Bartók III 1347 | Kebi ja veďela ďe ja buďem

7 words

Bartók III 1347 | Kebi ja veďela ďe ja buďem (100%)
Kebi ja veďela, ďe ja buďem bívať

Erben 3/020 | Chceš-li mě holečku (99%)
Chceš-li mě, holečku, chceš-li mě mít, nesmíš mne tejrávat, ani mne bít: budeš-li mě tejrat nebo bívat, bude se matička smutně dívat.

Sušil 0841 | Slunečko zachádí (1%)
Slunečko zachádí, aj, za keř malenový, zkažte tam dobró noc mému šohajovi. Debech já věděla, co můj milé dělá, nestarala bech se, bela bech veselá. Debech já věděla, kde můj milé vuře, já bech tam běžela po hedbávné šňůře. Ale von nevuře, a von těžko stůne, je tuze raněné a von brzo umře. Milá k němu přišla, vode mu podala, pěkném bílém šátkem hlavo zavázala. Dež mu jo vázala, žalostně plakala, čeho sem se, milé, čeho dočekala. Bohutické krchov pěkně malovaný, na něm vodpočivá moje potěšení. Dež já vokolo do, srdečko mě bolí, dež já se podívám na tvůj hrobek nový. Na tvůj hrobek nový, jak ty tam ležíš sám, na něm se rozvíjá červené tulipán.

Sušil 0598 | Dybych já věděla (1%)
Dybych já věděla, kde já budu bývat, já bych tam chodila lavice umývat. Lavice umývat, aby byly bílý, aby na ně sedlo moje potěšení. Dybych já věděla, kdo mě s milým lóčí, nasypala bych mu soli plné oči. Soli plné oči, mezi zuby písku, aby nerozváděl našu věrnó lásku.

Erben 5/131 | Lidi phoslouchejthe (1%)
Lidi phoslouchejthe, philnej phosor dejthe, co vám budu šíct phovím, philnej phozor dej the, ajvaj! ajvaj! philnej phozor dejthe. Já vám budu phovím, budethe se dhivím: še mám rát ze mlejna Kháčo, vy nevíthe, já vím. Já se Khačenkhu pthám, bude-li dhoma sám, še bych tham na večír pšídu, še bych jí ne co dhám. Já seknu: Khačenkhu! můj zlathej milenkhu t já vám dhám thureckhej šátkhy, neb hezkhej pláthynkhu. Vona mně thak tho šíct, še tho nemůše bhýt: dyž se dhám drobátkho phokštit, še mě phak bude chtít. Dybych se phokštit dhal, kde phak bych šivnost vzal? bhodejš si Khačenkhu phukla, abych tě nephoznal! Ny! dyš uš má bhejt thak, vajmír! nu vhem to šlak: dhám já se drobátkho phokštit, vemu si Kháčo phak.

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (1%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“

Erben 7/022 | Byla jest jedna matička (1%)
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.

Erben 7/051 | Chodila Maria (1%)
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.

Bartoš 1901 / 1242 | Přeneščasná tá hodina (1%)
Přeneščasná tá hodina, přeneščasný deň, až my, chłapci Mútěničí, pomaširujem; pomaširujem k Vídňu, Pámbů ví, kde zahynu; zahynu-ľi v čirém poľi, ľebo nevýjdu. Popřáł bych vám, rodičové, v čirém poľi stát, až já budu s nepříteľem věrně bojovat; dybyste to viděľi, płakat byste moseľi, jak tam přesmutným rodičom děti zhynúły. Z jednéj strany bratr ľeží, je porúbaný, z druhéj strany zas kamarád pľezirovaný; žádný ho tam neľéčí, žádný mu nepomáhá; volá: Ježiš a Marya, prosí pro Boha. Kapráľové, feľbébľové mosá moc vystát, dyž majú ze svojím mustvem ven vyrukovat; oni mosá skoro stát, na své vojsko pozor dat, aby mohli skoro ráno vymaširovat.

Bartoš 1901 / 1184 | U Dunaja šaty perú (1%)
U Dunaja šaty perú, de husáré maširujú; poznała miłá miłého, płakała hľeďa na něho. Počkaj, miłý, vypłatím ťa, za sto złatých dajú-li ťa; ej za sto złatých nedajú, ľebo husarů nemajú. Dybych já był sprostý voják, šecko by to było inák, ej aľe že su oficír, nevypłatíš ňa, dobre vím. Ja Bože, Bože, Bože můj ! De sa ně poděł gaľán můj ?

Galko 1/454 | Na trenčianskej väži (1%)
Na trenčianskej väži dva holúbky sedia, ľudia jim závidia, že sa rady vidia. Ľudia, milí ľudia, nezáviďte toho, veď je to pekná vec, kto miluje koho. Keby som ja mala sokolovie krídla, ver’ bych zaletela, kde môj milý býva. Sadla bych mu, sadla, na jeho biely dom, čo by zaplakalo jeho srdiečko v ňom. Ješte bych mu sadla na maštalnie dvere, čo by zryhotali jeho vranie kone. Kone, moje kone, čože tak rehcete, azdaj moju milú tu dakde vidíte. Nevidíme ju my, ale ju slyšíme, tam si ona spieva, kde jej dobrá vôľa. Keby ch som ja vedeu, kde môj milá býva, ver bych jej zaniesou na tanieri syra. Na tanieri syra, k tomu holbu vína , na ty, duša moja, holubienka sivá. Nechcem ti ja syra, ani holbu vína, pán boh dau, pán boh vzau, Zostala som sama.