Kolberg 06.2 / K0666

4 words

Erben 5/325 | Překrásné hvězdičky (100%)
Překrásné hvězdičky, jak jste vy maličky! což jste vy mne těšívaly ty noci celičky! Jedna z vás nejvíce, ta jasná dennice: ta mne vždycky vodívala k mé zlaté panence. Měsíčku v oblacích, jak jsi ty vysoko! jak je má zlatá panenka ode mne daleko! Vždycky mně říkával můj milý tatíček, že mně bude dobře chutnat komisní chlebíček. Vždycky mně říkala má zlatá matička, že mně bude někdy dobra z koleje vodička. Vždycky mně říkával můj milý bratříček, že mně bude pěkně svědčit ten vraný koníček. Vždycky mně říkala má zlatá sestřička, že mně bude pěkně slušet po straně šavlička. Vždycky mně říkali mí milí přátelé, že mě taky jednou v poli nepřítel zabije. Do pole potáhnu, a v krvavém boji ještě jednou si zpomenu na panenku moji. Kopali hrobeček v tom zeleném hájku: ještě jednou mně pozdravte mou zlatou panenku. Měj se tam už dobře, moje potěšení! neplač, nekvil, nenaříkej, radši se pomodli.

Bartoš 1901 / 1369 | Šlo děvče cestó (100%)
Šlo děvče cestó od města k město, potkalo malíře, sedlo na cesto. Pane malíři, pěkně vás prosím, vymalujte mně co v srdci nosím. Má stará máti déte se taky mladýmo malíři vemalovati. Má dcero milá, já jož so stará, já bech se škaredě vemalovala.

Erben 2/461 | Plakala želela (100%)
Plakala, želela, když prala šaty, že jest jí utonul prstýnek zlatý. „Proč pláčeš, naříkáš pro prsten zlatý? však musíš opustit rodiče taky.“ Milejší rodiče, nežli my oba: matička chovala, já byla roba. Postýlku stlávala, dala mě nosit: musíte, mládenci, matičku prosit. „Než bych já matičku za tebe prosil, raděj bych po straně šavličku nosil. Šavlička po straně, ta moje žena: ona mě ubrání, až bude třeba.“ Trubači troubili, muzika hrála; můj milej odcházel, já ještě spala. Kdybys byl upřímnej, byl bys mě zbudil, slovíčko nebo dvě ke mně promluvil. Plakala, želela, když prala šaty, že je sobě přelomila prstýnek zlatý: co pak pláčeš, co naříkáš pro prsten zlatý? vždyť musíš opustit, och, má nejmilejší, rodiče taky. „Milejší rodiče, nežli my oba; má mamička mě chovala, já byla roba: postýlečku mně stlávala, dala mě nosit, musíte mládenci, věrní milovníci, matičku prosit.“ Nežli bych o tebe matičku prosil, radši bych já po své straně šavličku nosil; pár pistolí, karabinu do sedla bych dal, a tobě má milá, hubičko rozmilá, kvinde udělal.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (100%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Galko 1/423a | Šuhajko, bijú mňa, uajú mňa (100%)
Šuhajko, bijú mňa, bijú mňa, uajú mňa, [: že sem pohledaua :] v kostele na tebja. Mamičko, nebíte, nebíte, nebraňte; [: daua sem mu dary, :] vy o nich nevíte. Daua sem mu dary: ručníček červený, [: prstének stríbrný, :] aj vínek zelený. Daua sem mu dary, moju ruku pravú, [: než mjesíček vyšeu :] stoja s ním na prahu. Smutne slavík spíva v klece zatvorený, [: ked si on spomene :] na hájek zelený. Zdauo sa mi, zdauo, pominútej noci, [: že muj miuý ke mne :] došeu z uprímnosci. A ked ke mne došeu, suace mňa polúbiu; [: ja sem neho také :] pjekne privítaua. Potom sme si spouem sadli na uavičku; [: pytau si ode mňa :] zuatú kotúlečku. Pohlédna na neho, kotúlečku daua, [: kotúlečku daua, :] žalostne puakaua. Nepuač, moja miuá, nestaraj sa za mňa, [: zakád neučuješ :] novinu ode mňa. Novinu takovú, smutné odepsáni, [: potom možeš, miuá, :] puakat bez prestáni.

Sušil 0846 | Stojí hruška v poli (100%)
[: Stojí hruška v poli, :] [: vrch se jí zelená. :] Sedí pod ňó šohaj, milenku objímá. Když se objímali, obá dvá usnuli. Když se probudili, obá dvá plakali. Dostano já doma od svého tatíčka, že sem nanapásl vraného koníčka. Dostano ja take od svojé maměnke, že sem nenažala zelené trávěnke. Pověz ty mně, milá, kde na trávu chodíš. Já ti také povím, kde koníčka vodím. Já na trávu chodím k zelenému haju. Já koníčka vodím k samému Dunaju.

Galko 1/418 | Ten prešpurský mýtný prepjeknú cerku (100%)
Ten prešpurský mýtny prepjeknú cerku má, ona nic nerobí, len v okénku sedá, prepjekne vyšíva, ešče krajší spíva. Její cichý huásek do Turek sa zdvíha, ten turecký baša po rinku chodzíva a mýtneho cerku on dycky posúcha. Zvony-li to zvoňá, lebo včeuy hučá? [: A to si mýtneho cerka pjekne spíva. :] Ten turecký baša cedulenku napsal, [: cedulenku napsal, do Prešpurku poslal. :] Ty, prešpurský mýtny, prepjeknú cerku máš, [: a ked mi ju nedáš, mjesto Prešpurk prehráš. :] Ten prešpurský mýtny cedulenku číta, [: cedulenku číta, tak si smutne vzdychá. :] Jeho pjekná cerka, ona sa ho pýta: Muj tacíčku miuý, co ste taký smutný, huava-li vás bolí, lebo život biuý? Mňa huava nebolí, ani život biuý, [: tebja sem zaprodau Turku pohanovi. :] Má stará mamičko, jaké prachy idú; [: ovce-li to ženú, lebo pro mňa jedú? :] Dojeli, prijeli první polajtári: [: Sedaj, mladá pani, ty mosíš ít s nami. :] Dojeli, prijeli druhí polajtári: [ : Ber sa, mladá pani, ty mosíš ít s nami. :] Och, ceruško moja, jaké ti šaty dám, [: lesli fáťolové, alebo doloman? :] Och, mamičko moja, nač by mi tam byui? [: Sak ja tam nebudem ani štvrt hodziny. :] Než by ja mjeua byt Turkyni nevjestú, [: ráči nech mňa v mori drobné ryby žerú. :] Ty morské rybičky, to sú mé družičky, [: ti morskí kaprové sú mojí družbové. :]

Erben 2/497 | Stojí borovička zelená (100%)
Stojí borovička zelená, kolem do kolečka pletená; pod ni koníček, na něm Jiříček jede do Brna. Stůj, koníčku! a žer travičku, já půjdu navštívit Aničku: mně se všecko zdá, že moje milá je mně nevěrná. Děkuju ti pěkně za lásku, ach můj nejmilejší obrázku! víc už nepřijdu, víc ti nebudu dělat překážku! „Když jsem zapomněla na bratra, taky zapomenu na vrata, u kterých jsme stáli, spolu rozmlouvali často do rána. Když jsem zapomněla na sestru, taky zapomenu na cestu, kudy jsem chodila, kytičky nosila v bílém fěrtoušku. Když jsem zapomněla na otce, taky zapomenu na srdce, a na tě můj milý, holečku rozmilý, na tě dokonce. Když jsem zapomněla na matku, taky zapomenu na lásku, na tebe můj milý, holečku rozmilý, drahý obrázku.“

Erben 2/576 | Nechoď synku! (100%)
Nechoď, synku! nechoď k nám, nerada tě vidím: roztrhanej kabát máš, já se za tě stydím. Nechoď k nám až v neděli, až budeš mít jinej: pak se můžeš chlubívat, že jsi ty můj milej. Nechoď k nám až ve svátek, až budeš mít šaty: pak tě ráda –uhlídám, panímáma taky.

Erben 7/057 | Slyším zvony zvoniti (100%)
Slyším zvony zvoniti. Vidím, vidím Krista pána nábožně mši svatou sloužili. Všecky dušičky k němu jdou: a já hříšná taky půjdu, z té studánky píli budu, kde se Kristus pán umýval, šeredného ďábla zaklínal. Vstal pán Ježíš s svého lože, vzal na sebe svoji komži, ohledal svých pět svatých ran, ty jsou mu tuze krvácely. Přišla k němu jeho milá Matka, začala jeho ran želeli. „Ach nežel, má znejmilejší Matičko! neb jsou ty rány darovany pro hříšníky pro křesťany.“

Bartoš 1901 / 0842 | Za onoho času svatba se stala (100%)
Za onoho času svatba se stala a převzácných na se hostí sezvala: Krista Spasitele ctného s učeníky, matkou jeho v Káni Galilejské. Ženichovi zle jest se přihodilo, neb nedostatek vína v domě bylo; Maria se slitovala, u Syna orodovala v Káni Galilejské. Cokoli vám řekne Syn můj rozmilý, rychle vykonejte, zrovna v tu chvíli, tak Maria poručila, služebníkům nařídila v Káni Galilejské. Kamenných tam štoudví šest postaveno, k očistě židovské ustanoveno; Pán je kázal naplniti, vody do vrchu naliti v Káni Galilejské. Jak dle slova Páně jsou učinili, z vody vína dobrého okusili, divěji se velcí, malí, správce svatby víno chválí v Káni Gálilejské. Pán velikým divém moc svou dokázal a na počest matky spolu ukázal, že na její přimlouvání u něho jest smilování v Káni Galilejské. Rač, Ježíši, s námi též hodovati a manželům novým rač požehnati; zažeň od nich nedostatky, jako na přímluvu Matky v Káni Galilejské.