Sušil 1016 | V našem domě jako v jamě

27 words

Sušil 1016 | V našem domě jako v jamě (100%)
V našem domě jako v jamě, hněvajú se všecí na mne. Hněvajú se aj mamička,1) nedajú mně chtět Janíčka. Věru já jim nepřestanu, pokuď si ho nedostanu.2)

Sušil 0982 | Aj v Opavě na rynečku (67%)
[: Aj, v Opavě na rynečku :] [: stoji panna v okenečku. :] Stoji, stoji, lamentuje, bile ručky zalamuje.1) Dva ptačkove ju cěšili, že už jedzě jeji mily. Jedzě, jedzě, už přijechal, sliz s konička a zaplakal. Jak ho mila uhlidala, padla na zem a omdlela. Staň, ma mila, něcěž sobě, cěži mi je nežli tobě. Cěži mi je s tvým vinečkem, nežli tobě s dzicjatečkem. Ty vychovaš, do ludzi daš, ešče z něho ucěchu maš. Mně tvůj vinek budzě cěžky, dyž ja přijdu před sud božsky. Ty budzěš stać a žalovać a ja musim pokutovać. Hraju žily pod koleny o ten věneček zeleny. Hraju, hraju, něpřestanu, že sem podved krasnu pannu.

Smutný 03/009 | V našem domě jako v jamě (24%)
V našem domě jako v jamě hněvajú

Smutný 23/029 | V našem domě jako v jamě (23%)
V našem domě jako v jamě

Bartoš 1901 / 0373 | Vašem domě jako v jamě (23%)
Vašem domě jako v jamě, Zapomeneš ty milá na mě Zapomeneš ty budeš plakat, Až ti slzenky budou kapat Zapomeneš ty v každém kroce, Já na tebe jen jednou v roce

Erben 3/216 | Já jsem se oženil (23%)
Já jsem se oženil o svatým Jáně: žena mně umřela, už leží v jámě.

Bartoš 1901 / 0839 | U Tebe je darů dosti (23%)
U Tebe je darů dosti, Pane, hojnosť nad hojnosti. Tys ze dvou ryb, pěti chlebů nasytils pět tisíc židů, totiž to z Tvé moci božské. Neopustils Daniele v jámě lvové v Babyloně; poslals mu oběd z daleka skrz proroka Habakuka, totiž to z té země Judské. Kterýžto oběd Habakuk nesl jísti svým dělníkům. Poslal sis k němu anděla, by jej nes do Babylona, totiž to z té země Judské. I řek’ Habakuk andělu: Dyť já nevím k Babylonu, aniž také k jámě lvové, do níž vsadil toho muže, to proroka Daniele. Uchopil ho anděl Páně, ujal ho za vlasy jeho, postavil ho v Babyloně v rychlosti ducha prudkého, toho muže pobožného. Řekl Habakuk k Daňhelu: Daniele, sluho Boží, přijmi ten oběd ode mne, kterýžto Bůh poslal tobě, totiž to z té země Judské. I řekl Daniel zase : Pane, rozpomenuls Ty se, na mně služebníka svého, neopustil jsi žádného kdo v Tebe doufajícího. Mladý sem byl, už sem staral, mnoho lidí už sem přečkal, nikdy jsem spravedlivého neviděl opuštěného od Boha všemohoucího. Ani, když semeno jeho chleba žádostivo bylo. Nejsou chudí ani nuzní, kdo se Tebe, Boha, bojí, totiž to z Tvé moci Božské. Již bojme se Pána Boha, děkujme mu z darů jeho, kerý sme od něho přijali a z milosti jeho brali nerozdílně obě spolu.

Erben 3/024 | Pochválen pán Ježíš Kristus! (7%)
Pochválen pán Ježíš Kristus! my jsme k vám přijeli, dáte-li nám vaši dcero, abysme věděli: dáte, či nedáte? nynčko nám povězte, abysme se obrátili, pokud jsme na cestě.

Sušil 0244 | Když děvečka huse pásla (7%)
[: Když děvečka huse pásla, :] červenó pantličku našla. A když našla, skovala ju, přišel milé, dala mu ju. Tu máš, milé, našu lásku, všem mládencům na vokážku. Když děvečka huse pásla, červené šáteček 1) našla. Do půlnoce vyšívala, od půlnoce zametala. Když sedničku zametala, slozama ju polívala. Jak ju matka uviděla, metličku jí z ruk vydřela. Hybaj, dcero uplakaná, néseš mýho doma hodná. 2) Na synečka zavolala, křivdu jemu žalovala. 3) Trp, má milá, pokud můžeš, sak dlóho trpět nebudeš. Seber sobě co je tvýho, půdem do kraja cezího. A když přišli na trávníčky: Pohledni mně do hlavičky. Kolik vlásků přeložila, tolik slozé uželila. 4) A když došli tmavéch lesů, rozťal ju na devět kusů. 5) Tu máš, milá, ulevení, za na matku naříkání. Seber, milé, kosti moje, hoď je do hluboké zmole. Vezmi, milé, šatu bíló, a zakrý mó krev nevinnó. 6) Aby vrany nekvákaly, černý voči neplakaly. 7)

Erben 3/002 | Nade mlejnem (7%)
Nade mlejnem je háječek: tam se prochází, šátečkem bází můj holeček. Na hlavě má černý klobouk: nemůže na tě, mé dítě zlaté, zapomenout! Pod kloboučkem černé vlásky: nemůžu já té, mé dítě zlaté, pustit z lásky. Pod vláskama bílé čelo: kterak by se mně mé zlaté dítě nelíbilo? Pod čelíčkem modré oči, kterýma po mně mé zlaté dítě vždycky točí. Točí, točí, točit bude, pokud k oltáři před božskou tváří neklekneme. A když kleknem oba spolu: štola nás spojí, že budem svoji – půjdem domů. Domů prijdem,1) k stolu sednem, a panímámě za její dceru poděkujem. „Děkuju vám, ruce líbám, že jste mi daly a vychovaly, co já rád mám.“ *) Půjdem domů, sednem k stolu, budem pít zdraví naší paňmámy za tu dceru. U Kláštera je háječek: tam se mně točí, má černé oči, můj holeček. Na hlavě má bílej klobouk: nemůžu na té, můj zlatej chlapče, zapomenout. Pod kloboučkem černý vlásky: škoda by bylo, můj zlatej chlapče, naši lásky! Pod vláskami má obůčí: vem si mě pěkně, můj zlatej chlapče, do náruči. Pod obůčim oči černý: ty jsi mé celé, můj zlatej chlapče, potěšení.

Bartoš 1901 / 0123 | Za našimi humny (7%)
[: Za našimi humny, :] trávníček zelený, [: leží tam přešvarný, Janíček zraněný. :] [: Ach leží on, leží, :] ba i ležet bude, [: pokuď mu děvče, pro felčara nepůjde. :] [: Ach, nechcu felčara, :] přešvarná děvečko, [: jenom chci od tebe, jedinko slovečko. :] [: Kdo tebe, Janíčku, :] milý kochaničku, [: kdo tě tak poranil, abys na zálety nechodil. :] [: Ranili, děvečko, :] moja kochaničko, [: zlí lidé ranili, aj, kteří tě mi nepříli. :]