Erben 7/001 | Vandrovali hudci

151 words

Erben 7/001 | Vandrovali hudci (100%)
Vandrovali hudci, dva pěkní mládenci. Řek' jeden druhému, bratr bratru svému: „Slyšíš, milý bratře! vímť já dřevo krásné. Dřevo javorové, na housličky dobré. Pojďme, je utněme, houslí nadělejme. Houslí mně a tobě, ať zahrajem sobě.“ Když ponejprv ťali, dřevo zavzdychalo. Když podruhé ťali, krev se vy prýštila. Když potřeli fali, dřevo promluvilo: „Nesekejte, hudci, vy pěkní mládenci! Však já nejsem dřevo, jsem já krev a tělo. Jsem pěkná děvečka tu z toho městečka. Matka mě zaklela, když jsem vodu brala. Když jsem vodu brala, s milým si postála: Abych zdřevěněla a javorem byla. Javorem vysokým s tím listem širokým. Jděte, hudci, jděte, mé matce zahrejte. Zahřejte u dveří o té její dceři.“ Hudci počnou hráli, matička plakati. „Nehřejte mi, hudci, vy pěkní mládenci! Nic vy mi nehřejte, v srdce nebodejte. Dosti já hoře mám, 1) když dcery své nemám. Přenešťastná máti, co klne své děti!“ 1) Mám já dosti hoře po dceři Barboře.

Sušil 0308 | Putovali hudci (14%)
[: Putovali hudci, :] [: tři švární mládenci. :] Putovali polem, rozmlúvali spolem. Uhledli tam dřevo, dřevo jaborové, na husličky dobré. Poďme my ho sťati, huslí nadělati. Budú z něho, budú troje husle hlasné. Ponýprv zarubli, dřevo zesinalo. Po druhé zaťali, dřevo zaplakalo. Po třetí zaťali, dřevo promluvilo: Nerúbejte, hudci, přešvární mládenci. Nejsem já to dřevo, jsem já krev a tělo. 1) Kořen vykopejte, otci mě dodejte. Otcovi na radosť a matce na žalosť. Ta mě zaklnula, dyž sem vodu brala. Ostaň, dcero, ostaň, jaborem vysokým, listečkem širokým. O, neščasná máti, kerá klne děti.

Galko 1/053 | Išli hudci horou (13%)
[: Išli hudci horou, :] [: horou javorovou. :] [: Našli drevo krásno, :] [: na husličky hlasnô. :] [: Iba ho zotnime :] [: a sebou veznime. :] [: Prvý raz zaťali, :] [: íverčok vyťali. :] [: Druhý raz zaťali, :] [: do krvi preťali. :] [: Tretí raz zaťali, :] [: taký hlas počuli.: :] [: Není som ja drevo, :] [: drevo javorovo, :] [: ale som ja dievča :] [: z mesta richtárovo. :] [: Na vodu som išla, :] [: neskoro som prišla. :] [: Mamka ma zakliala, :] [: by kameň ostala; :] [: kameňom meravým, :] [: drevom javorovým. :] [: Kupa skamenela :] [: meravým kameňom, :] [: ja som zdrevenela :] [: zeleným javorom. :] [: Ta vy, hudci, chojte :] [: pred mej mamky vráta, :] [: a tak jej zahrajte, :] [: žiaľu jej dodajte: :] [: Toto sú husličky :] [: z tej vašej Aničky. :] [: Toto je podstavka, :] [: vašej dcérky hlávka. :] [: Toto sú strunočky, :] [: jej žlté (zlaté) vlásočky. :] [: Toto je sláčičok :] [: z jej bielych ručičok. :] [: Toto sú kolčoky, :] [: jej biele pršťoky. :] [: Keď matka slyšala, :] [: na okno bežala: :] [: Ach, vy hudci smutní, :] [: choďteže preč, choďte. :] [: Choďteže preč, choďte :] [: a žiaľ mi nerobte, :] [: však ho ja dosti mám, :] [: že Aničky nemám. :]

Sušil 1720 | Ach ovej co je láska zlá (12%)
Ach, ovej, co je láska zlá, dyž jedna milovala dva. Ešče bylo horší, kamarádi bratři, dyž jedna milovala tři. S tým jedným v síni postála, druhýmu ruku podala a třetímu přála: Mám tě, synku, ráda, ach, radši než ty oba dva. Ach, ovej, co je věc těžká, otec mně brání synečka. Zbraňuje mi mati, nedá si tě brati, ach, ovej, co je věc těžká. Můj némiléší synečku, ďi, popros moju matičku, by mi nezbránili, a mi dovolili podat ti pravó ručičku. Ach, ovej, co sem slyšela, ach, ovej, co sem myslela, že já nejsem hodna jedinýho slova. Ach, lásko, jak jsi podvodná.

Sušil 2332 | Usnula usnula (11%)
Usnula, usnula, [: ja, Maria v ráji, :] v ráji na kraji. Uzdál se jí sníček, z jejího srdečka vyrůstala jí na něm krásná jablonečka.1) A ešče se ptala, čím ty lúky kvitnú? Tú červenú růží či matičkú Boží? A ešče se ptala, čím to pole kvitne,2) tú bílú lelijú3) či Pannú Marijú? A ešče se ptala, čím ty hory kvitnú? Tým zeleným listem čili Pánem Kristem?

Erben 3/009 | Čí je to ta dívčí čí (11%)
Čí je to ta dívčí, čí je, co mi tu košilku si je? čí je to ta holka malá, co mi tu košilku dala?

Erben 7/028 | Pod okýnkem stával (8%)
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.

Sušil 0391 | Vyletěltě sokol na oblaky (8%)
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření. Sedl sobě na štymberské veži, protíral si svoje zlaté péří, ach, svoje zlaté péřičko. 1) Střelil po něm štymberský král prudce, poranil mu jeho věrné srdce, aj, jeho zlaté srdéčko. A přiletěl k milé pod okýnko a zavolal: Pod, otevř, milenko, ach, spíš-li lebo mě slyšíš? A já nespím, já tě dobře slyším, ale já sem žádného nepustím, jenom vtáčka sokolíčka. 2) A tak se s ním dlóho domlóvala, až ho potom po hlasu poznala, poznala a zaplakala. Vítej, vítej z daleké krajiny, povidej mně zlé, dobré noviny, jak se ti ve světě vedlo? Zle se vedlo, má milá děvečko, zraněné je to moje srdečko, ach, zraněné je na stokrát. Kdyby byla v tém moc Boží daná, hojila bych tvé srdečko sama, ach, od večera do rána. Dej, má milá, kopat hrobek nový, do něho dej mé srdce raněné, nechať si v něm odpočine. 3) Od večera do rána hojila, ráno si ho pěkně nastrojila, večer k hrobu sprovodila. 4) Lež tu s Bohem, můj milý synečku, lež tu s Bohem, sivý holubečku, lež tady s Pánem Bohem! Zvoňte zvony na všecky tři strany, umřelo mně moje potěšení, jakého ve světě néní.

Erben 3/115 | Co pak si můj chlapče myslíš (8%)
Co pak si, můj chlapče, myslíš, když mě vidíš, nebo slyšíš? „Když té vidím, nic neříkám; když tě slyším, smutně vzdychám!“

Erben 2/656 | Muzikanti! co děláte? (8%)
Muzikanti! co děláte? pivo máte a nehráte. Zahrajte mně na housličky, rozveselte ty holčičky. Zahrajte mně na tu basu, rozveselte všecku chasu. Zahrajte mně na ty dudy, rozveselte všechny všudy. Zahrajte mně všickni spolu, vyprovoďte mě až domu.

Erben 7/015 | V Černovicích v hustém lese (5%)
V Černovicích v hustém lese hezké děvče trávu seče. Když travičky nasekala, za sebe se podívala. Spatřila tu mládenečka, zeleného myslivečka. „Co to, děvče, co to děláš, že v mém lese trávu sekáš? za to zde svůj život necháš!“ „Když mám tu svůj život nechat, potřikráte chci zavolat.“ „Zavolej si třeba pětkrát, neslyší tě než lesní pták.“ Když podruhé zavolala, bratr mladší ji uslyšel, bratru staršímu pověděl. „Milý bratře! zle je s námi, naše sestra volá v háji. Honem koně osedlejme a do háje pospíchejme.“ A když do háje přijeli, vrané koně zastavili, myslivečka tu spatřili. „Co jsi zabil, myslivečku, že máš zbarvenou flintičku?“ „Já jsem zabil holubičku na tom našem jetelíčku.“ „To nebyla holubička, to byla naše sestřička! – Všecky panny věnce vijou, jen mé sestře rubáš šijou. Všecky panny v stříbře, v zlatě, jen má sestra hnije v blátě!“