Sušil 1275 | Bože můj Otče můj

35 words

Sušil 1275 | Bože můj Otče můj (100%)
Bože můj, Otče můj, co sem učinila, že sem pro jednoho všecky opustila! Spíš bych zapomněla na celú rodinu. Na tebe, synečku, nemožu hodinu. Spíš zapomenu na máti, na otce, na tebe, synečku, nemožu dokonce.

Erben 2/497 | Stojí borovička zelená (61%)
Stojí borovička zelená, kolem do kolečka pletená; pod ni koníček, na něm Jiříček jede do Brna. Stůj, koníčku! a žer travičku, já půjdu navštívit Aničku: mně se všecko zdá, že moje milá je mně nevěrná. Děkuju ti pěkně za lásku, ach můj nejmilejší obrázku! víc už nepřijdu, víc ti nebudu dělat překážku! „Když jsem zapomněla na bratra, taky zapomenu na vrata, u kterých jsme stáli, spolu rozmlouvali často do rána. Když jsem zapomněla na sestru, taky zapomenu na cestu, kudy jsem chodila, kytičky nosila v bílém fěrtoušku. Když jsem zapomněla na otce, taky zapomenu na srdce, a na tě můj milý, holečku rozmilý, na tě dokonce. Když jsem zapomněla na matku, taky zapomenu na lásku, na tebe můj milý, holečku rozmilý, drahý obrázku.“

Sušil 0151 | Překrásná dennice vzejdi (54%)
Překrásná dennice, vzejdi v čas našeho zarmoucení! Ty jsi ten kořínek Jesse, k tobě hříšní modlíme se. Krásný kvítku libovonný, králi z Boha narozený. Srdce moje tebou jaté spočine v tvé lásce svaté. Rač mně milost prokázati, nade mnou se smilovati, o, můj Pane, můj Ježíši, přijmi za choť moji duši. Kriste, překrásná lílije, vykvetlá z Panny Marie, rozviň sklad své spanilosti, opoj duši svou milostí. Počátek jsi a skonání, milost tvá nás vždycky chrání. Uchop mne v své svaté ruce, ať tě nepustím dokonce. Čím víc lásku tvou rozjímám, víc tě milovati žádám; tvé milosti, o, můj Bože, kdož se nasytiti může? V libém ochrany tvé stínu beze strachu odpočinu, nebo na mé nepřátely obracuješ svoje střely. O, Ježíši, choti vzácný, připrav duši palác krásný, k večnému s tebou bydlení ozdob ji kmentem, perlami.

Erben 2/376 | Podlé luk a podlé pole (53%)
Podlé luk a podlé pole pojď, má milá, vyprovoď mě, až k tomu rybníku na tu hráz; pojď, má milá, vyprovoď mě, už mám čas. „Já bych z toho srdce ráda, kdyby panímáma dala; to co mé srdéčko miluje, to mně naše panímáma zbraňuje.“ Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne tam k tomu rybníčku na tu hráz, pojď, má milá, vyprovoď mne, už je čas. „Já bych tě vyprovodila, kdyby máma nebránila: panímáma nesvolí dokonce, radši ani neobtěžuj své srdce.“

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (29%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Sušil 0096 | Šla Maria do kláštera (28%)
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.

Sušil 0983 | Když sem já šel kolem dvorka (28%)
Když sem já šel kolem dvorka, kapaly mě slze z oka. Pověz, synečku rozmilý, co sú tady za noviny? Novinečku uslyšela, padla na zem a omdlela; co sem smutná1) učinila, že sem víneček pozbyla! Neplač, nenaříkej sobě, horší je mně nežli tobě; horší je mně s tým vinečkem2) než tobě s díťátečkem. A ty chováš, až3) vychováš, vychovaja na vojnu dáš, já se stále trápit musím,4) vzal sem si vínek na svú duši.5) Dyž já přijdu před boží súd, bude mi hořký vínek tvůj,6) zažnú mně svíce pod koleny pro tvůj víneček zelený. Ešče temu horší zažnú, co má v domě svoju ženu7) a se s jinýma zabývá, ten hřích odpuščen nebývá.

Erben 7/027 | Bude vojna bude (28%)
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.

Erben 7/059 | Byla jest louka zelená (28%)
Byla jest louka zelená, slzavou rosou skropená. Kráčely po ní dvě duše, za nimi velká hříšnice. Když se až k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče?“ „Tlučou tam, Pane, dvě duše, za nima velká hříšnice.“ – „Ty dvě duše mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ Šla dušička vzlykající a svých hříchů litující. Šla od nebe, naříkala, až jí krev z oči kapala. Potkala ji Maria panna: 1) „Co naříkáš, duše hříšná?“ – „Jak pak nemám naříkali, když se nevím kam podíti? Musím jiti cestou šírou, kudy břišní do pekla jdou.“ – „Vrať se se mnou, duše hříšná! poprosím já svého syna.“ A když se k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče.“ – „Tluče to, Pane, matka tvá, a za ní ta duše hříšná.“ – „Mou matičku mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažto ji cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ – „Ne tak, ne tak, milý synu! odpusť hříšné duši vinu.“ – „Zeptej se ji, matko milá! co dobrého učinila? Kolik je svátků světila? kolik se pátku postila? kolik chudých obživila?“2) – „Já jsem svátků nesvětila, ani se v pátek postila. Jen jedno jsem vykonala: almužny jsem grešli dala.“ – „Podej, hříšná duše, ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti a z propasti do radosti. Grešlička, almužna malá, do ráje tobě pomohla!“ 1) Potkala ji panna Maria: „Kam ty kráčíš, duše hříšná?“ „Ach já kráčím cestou šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ „Vrať se se mnou, hříšná duše! přimluvím se u Ježíše.“ 2) kolik almužen rozdala.

Galko 1/253 | Povedal mi jeden chlapec (27%)
Povedal mi jeden chlapec, že ja neviem chleba napiecť, Trenčín, Trnava, ruža voňavá, chleba napiecť. A ja som si rozmyslela, chleba som si učinila, Trenčín, Trnava, ruža voňavá, učinila. V pondelok som múku brala, a v utorok osievala, Trenčín, Trnava, ruža voňavá, osievala. A v stredu som zarobila, a vo štvrtok zamiesila, Trenčín, Trnava, ruža voňavá, zamiesila. A v piatok som poválala, a v sobotu posádzala, Trenčín, Trnava, ruža voňavá, posádzala. A v nedelu z pece vyšiel, naneštestia milý prišiel, Trenčín, Trnava, ruža voňavá, milý prišiel. Z vrchnej kvorky voda tiekla, a zo spodnej myš utiekla, Trenčín, Trnava, ruža voňavá, myš utiekla. Taký sa mi chlebík udal, akoby ho lejár ulial, Trenčín, Trnava, ruža voňavá, lejár ulial. Taký sa mi chlebík udal, čo pod kvorkou kocúr dudal, Trenčín, Trnava, ruža voňavá, kocúr dudal. A vprostriedku taká osla, čo si chlapci nože ostria, Trenčín, Trnava, ruža voňavá, nože ostria.

Bartoš 1901 / 0429 | Panímámo švarnou dcerku máte (27%)
[: Panímámo švarnou dcerku máte, ej, však vy ji doma nemíváte. :] [: Snad jste vy jí v poli neviděli, vybírala pšeničku z koukolí. :] [: Pojeď s nami, husarenko milá, budeš paní mezi husarama. :] [: Než bych já to s vami učinila, to bych raděj do vody skočila. :]