Sušil 0017 | Byla jedna stará žena

90 words

Sušil 0017 | Byla jedna stará žena (100%)
[: Byla jedna stará žena, :] co se byla na prošení dala. Šla ona tam, šla tú cestú, kde nejvíce formánkové jedú. V čirém poli forman stojí, své koničky, o hladě je moří. »Což, formánku, což stojíte, své koničky o hladě moříte?« Jak já nemám, ženo, státi, dyť nemožu kolem ani hnúti. »Půjč, formánku, biče svého, já ti šlažím koňa švortelného.« Stará žena bičem točí, hned všecky čtyry kola vyskočí. »Kdež půjdete, pojedete, všude sobě na mne zpomenete.« Nebyla to žádná žena, a to byla milá svátá Anna, co to formánkovi pomáhala.

Sušil 0314 | Smlóvali se dvá smlóvali (27%)
Smlóvali se dvá, smlóvali, by preč vandrovali, z jedné dědiny do druhé, do krajiny cizé. A jeho milá, rozmilá napřed vandrovala, a když k hájičku když přišla, pod stromem usnula. A její milý, rozmilý za ňó na koňu jel, a když k hájičku když přijel, svó miló neviděl. Zavolal hlasem velikým: Ach, má milá, kde jsi? Zda-li tě zvěř neroznesla, lebo zabitá jsi? Uvázal koňa u duba, sám klek' na kolena, vytáhl z pošvy ostrý meč, uťal si hlavu preč. A jeho milá, rozmilá ze sna procítila, viděla ho zabitého, kůň stojí u něho. Měla tě milá dva nože, oba balzanovy, jedněm sobě hrob kopala, druhém se zabila. Ach, položte nás, položte do jednoho hrobu, aby naše věrné duše přišly k Pánu Bohu. Ach, položte nás, položte až tam na rozcestí, kady dobří lidi chodí, formánkové jezdí. Kdo tady půjde, pojede, ať na nás zpomene, tudy leží milý s miló. obá zabití jsó. Kdo tady půjde, pojede, ať sobě zpomene, tu leží milý pro miló, milá pro milého.

Erben 2/261 | Žaly jsou travičku (26%)
Žaly jsou travičku nad struhou, pomáhala jedna a druhou. Stál-tě tam Jeníček za dubem, hodil po Andulce žaludem. Neházej, neházej žaludem: neb my žádná tvoje nebudem.

Sušil 2104 | Plače kočka celý den (16%)
[: Plače kočka celý den, :] [: kde se její kocúr děl. :] Plačú s ňú aj koťata, kde se poděl náš tata! On tam leží za ploty, ocásek má uťatý. Jak se kočka zvěděla, hned za vrata běžela, kúřit, mastit hledala. Jak počala kúřiti, on se začal šknuřiti. Jak začala mazati, kocúr skočil na koty a přeskočil tři ploty. Kdes, kocúrku, kdes býval, žes ty doma nebýval? Chodil sem po komorách, zastal mě tam hospodár. Ten mě dobil velice, zedral na mě tři biče. Dyž třetí bič dotrhal, ešče sekyry hledal. Jak sekyrku popadl, hned ocásek odpadl. Vyhodil mě za vrata, tam mě našly koťata.

Sušil 1025 | Vstavajcě panici a šmarujcě biče (14%)
Vstavajcě, panici, a šmarujcě biče, pojedzěme rano do lesa. [: Narubeme růždža drobneho, :] uhradzime zahradku z něho. O, poznać to, poznać šelmu takoveho, co se un dzěvuchy něvaži. Odbere ji cnotu i jeji ochotu, falešně se ku ni položi. Uhryze ji ličko jako pes, potym se ji, šelma, zapře preč, potym se ji, šelma, něvezme. Něbojí se, šelma, ani Pana Boha, člověka ve svěcě žadneho. Oh, dy se něbojiš žadneho, boj se aby Boha sameho, navrać panně cnotu, cos ji vzal. Bo u panny cnota jako kula zlata, třa ji nad dyamant šanovać; u pacholka viara jako u psa para. nětřa ci ho bylo nocovać. Ale ses ho bala rozhněvać, volilas mu věnek darovać, na koho maš teraz nařikać?!

Sušil 2260 | Vyletěl sokol na zelený bor (13%)
Vyletěl sokol na zelený bor1) a sobě zaspíval, až se háj rozlíhal, královnu volal. Královno milá, král tebe volá, abys k němu vyšla, nebyla tak pyšná, sama jediná.2) Králka nevyšla, poslala posla. A ty, milé posle, spravuj mně to dobře jako já sama. Posel spravoval, sobě namlóval, tó krásnó děvečko v růži, ve věnečko sobě namlóval.3) A vy, vozičé, spravujte biče,4) koně zapřihejte, voze vytlačujte, pro paní jeďte. Pro paní jeli, lidi hleděli, co to za panenka, co to za hraběnka v kočáře sedí.5) Sedí u ní pán, ten syneček sám, chtěl oklamat děvečku v růžovém věnečku, oklamal se sám.

Erben 3/082 | Bůh vás žehnej (13%)
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“

Erben 5/349 | Už do vojny jedeme jedeme (11%)
Už do vojny jedeme, jedeme: dobře se tu mějte! však vy na nás brzičko, o má zlatá matičko, stokrát zpomenete! Ach bratříčku, bratře můj, bratře můj! osedlej koníčka, že já musím pryč odjet, od mého srdéčka. Když jste bratra zabili, zabili, zabité mě taky: dejte pozor na sebe, a na svoje děti. Když jste bratra zabili, zabili, zabité nás oba: ponese nás vodička kolem Jarošova. Ponese nás, ponese, ponese na jedlové deštce: bude plakat, naříkat černooké děvče.

Sušil 1868 | Mý koničke vraný lesý (10%)
Mý koničke vraný, lesý, zpomenete na mně kdesi, zpomenete, a já na vás, že sem béval pacholek váš.

Sušil 1175 | A pod Vackovým (10%)
A pod Vackovým husy štěbetají, krásné Nanynce vlasy rozplétají. Rozpletejte mě, krásné družičky, které ste bejvaly moje tovaryšky. Bejvávaly jste a už nebudete a taky-li vy na mne zpomenete? Jiné panenky půdou do kostela, a já přesmutná musím bejvat doma. Jiné panenky půdou do hospody, a já přesmutná musím strojit hody! Jiné panenky půdou tancovati, a já přesmutná musím kolébati.

Bartoš 1901 / 0829 | Kvítečku májový z Nepomuk rozený (8%)
Kvítečku májový, z Nepomuk rozený, otče můj, Jene svátý, dovol k tobě přijití, [: tebe navštíviti. :] Pospíchám s vroucností, k tobě na hrad pražský, chci žádati o milosť, bys vyslyšel mou žádosť [: Jene Nepomucký. :] Před tebou já padám, tvůj svátý hrob líbám, otče můj Jene svatý, jenž's dávno v nebe vzatý, [: pro Boha tě žádám. :] Chraniž moje jméno od pádu škodného, by nebylo zkaženo od nepřátel mé jméno [: ať je zachováno. :] To je bohatství mé: česť a jméno moje; na tom já si zakládám, o jinší věci nedbám, [:jen když dobrou česť mám. :] Nad tím mě nejvíce bolí moje srdce, že moji nepřátelé posměch dělají ze mne — [: ó můj svátý Jene. :] Žádnému neblížím, radši se ponížím a řeknu: Zaplať Pán Bůh za učiněnou křivdu, [: tak všudy obstojím. :] Vždyť je Bůh na nebi soudce spravedlivý; on odplatí každému protivníku mému, [: jak se jemu líbí. :]