Kolberg 01 / K0391T

4 words

Černík 1908 / 247 | Keď já pójdzem (100%)
Keď já pójdzem smutný na tu vojnu, kemu já zaněchám svoju milú? Kemu bych ju něchal, kamarádu svému, zaky sa navrácím z vojny domu. Já sa něnavrácím, já som mladý, něbudze mňa plakac ani žjadný, něbudze mňa plakac ani otec, matka, leš mňa budú plakac tri dzievčátka. Jedna budze plakac, byl som jéj brat, druhá budze plakac, mal som ju brac, trecí budze plakac, ej, ta veru mosí, lebo ta ode mňa prscien nosí. Přišla mi karetka narukovac, dal som si muzigu došikovac, kamarádi moji, zahrajce mi k vóli, zahrajce mi čardáš do téj vojny. A keď mi počali ten čardáš hrác, začaly mi suzy z očú padac, kamarádi moji, budzte tací dobrí a hybajce za mňa do téj vojny. My ci to, kamarád, něspravíme, lebo my bojovac němosíme, keď si prisahaný, len sa ber do vojny, keď si císarovi zapotrebný. Prišla mi karetka k rukovanie, moja milá, čas je k rozejdenie, s Bohom tu ostávaj, dobre sa tu mávaj a na mňa smutného nězabývaj. Rozmarýn zelený jako tráva, už mňa ten šohajko zaněchává, zaněchaj, zaněchaj, ale plakac budzeš, ode mňa vernější nedostaneš.

Bartók III 1291 | Jaj Bože muoj čo mám robie (100%)
Jaj, Bože muoj, čo mám robie od žialu

Bartók III 1291 | Jaj Bože muoj aká moja mišlienka (100%)
Jaj, Bože muoj, aká moja mišlienka

Erben 3/144 | Ach můj vínku zelený (100%)
Ach můj vínku zelený, už té s hlavy skládám! tobě, můj nejmilejši! jej teď odevzdávám: abysi jej choval, vždycky mě miloval, stále až do mé smrti v té lásce setrval. Ej, již se s vámi žehnám, družičky mé milé! s vám všem vale dávám – smutno této chvíle: změnily se časy, zavily se vlasy, laskavě vám děkuji za tu službu vaši! Už kamarádky jiny do počtu mě vzaly, už mně čepeček bílý na hlavičku daly: s nimi nosím býti a vás opustili: pán Bůh račiž je za to všecky odměniti!

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (100%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Erben 7/024 | Vím já jeden pivovárek (100%)
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.

Bartoš 1901 / 0323 | Ej na tom našém díľe (100%)
[: Ej na tom našém díľe :] [: štyry koně bíłé; :] [: ej poď ně ich poháňat :] [: mé srdenko miłé. :]

Bartoš 1901 / 0321 | Háječku rozsochaté (100%)
Háječku rozsochaté, aj, listí z tebe padá, aj, pověz mně, moja milá, ej, keho te máš ráda.

Sušil 2244 | Tři sta ptáčků štěbetalo (100%)
Tři sta ptáčků štěbetalo v tom lésku jaborovým.*) Co jsou oni štěbetali? Aj se hory zelenaly, svítilo se po všom dvoře, po všom dvoře až v komoře. V tej komoře bílé lože, na těch ložích milá leží, zlatej prsten v ruce drží. Kdo ten prsten símat bude? A kdož inej než můj mjilej, prsten sejal, mjilou objal.

Bartók III 1134 | Jaj Bože muoj čo mám robie? (100%)
Jaj, Bože muoj, čo mám robie?

Bartoš 1901 / 0370 | O včerajky byl ten sváteční den (100%)
O včerajky byl ten sváteční den čemu jsi nepřišel čemus, Janíčku, čemus nepřišel a mně nepotěšil, já ubohá zarmůcená jsem. Aj, včera nedělá była A já sem doma nebyła, była tam mša svatá za švarné děvčata. A já sem na ní nebyla. Včéra byl zasvěcený deň kde sa ně, můj miłý poděł? Voził sem kamení na pánské stavení. Oj, na té Hodonský mlýn.