Kolberg 06.2 / K0044

3 words

Sušil 0156 | Spala bych spala ale ne sama (100%)
Spala bych, spala, ale ne sama, s Pánem Ježíšem, s anjelíčkama. Ještě bych k tomu modlitbu dala,1) dybych s Panenkou Marií spala. O, Kriste, Kriste můj nejmilejší, tobě poroučím tělo i duši.2) Stup, můj Ježíši, do srdce mého, najdeš tam, najdeš Jesu napsáno. Svou duši kladu do tvých pěti ran, nechť v tvé milosti život dokonám.3) Při mém skonání stůj anjel strážce, Maria Panna orodovnice.4)

Erben 2/379 | Pod našima okny (89%)
Pod našima okny teče vodička – napoj mně, má milá, mého koníčka ! „Nechci, nenapojím, já se koně bojím, že jsem maličká.“ Pod našima okny roste oliva – pověz mně, má milá, kdo k vám chodívá? „K nám nikdo nechodí, neb o mě nestojí, že jsem chudobná.“ Pod našima okny roste z růže květ – pověz mně, má milá, proč tě mrzí svět? „Mne svět nic nemrzí, ale srdce bolí, plakala bych hned!“

Sušil 0861 | Dy sem jo šel přes (89%)
[: Dy sem jo šel přes dzědzinu, :] [: čul sem plakać svoju milu, :] hej. O co, mila, o co plačeš? Že mě, synečku, zaněchać chceš. Ješče’s, dzěvečko, hrubě mlada, zajmi kravičky, žeň do stada. Zajmi moje mezi svoje, možu być to všecky tvoje.

Sušil 0266 | Na svátého Bartolómy (89%)
Na svátého Bartolómy velká hostina se strojí u rychtářů v síni, žádné vo ní neví. Dceruška peče koláče, pozvala sobě mládence; keré napřed pude, její milé bude. A ten jeden napřed vkročil, druhé za ňém hnedka skočil; ten třetí pozadu, přivřela mu hlavu. »Nepřivíré, nepřivíré, dyť su já tvůj třetí milé. Co mně ju přivíráš? Snad mě neráda máš?« Šak bych já ju nepřivřela, dybych tebe ráda měla. Dyž tě neráda mám, proto ju přivírám.

Sušil 0504 | Dobry večer okenečko (89%)
Dobry večer, okenečko, tam stavalo me srdečko. Tam stavalo a něbudě, že můj mily povandruje. O, listečku livendovy,1) po tobě mne hlava boli. Hlava boli, srdce tuži, že můj mily dvěma služi. Hlavo něbol, srdce nětuž a, můj mily, dvěma něsluž. Buděš-li ty dvěma služiť, něda ti Bůh světa užiť.2) Ani s jednu, ani s druhu, ani se svu roztomilu. Ani se svu najmilejši, kera je ti najvěrnějši.

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (89%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“

Erben 7/014 | Tam nahoře pod lípami (89%)
Tam nahoře pod lípami tři mládenci spolu stáli, o lásce si povídali. Jeden začne povídati, co chce panně darovali: „Pěknou pentličku červenou, stříbrem, zlatem vyráženou.“ Druhý začue povídati, co chce panně darovali: „Trochu utrejchu bílého do nápoje smíchaného.“ Třetí začne hovořiti: „Škoda pannám ublížiti. Ale která je k libosti, milujme ji s upřímností.“ Šla Ančička, šla pro vodu, kde oni svou brali radu. Šla pro vodu dolů k mostu: „Pojď, panenko, pojď na poctu!“ Na poctu ji zavolali, ze sklenice pít jí dali. „Pí, napí se ze sklenice, však nebudeš píti více!“ Ze sklenice se napila, hned tu chvíli zbledla celá, přišla domu, hned omdlela. Stará matka se jí ptala: „Co’s panenko, co’s dělala?“ „Hořkej nápoj jsem já pila, otrávena jsem já byla!“ Pro milého si poslala: „Což pak jsem vám udélala, Že jste mne tak otrávili, můj mladý věk zahubili!“

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (89%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Erben 7/001 | Vandrovali hudci (89%)
Vandrovali hudci, dva pěkní mládenci. Řek' jeden druhému, bratr bratru svému: „Slyšíš, milý bratře! vímť já dřevo krásné. Dřevo javorové, na housličky dobré. Pojďme, je utněme, houslí nadělejme. Houslí mně a tobě, ať zahrajem sobě.“ Když ponejprv ťali, dřevo zavzdychalo. Když podruhé ťali, krev se vy prýštila. Když potřeli fali, dřevo promluvilo: „Nesekejte, hudci, vy pěkní mládenci! Však já nejsem dřevo, jsem já krev a tělo. Jsem pěkná děvečka tu z toho městečka. Matka mě zaklela, když jsem vodu brala. Když jsem vodu brala, s milým si postála: Abych zdřevěněla a javorem byla. Javorem vysokým s tím listem širokým. Jděte, hudci, jděte, mé matce zahrejte. Zahřejte u dveří o té její dceři.“ Hudci počnou hráli, matička plakati. „Nehřejte mi, hudci, vy pěkní mládenci! Nic vy mi nehřejte, v srdce nebodejte. Dosti já hoře mám, 1) když dcery své nemám. Přenešťastná máti, co klne své děti!“ 1) Mám já dosti hoře po dceři Barboře.

Sušil 0818 | U me matky na dolině (89%)
[: U me matky na dolině :] prokvetala konvalije. Trhala ju Majdalenka, Majdalenka ctna panenka. O, ma mila Majdalenko, daj mi jednu konvalinku. A ja ci ji něsmim daci, lala by mi moja maci. Dy ci budzě mama laci, přidź se ke mně litovaci. Mama laje, poličkuje, můj mily mne nělituje.

Erben 5/247 | Proč pláčeš má milá (89%)
Proč pláčeš, má milá, Andulko rozmilá? – Jak nemám plakati, sobě naříkati? Mám do služby jíti, ve dvoře sloužili. Ve dvoře služba zlá, šafářka nedobrá. Hrách nedovařený, nemastný, neslaný. Kaše z mouky studily – což mé srdce truchlí! Maso nikdá není, krom o posvícení! Polívka z česneku, práce bez oddechu. Šafář chodí s holí, honí nás po poli.