Erben 2/576 | Nechoď synku!

51 words

Erben 2/576 | Nechoď synku! (100%)
Nechoď, synku! nechoď k nám, nerada tě vidím: roztrhanej kabát máš, já se za tě stydím. Nechoď k nám až v neděli, až budeš mít jinej: pak se můžeš chlubívat, že jsi ty můj milej. Nechoď k nám až ve svátek, až budeš mít šaty: pak tě ráda –uhlídám, panímáma taky.

Bartoš 1901 / 0241 | Nechodívaj synku k nám (94%)
Nechodívaj, synku, k nám, neráda tě vidím, roztrhaný kabát máš, já se za to stydím. Příjdi k nám až v neděľu, až budeš mět šaty, já tě ráda uhľídám, panímáma taky.

Sušil 0712 | Nechoď k nám synečku (84%)
Nechoď k nám, synečku, neráda ťa vidím, otrhaný chodíš, já sa za ťa stydím. Dondi k nám, synečku, až budeš mět šaty, budu ťa mět ráda, má maměnka taky.

Sušil 0149 | Ovečko ztracená (76%)
Ovečko ztracená, celá zarmoucená! Sem ke mně pospíchej, nic se neostýchej. *Ach, já nesmím k tobě, stydím se v té době, těžce sem shřešila, tvou lásku ztratila.* Pastvou tě nakrmím, svým tělem nasytím, navrať se brzičko, ztracená ovečko! »Ráda bych šla blíže, nedá hříchů tíže. Podvést sem se dala, na tebe nedbala.* Tys drahý poklad můj a já sem pastýř tvůj. Bok tobě odvírám a v stráž tě zavírám. Ruce roztahuji, sebe obětuji; přijmu tě na milost, odpustím ti vši zlost. »Ach, já omámená, ovečka ztracená! Hle, zdaleka stojím, vrátiti se bojím.* Neboj se, spanilá, pojď ke mně, rozmilá, vstaň, ó, vstaň od země a obrať se ke mně. Hleď, jak já pro tebe opustil sem nebe. Pojď tedy brzičko, ztracená ovečko. »0, pastýři milý, miláčku spanilý! Slyším tvé volání, již činím pokání. Prosím v truchlivosti, odpusť mně mé zlosti! A již mne ozdravuj, neb jsi ty lékař můj. Byla sem vyhnaná a hříchům prodaná, hynula sem cele, na duši, na těle. Již činím pokání, uděl smilování! Přijmi navrácenou, ovečku ztracenou.« O, vítej, ztracená, vítej, opuštěná! Vítej, holubičko, vítej, má ovečko! Hlavu nakloňuji, v lásce se skloňuji, polib mne, dušičko, ztracená ovečko.

Sušil 0433 | Stojí v poli broskviňa (76%)
Stojí v poli broskviňa, pod broskviňú děvčina, nízká, nevysoká, hezká, černooká. Co to stojíš, co je ti? Vybila ti tvá máti? Lebo ti hřešila tvá maměnka milá? Ani mně nevybila, ani mně nehřešila, a já stojím sama, všecka uplakaná. Do kostela zvonijú, panenky se strojijú, a já nebožátko kolíbu děťátko. Ty sestřičko nejmladší, tebe já mám nejradší, pokolíbej mně ho, budeš tetka jeho. Já kolíbat neumím, za kolébku se stydím; kolíbej si sama, šak si jeho mama. Všecky panny tancujú, pěkně jedna za druhú, a já nebožátko kolíbu děťatko.

Erben 2/315 | U té naší studnice (75%)
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“

Sušil 1640 | V Račibořu v jednym domě (15%)
V Račibořu v jednym domě šiju se tam šaty pro mě, šiju mi tam kabatek na všední deň, na svatek. Když ty šaty oblikame, co my smutně pohlidame, o, Bože můj, Bože můj, co my mame smutny strůj. V Račibořu v jednom domě šiju se tam šaty pro mě, šiju se mundyrunky, že mušim od milenky.1) O, ma mila, lito če mně, že ja musim jisč od tebe, o, kdybys ty věděla, kaj budu od večera! Budu ja stač na ulici, co jdu podle peru všici, a kdybys ty věděla, kaj budu od večera.

Bartoš 1901 / 0101 | Co si mysľíš moja miłá (15%)
Co si mysľíš, moja miłá, se mnú učiniti, snáď si mysľiš své panenství se mnú proměniti ? A já mosím, moja miłá, do kłáštera íti, tam ně dała, má mamička, čérné šaty šiti, Šaty šíjú, vlasy řežú kabát obľékajú, principie, breviáře, na stůł předkłádajú. Vysedła si do okénka, viděla milého : Ach můj Bože najmilejší, snáď skočím pro něho ! Vysedła si do druhého, viděła z růže květ : Ach můj Bože najmilejší, snáď skočím proňho hneď. Vysedła si do třetího, viděľa Mišenku, *) méł on oči upłakané jak zrałú višenku. Na Brněnském cinteříčku, tam já mám mamičku, co ně oni vychovali moju frajírečku.

Erben 2/318 | V šírém poli hruška stojí (14%)
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“

Sušil 1636 | Ty tuřanský hodine (14%)
Ty tuřanský hodine, jak vone z temna bijó, [: a dež já si zpomeno, :] z vočí mně sloze lijó. A debe mně Pán Bůh dal a matička tuřanská, ja, abe mně svědčila ta šablička vojanská. A debe mně Pán Bůh dal a všecí milí svatí, ja, abe mně svědčily ty vojanský šaty. O, hétmane, hétmane, jak ste mě hrozně strestal, já sem se vojne nebál a na ňo sem se dostal. Ti, keří se hí báli, ti doma zvostali, mě, smutného pacholka, na vojno odevzdali. Néni tém žádné vinen, jak pudmistr s rechtářem, beli na mně žalovat před samém milostpánem. Před samém milostpánem na vrcho u hétmana, že mám dostat kabátek s modréma véložkama. S modréma véložkama a kamizolko bíló, už já mosím vopustit, ach, svó maměnko miló. Ach, svó maměnko miló a tatíčka starýho, už se mosím přidržet Pána Boha samýho. Pána Boha samýho a matičke tuřanské, aby mě zachránila vod šabličke vojanské. Té šabličke vojanské, každé se hí bojí, ani jeden šohajek bez ní nevobstojí.

Galko 3/033 | Keď len mosím, už len mosím (14%)
Keď len mosím, už len mosím do kláštora íti, kázala mi panimáma čierne šaty šiti. Šaty šijú, vlasy češú, kabát obliekajú, principiju aj bibliju pred mňa predkladajú. Pozrela tam do okienka, videla Janíčka: Pustíte ma, pani mníšky, bolí ma hlavička! Pozrela tam do druhého, videla milého: Pustíte ma, pani mníšky, pre boha živého! Pozrela tam do tretieho, videla z ruže kvet: Už mne v tomto nespomôže šetek široký svet. Pozrela tam do štvrtého, videla farára: Prenešťasná reverenda, de si sa tu žala?