Stůj, koníčku! a žer travičku,
já půjdu navštívit Aničku:
mně se všecko zdá,
že moje milá
je mně nevěrná.
Děkuju ti pěkně za lásku,
ach můj nejmilejší obrázku!
víc už nepřijdu,
víc ti nebudu
dělat překážku!
„Když jsem zapomněla na bratra,
taky zapomenu na vrata,
u kterých jsme stáli,
spolu rozmlouvali
často do rána.
Když jsem zapomněla na sestru,
taky zapomenu na cestu,
kudy jsem chodila,
kytičky nosila
v bílém fěrtoušku.
Když jsem zapomněla na otce,
taky zapomenu na srdce,
a na tě můj milý,
holečku rozmilý,
na tě dokonce.
Když jsem zapomněla na matku,
taky zapomenu na lásku,
na tebe můj milý,
holečku rozmilý,
drahý obrázku.“
123 words
Podobné písně
Erben 2/497 | Stojí borovička zelená (100%)
Stojí borovička zelená, kolem do kolečka pletená; pod ni koníček, na něm Jiříček jede do Brna. Stůj, koníčku! a žer travičku, já půjdu navštívit Aničku: mně se všecko zdá, že moje milá je mně nevěrná. Děkuju ti pěkně za lásku, ach můj nejmilejší obrázku! víc už nepřijdu, víc ti nebudu dělat překážku! „Když jsem zapomněla na bratra, taky zapomenu na vrata, u kterých jsme stáli, spolu rozmlouvali často do rána. Když jsem zapomněla na sestru, taky zapomenu na cestu, kudy jsem chodila, kytičky nosila v bílém fěrtoušku. Když jsem zapomněla na otce, taky zapomenu na srdce, a na tě můj milý, holečku rozmilý, na tě dokonce. Když jsem zapomněla na matku, taky zapomenu na lásku, na tebe můj milý, holečku rozmilý, drahý obrázku.“
Galko 1/145 | Trebárs som ja valach len (22%)
Trebars som ja [: valach len, :] [: predsa rád mám ja stav ten. :] Žijem sebe bez starosti, v samej rozkoši, radosti; ja valašku [: ovčiarsku, :] [: nedám za húl cisársku. :] (Ráno slnce [: keď stáva, :] [: v rose stojí zas tráva; :] tuja s veselým spievaním ovce z ovčinca vyhánim do zelenej [: jedliny, :] [: trebars som sám jediný. :] Potom idem [: k hájičku, :] [: hľadám svoju milenku; :] znám ja cestu, nepoblúdim, stretnem milú, ju poľúbim, stisnem jej [: ruky vnadné, :] [: ach, jak to dobre padne. :] Ona poctí [: mňa perem, :] [: ja sa od nej odberiem; :] v ničom nečiním prekážku, podoprem sa na valašku; spievam, vískám [: si zase, :] [: a mé stádo sa pasie. :] Keď mám smäd a [: hlad veľký, :] [: posiahnem do kapsielky; :] tu ja najdem, čo mi treba, vezmem syra, vezmem chleba; a môj pes ma [: varuje, :] [: ach, jak mi to šmakuje. :] Pes môj je strážcom verným, [: bdie nado mnou, keď ja spím; :] kde chcem, ta ovce zavrátim, nedal bych ho za sto zlatý; k službe mi je [: hotový, :] [: nedá ovce vlkovi. :] Potom idem [: k potoku, :] [: tu mé ovce do skoku; :] poznám, že sa už napásli, že jim škuráky nariastli; potom, keď jich [: umývam, :] [: vesele si zaspievam. :] Odtiaľ idem [: na salaš, :] [: privíta ma bača náš; :] privíta svojho Janíka, dá žinčice do čerpáka, i syra z božej lásky: [: šťastlivý stav valaský! :])
Erben 2/453 | Holka neznámá! (21%)
Holka neznámá! pojď, půjdeš s náma: my máme kytičky za kloboučkama. „Hoši neznámí! jděte si sami: já doma zůstanu mezi horami.“
Bartoš 1901 / 0607b | Roste borověnka borová (17%)
Roste borověnka borová, kolečkem do kola sekaná, pod ní koníček, na něm syneček, jede do Brna. Kdybys, milá, byla upřímná, nažalas by trávy do klína, dalas koníčkovi, aby byl hotový zítra do Brna. Nechce jest koníček travičky, že je od falešné děvčičky, mně se všecko zdá, že moje milá není upřímná. Již jsem zapomněla na otce, již jsem zapomněla na chlapce, na tě, synečku, zlatý Honzíčku, nemůžu do konce. Již jsem zapomněla na bratra, nezapomínám ale na vrata, u kterých jsme stáli, sebe milovali až do rána. Již jsem zapomněla na sestru, nezapomínám přece na cestu, po kteréž jsem šla, kvítky nosila v bílém fěrtoušku.
Erben 7/023 | Zabil jest Matoušek (13%)
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.
Sušil 1275 | Bože můj Otče můj (12%)
Bože můj, Otče můj, co sem učinila, že sem pro jednoho všecky opustila! Spíš bych zapomněla na celú rodinu. Na tebe, synečku, nemožu hodinu. Spíš zapomenu na máti, na otce, na tebe, synečku, nemožu dokonce.
Bartoš 1901 / 1123 | Stójí borověnka borová (12%)
Stójí borověnka borová, kołem do koľečka sekaná, pod ní koníček, na něm Jiříček jede do poľa. Jede, jede, jede do poľa, kázała mu sama kráľovna, že mu dá šaty, i paľaš, taky, vraného koňa.
Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (12%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Erben 2/236 | Čtyry koně na dvoře (11%)
Čtyry koně na dvoře, žádnej jimi nevoře. Voře jimi Jiříček, červený jak hřebíček. Jede s nimi do pole, zavorávat koukole. Když ku konci dovoral, na svou milou zavolal: Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mě má hlavička, pobila mě matička. Pobila mě pro tebe, bych upustil od tebe. „Pro mě ať tě nebijou, můžeš chodit za jinou.“ Já za jinou nepůjdu, dám se radši na vojnu. Až já budu vojákem, budu švárným jonákem. Daj mně šaty zelené a vejložky červené. A koníčka vraného, vyskočim si na něho. Na koníčka vyskočil, bílým šátkem zatočil: Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím!
Sušil 0151 | Překrásná dennice vzejdi (11%)
Překrásná dennice, vzejdi v čas našeho zarmoucení! Ty jsi ten kořínek Jesse, k tobě hříšní modlíme se. Krásný kvítku libovonný, králi z Boha narozený. Srdce moje tebou jaté spočine v tvé lásce svaté. Rač mně milost prokázati, nade mnou se smilovati, o, můj Pane, můj Ježíši, přijmi za choť moji duši. Kriste, překrásná lílije, vykvetlá z Panny Marie, rozviň sklad své spanilosti, opoj duši svou milostí. Počátek jsi a skonání, milost tvá nás vždycky chrání. Uchop mne v své svaté ruce, ať tě nepustím dokonce. Čím víc lásku tvou rozjímám, víc tě milovati žádám; tvé milosti, o, můj Bože, kdož se nasytiti může? V libém ochrany tvé stínu beze strachu odpočinu, nebo na mé nepřátely obracuješ svoje střely. O, Ježíši, choti vzácný, připrav duši palác krásný, k večnému s tebou bydlení ozdob ji kmentem, perlami.
Erben 2/376 | Podlé luk a podlé pole (11%)
Podlé luk a podlé pole pojď, má milá, vyprovoď mě, až k tomu rybníku na tu hráz; pojď, má milá, vyprovoď mě, už mám čas. „Já bych z toho srdce ráda, kdyby panímáma dala; to co mé srdéčko miluje, to mně naše panímáma zbraňuje.“ Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne tam k tomu rybníčku na tu hráz, pojď, má milá, vyprovoď mne, už je čas. „Já bych tě vyprovodila, kdyby máma nebránila: panímáma nesvolí dokonce, radši ani neobtěžuj své srdce.“
Stojí borovička zelená, kolem do kolečka pletená; pod ni koníček, na něm Jiříček jede do Brna. Stůj, koníčku! a žer travičku, já půjdu navštívit Aničku: mně se všecko zdá, že moje milá je mně nevěrná. Děkuju ti pěkně za lásku, ach můj nejmilejší obrázku! víc už nepřijdu, víc ti nebudu dělat překážku! „Když jsem zapomněla na bratra, taky zapomenu na vrata, u kterých jsme stáli, spolu rozmlouvali často do rána. Když jsem zapomněla na sestru, taky zapomenu na cestu, kudy jsem chodila, kytičky nosila v bílém fěrtoušku. Když jsem zapomněla na otce, taky zapomenu na srdce, a na tě můj milý, holečku rozmilý, na tě dokonce. Když jsem zapomněla na matku, taky zapomenu na lásku, na tebe můj milý, holečku rozmilý, drahý obrázku.“
Galko 1/145 | Trebárs som ja valach len (22%)
Trebars som ja [: valach len, :] [: predsa rád mám ja stav ten. :] Žijem sebe bez starosti, v samej rozkoši, radosti; ja valašku [: ovčiarsku, :] [: nedám za húl cisársku. :] (Ráno slnce [: keď stáva, :] [: v rose stojí zas tráva; :] tuja s veselým spievaním ovce z ovčinca vyhánim do zelenej [: jedliny, :] [: trebars som sám jediný. :] Potom idem [: k hájičku, :] [: hľadám svoju milenku; :] znám ja cestu, nepoblúdim, stretnem milú, ju poľúbim, stisnem jej [: ruky vnadné, :] [: ach, jak to dobre padne. :] Ona poctí [: mňa perem, :] [: ja sa od nej odberiem; :] v ničom nečiním prekážku, podoprem sa na valašku; spievam, vískám [: si zase, :] [: a mé stádo sa pasie. :] Keď mám smäd a [: hlad veľký, :] [: posiahnem do kapsielky; :] tu ja najdem, čo mi treba, vezmem syra, vezmem chleba; a môj pes ma [: varuje, :] [: ach, jak mi to šmakuje. :] Pes môj je strážcom verným, [: bdie nado mnou, keď ja spím; :] kde chcem, ta ovce zavrátim, nedal bych ho za sto zlatý; k službe mi je [: hotový, :] [: nedá ovce vlkovi. :] Potom idem [: k potoku, :] [: tu mé ovce do skoku; :] poznám, že sa už napásli, že jim škuráky nariastli; potom, keď jich [: umývam, :] [: vesele si zaspievam. :] Odtiaľ idem [: na salaš, :] [: privíta ma bača náš; :] privíta svojho Janíka, dá žinčice do čerpáka, i syra z božej lásky: [: šťastlivý stav valaský! :])
Erben 2/453 | Holka neznámá! (21%)
Holka neznámá! pojď, půjdeš s náma: my máme kytičky za kloboučkama. „Hoši neznámí! jděte si sami: já doma zůstanu mezi horami.“
Bartoš 1901 / 0607b | Roste borověnka borová (17%)
Roste borověnka borová, kolečkem do kola sekaná, pod ní koníček, na něm syneček, jede do Brna. Kdybys, milá, byla upřímná, nažalas by trávy do klína, dalas koníčkovi, aby byl hotový zítra do Brna. Nechce jest koníček travičky, že je od falešné děvčičky, mně se všecko zdá, že moje milá není upřímná. Již jsem zapomněla na otce, již jsem zapomněla na chlapce, na tě, synečku, zlatý Honzíčku, nemůžu do konce. Již jsem zapomněla na bratra, nezapomínám ale na vrata, u kterých jsme stáli, sebe milovali až do rána. Již jsem zapomněla na sestru, nezapomínám přece na cestu, po kteréž jsem šla, kvítky nosila v bílém fěrtoušku.
Erben 7/023 | Zabil jest Matoušek (13%)
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.
Sušil 1275 | Bože můj Otče můj (12%)
Bože můj, Otče můj, co sem učinila, že sem pro jednoho všecky opustila! Spíš bych zapomněla na celú rodinu. Na tebe, synečku, nemožu hodinu. Spíš zapomenu na máti, na otce, na tebe, synečku, nemožu dokonce.
Bartoš 1901 / 1123 | Stójí borověnka borová (12%)
Stójí borověnka borová, kołem do koľečka sekaná, pod ní koníček, na něm Jiříček jede do poľa. Jede, jede, jede do poľa, kázała mu sama kráľovna, že mu dá šaty, i paľaš, taky, vraného koňa.
Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (12%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Erben 2/236 | Čtyry koně na dvoře (11%)
Čtyry koně na dvoře, žádnej jimi nevoře. Voře jimi Jiříček, červený jak hřebíček. Jede s nimi do pole, zavorávat koukole. Když ku konci dovoral, na svou milou zavolal: Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mě má hlavička, pobila mě matička. Pobila mě pro tebe, bych upustil od tebe. „Pro mě ať tě nebijou, můžeš chodit za jinou.“ Já za jinou nepůjdu, dám se radši na vojnu. Až já budu vojákem, budu švárným jonákem. Daj mně šaty zelené a vejložky červené. A koníčka vraného, vyskočim si na něho. Na koníčka vyskočil, bílým šátkem zatočil: Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím!
Sušil 0151 | Překrásná dennice vzejdi (11%)
Překrásná dennice, vzejdi v čas našeho zarmoucení! Ty jsi ten kořínek Jesse, k tobě hříšní modlíme se. Krásný kvítku libovonný, králi z Boha narozený. Srdce moje tebou jaté spočine v tvé lásce svaté. Rač mně milost prokázati, nade mnou se smilovati, o, můj Pane, můj Ježíši, přijmi za choť moji duši. Kriste, překrásná lílije, vykvetlá z Panny Marie, rozviň sklad své spanilosti, opoj duši svou milostí. Počátek jsi a skonání, milost tvá nás vždycky chrání. Uchop mne v své svaté ruce, ať tě nepustím dokonce. Čím víc lásku tvou rozjímám, víc tě milovati žádám; tvé milosti, o, můj Bože, kdož se nasytiti může? V libém ochrany tvé stínu beze strachu odpočinu, nebo na mé nepřátely obracuješ svoje střely. O, Ježíši, choti vzácný, připrav duši palác krásný, k večnému s tebou bydlení ozdob ji kmentem, perlami.
Erben 2/376 | Podlé luk a podlé pole (11%)
Podlé luk a podlé pole pojď, má milá, vyprovoď mě, až k tomu rybníku na tu hráz; pojď, má milá, vyprovoď mě, už mám čas. „Já bych z toho srdce ráda, kdyby panímáma dala; to co mé srdéčko miluje, to mně naše panímáma zbraňuje.“ Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne tam k tomu rybníčku na tu hráz, pojď, má milá, vyprovoď mne, už je čas. „Já bych tě vyprovodila, kdyby máma nebránila: panímáma nesvolí dokonce, radši ani neobtěžuj své srdce.“
Pomozte nám databázi lidových písní rozšířit!
Vážení návštěvníci stránek FolkSong.eu,
Neustále se snažíme rozšiřovat databázi o další písně a velmi vítáme zájem o spolupráci. Našim spolupracovníkům též nabízíme rozšířený přístup do databáze.
Plný přístup k vyhledávání a k doprovodným obrazovým materiálům lze získat mj. tím, že se stanete spolupracovníky projektu a pomůžete při editaci textů z počítačově přečtené tištěné edice. Možné jsou i další formy spolupráce, např. editace melodií či přispění zvukovými nahrávkami, atd.
V případě zájmu o spolupráci mi napište skrze kontaktní formulář a obdržíte bližší instrukce k přispění do databáze a snadnému získání přístupu k úplným výsledkům vyhledávání a k obrazovým materiálům (faksimile vybraných sbírek).
Vítáni jsou též akademičtí či soukromí badatelé, kteří mohou z databáze čerpat informace a specializované analýzy melodií i textů pro své publikace - napište mi se žádostí o rozšířený přístup.
Pro bližší informace o spolupráci klikněte zde.
Těším se na spolupráci!
Jan Koláček, autor projektu
Jak citovat
"Erben 2/497 | Stojí borovička zelená", FolkSong.eu - Online katalog lidových písní, ed. Jan Koláček (datum přístupu: 31 Bře 2025), URL: http://folksong.eu/song/22173