Bartók III 1187c | Lefantovskom poli tri ružički stoja

5 words

Erben 2/469 | Na tom našem poli (100%)
Na tom našem poli dvě růžičky stojí; ještě jsem daleko, už mi jedna voní. Jedna už mi voní, a druhá rozkvétá: že musíš, můj milej, daleko do světa. Daleko do světa, za ty modré hory: což mě, ach můj milej, pro tě srdce bolí! Kdybych byla ptáčkem, zlitnou vlaštovičkou, snášela bych se vám nad vaší světničkou. Ne tak nad světničkou, co nad maštalema: jen abych věděla, co můj milej dělá. Nejdřív vodu nese, potom koně češe; po třetí za stolem 1) ceduličku píše. Komu to, můj milej, ceduličku píšeš? „Tobě to, má milá, že moje nebudeš.“ 1) Jiní zde skoncují takto: po třetí miluje černooké děvče.

Bartók III 1187c | Lefantovskom poli tri ružički stoja (100%)
Lefantovskom poli tri ružički stoja

Sušil 0207 | Stala se v Pilšču novina (100%)
Stala se v Pilšču novina, že pani pana zabila. Schovala ho do zahradky, rokytku na něm zasila. Růsć, rokytko, růsć vysoko, jak je můj pan zvyš, hlyboko. Rokytka ji nic nězešla, bila růže ji vykvetla. Jdzi, pachole, jdzi do pole, co to tam jedzě za dvoje? Nejsu to žadni panove, jsu to panovi bratrove. Jak přijeli, za stůl sedli, po svym bratře hned se ptali. Ptamy se vas, vy švagrova, esli vaš pan něni doma? A už je dněskaj třeci deň, co ten můj pan, co vyjel ven. Jdzi, pachole, do maštale, jsu-li tam panové koně? Koně panove v maštali, všecky hladem řehotaji. Jdzi, pachole, do komnaty, jsu-li tam panove šaty? Šaty jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Jdzi, pachole, do světnice, jsu-li tam jeho střevice? Střevice jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Stroj se ty s nami, švagrova, sedněš s nami do kočara. Ona se hnědaj strojila, do kočara s nimi sedla. A jeli tam kole vody, byly tam pěkne jahody. O, jahody, vy jahody, co scě pěkne kole vody! Něskoro nas lutujecě, dy už na smrć vandrujecě.

Sušil 1620 | Na bystřickém poli (100%)
Na bystřickém poli pěkná růža stojí, ešče sem daleko, už mně pěkně voní. Ach, voní mně, voní, už a i prokvítá, ach, jejda, přejejda, už musím do světa. Daleko do světa, do pole čirého, tam mně dali lámat kamení těžkého. Kamení těžkého, nalámať ho možu, na tebe, děvčino, zapomnět nemožu. Zapomeneš na mne, můj šohajku, snadně, dyž pomaširuješ, nepohlídaj na mne. Nepohlídaj na mne, na moje stavení, snadno zapomeneš, moje potěšení. Jednú zapomenu, po druhé zpomenu, po třetí, má milá, za tebú poběhnu.

Sušil 0646 | Letěl holúbek na pole (80%)
[: Letěl holúbek na pole, :] aby nazobal své vole. Jak své volátko nazobal, pod jaborečkem posedal. Pod jaborečkem má milá, zelený šátek vyšívá. Vyšívá na něm víneček, že ju opustil syneček. Vyšívá na něm z růže květ, že ju opustil celý svět.

Sušil 0053 | Na mšu svatú zvonijú (80%)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.

Bartoš 1901 / 0003b | Vychádzało súnečko (80%)
Vychádzało súnečko, ej, vychádzało súnečko ej, v nedzeľu v čas ranyčko. [: Opreło sa na stenu :] na zahrádku tŕnenú. [: Rychtárova Kačena :] z kosteła sa vrátyła. [: Do zahrady kročiła :] tri růžičky odtrhła. [: Tri růžičky odtrhła :] tri pérečka uviła. [: Daj Bôh ščastý dziévenko :] uviješ my pérenko. [: Daj Bôh ščastý młádenec :] nenye pérko ľež venec. [: Stan ty myłá na kamen :] a s kamena na stremen. [: Ze stremena na kona :] zanesem ta do poľa. [: Dze si jakživ neboła :] any tvoja rodyna. [: Any otec any mat :] any sestra any brat.

Bartoš 1901 / 0003a | Na mšu svatú zvónijú (80%)
[: Na mšu svatú zvónijú, :] [: všecky panny na ňu idú. :] [: Krom jedna tá nešła, :] [: aj tá do zahrady šla. :] [: Tři rúže tam utrhła, :] [: tři věnce z nich uviła. :] [: Přišéł jest k ní młádenec :]: [: Daj ně, panenko, ten věnec. :] [: Daj ně, milá, oba dva, :] [: šak su já hodná osoba. :] [: Daj ně, milá, všecky tři, :] [: šak su já hodný jako ty. :] [: Já věnečka nesmím dat, :] [: počała by ně mati lát. :] [: Až ti bude mati łát, :] [: příjdi sa ke mně stěžovat. :] [: Stup si, miłá, na kameň, :] [: s toho kameňa na můj trmeň. :] [: A s tremeňa na koňa, :] [: pojedem społu do poľa. :] [: Jak do poľa přijeľi, :] [: hneď na vráta uderiľi. :] [: Otevřte, tovaryši, :] [: vezem vám těło i duši. :] [: Co to těło činiło? :] [: Na mše svaté nechodiło. :] [: Doneste jí łavicu :] [; a k tomu vína skľenicu. :] : [: Jak to vínko vypiła, :] [ hneď modrý płameň pustiła. :] [: Otevřte okénečko, :] [: nech si občerstvím srdečko. :] [: Proč zvony nezvóníte, :] [: snáď ani o mně nevíte? :] [: Nesmíme ti zvóniti, :] [: nechtěła’s na mše choditi. :]

Sušil 0184 | Žeň se Janko žeň se rad (80%)
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.

Bartoš 1901 / 1207 | Ach můj Bože ze všech némiľéší (76%)
Ach, můj Bože, ze všech némiľéší, jak já budu v noci spať ? Nemá mne kdo ze sna probuditi, a já mosím skoro stať. Ráno stávám, ľaštověnka zpívá, spíš než słunce vychází, ohľídá se na daľeké poľe, hde se miłý prochází. Prochází se po brněnském mostě, šabľenku si šrubuje, ohľídá se na vaše poľečko, hde se miłá šňoruje. Šňoruje se hedbávnó šňůrečkó, słzy z očí kapajó, utírá jich hedbávném šátečkem, na hranici padajó. Blaze je vám, miłé tovaryšky, kerá máte miłého, rozkvetó vám červený růžičky prostřed srdce vašeho.

Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (76%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.