Sušil 1432 | Aj oramy oramy

26 words

Sušil 1432 | Aj oramy oramy (100%)
Aj, oramy, oramy susedove žitnisko, pohonič něchce pohonić, že mo krotke bičisko. Dobre koně, dobre bič, ale šelma pohonič, de mo koničke širovać, voli dzivča milovać.

Černík 1908 / 301 | Keď som isol (50%)
Keď som išol pres to pole, pres to pole zelené, postretnul som švarné dzievča, malo liečka červené. Já som sa ho počal pitac: čje že, dzievča, čje že si? A ono mi hovorilo, že je smutné jakési. Ty si smutná, já žalostný, obá dvá sme v zármutku, mé srdénko hovorilo, že budzeš mú malženkú. Širuj, kočí, širuj koně, šecky štyry, lebo tri, pojedzeme namluvaci švarné dzievča do Nitry. Širuj, kočí, širuj koně, šecky štyry, lebo pet, už je dzievča namlúvené také pekné, jako kvet. Už sú koně širované, nětreba jich širovac, už je dzievča namlúvené nětreba ho namlúvac.

Sušil 0091 | Svatý Lukáš maléř Boží (45%)
Svatý Lukáš, maléř Boží, on maloval obraz Boží.1) Nemoh on ho vymalovať, musel nad ním podřimovať.2) Matka Boží přistúpila, obraz svatý malovala. Svoje líčka přiložila, hned obrázek ozdobila. Staň, Lukáši, staň ze spáni, už je obraz malovaný,3) Častochovu oběcaný. Zapřahajte šest pár volů, vezte obraz k Častochovu.4) Postavte ho na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú lidé putovati, zdraví tamo nabývati. A když jeli krajem lesa, pohonič bičem zapleskal. Když prostřed lesa přijeli, třé zbůjníci vyskočili. Stůjte, stůjte, nešmihajte, co vezete, to nám dajte.5) Vezem obraz svatej Panny, na Častochov oběcaný.6) A my vám ho porúbáme, a my vám ho posekáme. Nerúbajte, nesekajte, zkameňáte, zdřevěnáte. Zkameňáte jako múry, na památku tej figúry.7) Jali rúbať, jali sekať, matky Boží nelitovat. Jeden zaťal, hned zkameňal, druhý zaťal, hned zdřevěnal. A to máte na památku, nerúbajte Boží matku. A ten třetí Boha chválil, že obrazu neporanil.8) K Častochovu dále jeli, na kopečku zastavili, dále už jeti nemohli. Tu mě složte na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú ke mně putovati, zdraví u mne nabývati.9)

Sušil 1498 | Ta velčovská hrdina (33%)
Ta velčovská hrdina, za klobukem četina; a dy přijdě do maštale, šimla za ocas dviha. Pohonič je lenivy, koně stoja, jedly by, štyr takych by moje ručky na obušku uněsly. A ta divka leniva, jakživa noh němyla; ruky ma jak vrana bile, přece by se vdavala. V lyžniku su chrobaky, maju křidla, ďobaky, ta vařecha jak palica, švrlak jak plužne kolca.

Sušil 1436 | Šohajku švarny (12%)
Šohajku švarny, čemu něořeš? Či ci volky ustavaju, či sam němožeš? Dzěvečko švarna, oralcić bych ja; dybys ty mně pohonila, volil bych cě ja. Šohajku švarny, dyć němam biča, nědala mne ma macička za pohoniča.

Bartoš 1901 / 1012 | Ej! keď som pásal kone voły (12%)
Ej! keď som pásal kone, voły, ej! přišła na mňa driemota, ej! zajaľi mne kone, voły, ej, zajaľi mne jich do žita.

Sušil 0052 | Na nedělu raničko (12%)
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)

Sušil 1255 | Vezouce nevěstu ztrácejí bič aby naň (11%)
Vezouce nevěstu ztrácejí bič, aby naň od ženských mohli peněz žádati. Pomožte, pomožte, lebo mně založte, ať moje koničky nestojí na mostě. Nestojí na mostě, ale nad vývozem, nemožu já pohnút ani prázným vozem. Ani prázným vozem, práznýma konima, co mi přitížila moja roztomilá.

Sušil 1027 | V té našé zahrádce (11%)
V té našé zahrádce só růže červený, [: zapřihé, šohajo, štere koně vraný. :] Šohajek zapřihá, pořád se vobratí: Podé mně, má milá, biča a voprati. Jak mo podávala, žalostně splakala: Kyž sem ti, šuhajo, bela nepoznala. Bela nepoznala, ani neviděla, bela bech, synečko, dobře odělala. Zpomeneš, zaplačeš na mó věrnó lásko, až já bodo nosit paláš na řeťázko. Paláš na řeťázko, premované klobók, nemožu na tebe, synku, zapomenót. Zpomeneš, zaplačeš, na mó lásko věrnó, až já bodo ležet pod tó zemjó černó. Pod tó zemjó černó, pod tó néčerňéší, zpomeneš, zaplačeš, moja némiléší. Už sem zapomněla na červenó růžo, na tebe, šuhajo, zapomnět nemůžo.

Bartoš 1901 / 0539 | Mý srdečko hořem hoří (11%)
Mý srdečko hořem hoří, neví ono, po čem tóží, tóží ono po synečku, po tom łahodným słovečku. Jak on mi jich pěkný dávał, dyž on s inó sedávávał, říkávał mi: Má děvečko, dé mi od sebe słovečko. Jak já ti mám słovo dati, dyž já nesmím tebe chtěti, ani otec ani máti nedajó mi tebe chtěti.

Sušil 0017 | Byla jedna stará žena (11%)
[: Byla jedna stará žena, :] co se byla na prošení dala. Šla ona tam, šla tú cestú, kde nejvíce formánkové jedú. V čirém poli forman stojí, své koničky, o hladě je moří. »Což, formánku, což stojíte, své koničky o hladě moříte?« Jak já nemám, ženo, státi, dyť nemožu kolem ani hnúti. »Půjč, formánku, biče svého, já ti šlažím koňa švortelného.« Stará žena bičem točí, hned všecky čtyry kola vyskočí. »Kdež půjdete, pojedete, všude sobě na mne zpomenete.« Nebyla to žádná žena, a to byla milá svátá Anna, co to formánkovi pomáhala.