Bartoš 1901 / 0241 | Nechodívaj synku k nám

31 words

Bartoš 1901 / 0241 | Nechodívaj synku k nám (100%)
Nechodívaj, synku, k nám, neráda tě vidím, roztrhaný kabát máš, já se za to stydím. Příjdi k nám až v neděľu, až budeš mět šaty, já tě ráda uhľídám, panímáma taky.

Erben 2/576 | Nechoď synku! (48%)
Nechoď, synku! nechoď k nám, nerada tě vidím: roztrhanej kabát máš, já se za tě stydím. Nechoď k nám až v neděli, až budeš mít jinej: pak se můžeš chlubívat, že jsi ty můj milej. Nechoď k nám až ve svátek, až budeš mít šaty: pak tě ráda –uhlídám, panímáma taky.

Sušil 0712 | Nechoď k nám synečku (43%)
Nechoď k nám, synečku, neráda ťa vidím, otrhaný chodíš, já sa za ťa stydím. Dondi k nám, synečku, až budeš mět šaty, budu ťa mět ráda, má maměnka taky.

Erben 4/035 | Když bylo to pivo drahy (41%)
Když bylo to pivo drahy, tenkrát bylo zle: já měl kabát roztrhaný celý na sobě; nejčko pivo laciny, já mám kabát zas jiný – jen že visí na hřebíku u židoviny!

Sušil 0433 | Stojí v poli broskviňa (39%)
Stojí v poli broskviňa, pod broskviňú děvčina, nízká, nevysoká, hezká, černooká. Co to stojíš, co je ti? Vybila ti tvá máti? Lebo ti hřešila tvá maměnka milá? Ani mně nevybila, ani mně nehřešila, a já stojím sama, všecka uplakaná. Do kostela zvonijú, panenky se strojijú, a já nebožátko kolíbu děťátko. Ty sestřičko nejmladší, tebe já mám nejradší, pokolíbej mně ho, budeš tetka jeho. Já kolíbat neumím, za kolébku se stydím; kolíbej si sama, šak si jeho mama. Všecky panny tancujú, pěkně jedna za druhú, a já nebožátko kolíbu děťatko.

Sušil 0149 | Ovečko ztracená (39%)
Ovečko ztracená, celá zarmoucená! Sem ke mně pospíchej, nic se neostýchej. *Ach, já nesmím k tobě, stydím se v té době, těžce sem shřešila, tvou lásku ztratila.* Pastvou tě nakrmím, svým tělem nasytím, navrať se brzičko, ztracená ovečko! »Ráda bych šla blíže, nedá hříchů tíže. Podvést sem se dala, na tebe nedbala.* Tys drahý poklad můj a já sem pastýř tvůj. Bok tobě odvírám a v stráž tě zavírám. Ruce roztahuji, sebe obětuji; přijmu tě na milost, odpustím ti vši zlost. »Ach, já omámená, ovečka ztracená! Hle, zdaleka stojím, vrátiti se bojím.* Neboj se, spanilá, pojď ke mně, rozmilá, vstaň, ó, vstaň od země a obrať se ke mně. Hleď, jak já pro tebe opustil sem nebe. Pojď tedy brzičko, ztracená ovečko. »0, pastýři milý, miláčku spanilý! Slyším tvé volání, již činím pokání. Prosím v truchlivosti, odpusť mně mé zlosti! A již mne ozdravuj, neb jsi ty lékař můj. Byla sem vyhnaná a hříchům prodaná, hynula sem cele, na duši, na těle. Již činím pokání, uděl smilování! Přijmi navrácenou, ovečku ztracenou.« O, vítej, ztracená, vítej, opuštěná! Vítej, holubičko, vítej, má ovečko! Hlavu nakloňuji, v lásce se skloňuji, polib mne, dušičko, ztracená ovečko.

Erben 2/315 | U té naší studnice (38%)
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“

Erben 2/630 | Nechoďte vy do Pušperka (38%)
Nechoďte vy do Pušperka, do ty maly dědiny: je tam málo hezkejch holek, nemají tam peřiny; já jsem přišel za jednou, ona spala na seně, hlavu měla zavázanou v roztrhaný zástěře. A já jsem si postěžoval, že mně tuze je zima; a ona mně povídala: „Jdi, lehni si do sena.“ A já nechci, nepudu, máma by se mně smála, že jsem přines na kazajce sedům votýpek sena.

Erben 2/139 | Nechoď má milá do lesa (37%)
Nechoď, má milá, do lesa, padá studená rosa; střevíčky máš starý, cely roztrhany, musela bys jít bosa. Nechoď, má milá, do lesa, je tam veliká rosa: máš střevíčky maly, což by rozmokvaly, přišla bys domu bosa.

Erben 5/113 | Bota leze voknem (37%)
Bota leze voknem, švec ji volá: „Pod sem! máš-li něco roztrhaný, zašiju to koncem.“ Kramflekovy šídlo, to dělalo dílo: vyskočilo na verpánek, přerazilo bidlo. Ten kulatej kámen, ten skočil do kamen, z kamen zase do police – už je tomu amen.

Erben 4/086 | Roztrhaný kalhoty (37%)
Roztrhaný kalhoty, vítr do nich fouká; budu si je zašívat: pavouk niti souká!