Sušil 1015 | Na tej brodskej věži

34 words

Sušil 1015 | Na tej brodskej věži (100%)
Na tej brodskej věži zlatá panna leží, zazpívaj, kohútku, máš-li zlaté peři. Súsedové koně majú zlaté oje, súsedové slépky majú zlaté pérky. O jednej hodině kohútek zazpíval, o druhej slavíček, až se háj rozlíhal.

Sušil 2260 | Vyletěl sokol na zelený bor (35%)
Vyletěl sokol na zelený bor1) a sobě zaspíval, až se háj rozlíhal, královnu volal. Královno milá, král tebe volá, abys k němu vyšla, nebyla tak pyšná, sama jediná.2) Králka nevyšla, poslala posla. A ty, milé posle, spravuj mně to dobře jako já sama. Posel spravoval, sobě namlóval, tó krásnó děvečko v růži, ve věnečko sobě namlóval.3) A vy, vozičé, spravujte biče,4) koně zapřihejte, voze vytlačujte, pro paní jeďte. Pro paní jeli, lidi hleděli, co to za panenka, co to za hraběnka v kočáře sedí.5) Sedí u ní pán, ten syneček sám, chtěl oklamat děvečku v růžovém věnečku, oklamal se sám.

Sušil 0372 | Vím já jeden hájiček (35%)
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.

Sušil 1344 | Můj tatičku stary (35%)
Můj tatičku stary, moje zlate oje, dy stě rajdovali, dycky bylo dobře. Jak stě vy, tatičku, přestali rajdovať, hned smy my museli po světě vandrovať. Ma mamulko mila, moja rado dobra! Dy stě radiť měli, hlyboko stě lehli! Můj mily tatičku, proč tak tvrdo spitě? A mně je tady zle, vy o tom něvitě. Ma mamulko mila, hlyboko ležitě, dyž vy o mej křivdě velikej něvitě. Ma křivda velika, můj zarmutek těžky; šak mně ho pomůže mily Pan Bůh snesti.

Bartoš 1901 / 0120 | Letěl sokol veletěl (34%)
[: Letěl, sokol, veletěl, :] haž nad Krakov doletěl. [: Nad Krakovem zazpíváł, :] haž se Krakov rozlíhál. [: Dělali tam zedníci, ] v Krakově na silnici. [: Všecké práce nechali, :] sokola poslóchali. [: Proč, sokole, tak zpíváš, :] žádnýho smutko nemáš? [: Proč pak bych já smotek měl, :] deť mně žádné nehomřel. [: Homřela ti tvá milá,:] včerá ve dvóch hodinách.

Bartoš 1901 / 0462 | To je Bože to je (33%)
To je, Bože, to je potěšéní moje, dyž ně můj koníček preskakuje oje. Preskakuje oje, na obě dvě strany, už ně nevypoví moje potěšéní.

Sušil 1871 | To je Bože to je potěšení (33%)
To je, Bože, to je potěšení moje, dyž moje koníčky přeskakujú oje. Oje přeskakujú, brdca prelamujú, to je, Bože, to je potěšení moje.

Sušil 1014 | Na březovskej věži (15%)
Na březovskej věži zlatá kula leží, tam kohútek zpívá, červené1) peří má. Nezpívaj, kohútku, nedělaj zármutku, a já ho dosti mám, keď maměnky nemám.2)

Sušil 1013 | V metylovskej věži (14%)
V metylovskej věži zlato kula leži, sedzi tam kohutek, mo zelene peři. Něsedaj, kohutku, něsedaj na prutku, nědzělaj svej milej většiho zarmutku. Jo ji ho nědzělom, dzělo si ho sama, dy mne doma něni, tancuje s inyma.

Bartoš 1901 / 0821 | Na Vľčnovskéj veži (14%)
Na Vľčnovskéj veži złatá baňa ľeží, na ní je kohútek, má páové péří. Na Vľčnovskéj veži, złatá baňa ľeží, odpros sa, Marýnko, otcovi, mateři. Odpros sa jím, odpros, kľekni na koľena: Pro Boha vás prosím, neopúščajte ňa. Už ňa upustiľi přáteľé najbľižší, neopúščaj ty ňa, můj Kriste Ježíši. Už ňa opustiła, cełá má rodina, neopúščaj ty ňa, Panenko Maria. Dajte nám ju, dajte, vy její maměnko, dajte nám ju, dajte, sivá hołuběnko. Dajte nám ju, dajte, vy její tatíčku, dajte nám ju, dajte, sivý hołubíčku. Nedáme, nedáme, dyž my vás neznáme, až my sa někoho na vás pozeptáme. A co to pravíte, že vy nás neznáte, dyž vy nás od rána s boľesti čekáte. Dyby zme vás byľi s boľesti čekaľi, my by zme před vama dveří nezavřeľi. Otevři, Mařenko, maľované dveři, vynes ten víneček na bíłém taľéři. Vystup si, Mařenko, vystup na łavěnku, pohľédni po ľuďoch, máš-ľi tu maměnku. Vystup si, Mařenko, vystup na stołeček, pohľédni po ľuďoch sú-ľi tu tatíček. Zeber si, Mařenko, svoje majetnosti, co sis najednała od svéj maľučkosti. Ženichu nedbałý, nestoj za dveřami, poď do izby rači, nevěsta se mračí. Všecko sem zebrała, nic sem nenechala, enom ten kľíneček, co viséł víneček.

Sušil 2339 | Přijeli přijeli (13%)
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.