Smutný 12/003 | Načo ste ma mamičko mladú vydávali

6 words

Smutný 12/003 | Načo ste ma mamičko mladú vydávali (100%)
Načo ste ma mamičko mladú vydávali

Sušil 2090 | Mamko mamko maměnko moja! (100%)
Mamko, mamko, maměnko moja! Zjednejte mně nové šaty, já se budu vydávati,1) maměnko moja. Dcerko, dcerko, dceruško moja! Nechaj toho vydaváňá,2) ty si ešče hrubě mladá, dceruško moja. Mamko, mamko, maměnko moja! Také ste vy mladí byli, rádi ste se vydávali,3) mamičko moja. Dcerko, dcerko, dceruško moja! Muž tvůj tě bude bijávat, budeš ke mně běhavávat,4) dceruško moja. Mamko, mamko, maměnko moja! Já napřadu přádenečko, mužíčkovi na vínečko,5) maměnko moja. Dcerko, dcerko, dceruško moja! On to vínečko vypije, tobě do zádů vybije,6) dceruško moja. Mamko, mamko, maměnko moja! Já napřadu potáčeček mužíčkovi na tabáček,7) maměnko moja. Dcerko, dcerko, dceruško moja! On ten tabáček vypuká, tobě do zádů vybúchá,8) dceruško moja.9)

Erben 7/056 | Byla-tě studánka stavěná (1%)
Byla-tě studánka stavěná, kalichem roubená, přebývala tam panna Maria. Co’s, panno Maria, tak smutná? „Kterak nemám smutná býti? měla jsem syna jednoho, přišli Židé, vzali mně ho; tak ho vzali, na kříž dali, hřebami ho proráželi.“ Šel pán Kristus do zahrady, naklonil své svaté hlavy na trávu zelenou, na rosu studenou. Jděte tam k mladému, pravte tam starému, jaké jsou věnce trnový dány do hlavy Kristovy. Kdo tu modlitbu říkat bude, dvanáct dní odpustků míti bude; tři dušičky vysvobodí z muk očistcových: jednu otcovu, druhou matčinu a třetí svou, do království nebeského budou mít cestu otevřenou. Pane Ježíši Kriste! Synáčka boží! ty neseš dřevo kříže, na kterém máš umřití, svou předrahou krev vylili! Šel - tě tady svatý Petr, svatý Jan, kteří želeli jeho ran. O pane Ježíši Kriste! smiluj se nade mnou; stůj mi v hlavách, panna Maria v nohách, andělíčkové po stranách, svatý Benedikt nade mnou, aby neměl ďábel moci nade mnou. Milostivý Bůh Otec † Syn † a Duch svatý † Amen.

Sušil 0339 | Oj pošlo diťatko (1%)
[: Oj, pošlo diťatko, :] male pacholatko. Potkal ho stařiček, a to byl Pambuček. Kaj iděš, diťatko, male pacholatko? Jdu ja, stařičku, svej matičky hledať, by mi šli chleba dať. Tvoja mamka leži ten hrob ode dveři. Padlo na prvši hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na druhy hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na třeti hrob, křičelo, plakalo, matičky volalo. Ach, hdož to tam vola, pokoja mi něda? To ja sem, matičko, ja, vaše diťatko. Kaj maš tu košulku, co sem ti ušila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu letničku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu šatečku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Pusťte mne, matičko, pusťtě mne tam k sobě, budě mi tam dobře. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. Něniť mi to mama, a je to macocha. Dy mi chleba kraje, to mi ho něpřaje. A dy mi ho dava, v popele ho vala. Dy mne ona češe, to krev ze mne teče. Dy košulku dava, to mne pošlahava. Di, diťa, do domu, pomodli se Bohu. Šak tě tam ochrani ta něbeska pani. Do domu přiběhlo, otci povědělo: Ach, tato, tatičku, už sem ja mluvila se svoju matičku. Hned se rozněmohlo, třeti deň umřelo.

Bartoš 1901 / 0014 | Ked som išiel cez ty hory (1%)
Ked som išiel cez ty hory a tým hájkom borovým, postreteł som švarné dziéuča, pod viénkom zeľeným. Dał som sa s ným zhováraty, až do rána byéłého, a ked boło byéłé ráno, išieł som od neho. Ešče som sa zpátky vrácił, už ho doma neboło, zakľopał som na okyénko, otvorit my nesceło. Dze si, myłá, dze si boła, ked ta doma neboło, prišiel som sa já odebrat, ščastyé ty vynšovat. Jaké ščastyé my vynšuješ, šak si ty cełý život môj, ked zanecháš svoju myłú, zanechá tebe Bôh. Ty fałešná fałešnyco, aj fałešné joči máš, ščera si sa zhovárała a neskaj ma nepoznáš. Už to jináč byt nemôže, rozłúčit sa mosíme, na tú našu vernú lásku zabývat mosíme. Ked sa jony rozłúčiľi, ručenku mu podała, a od veľikéj žiałosty palla a umreła. A ked boło mŕtvé ceło, na marách połožené, tak ju ony zprovádzaľi, až do matky zeme. A ked boło o pôl noci, k téj dvanástéj hodyne, prišła myłá ku myłému, stáła mu u postele. Neľakaj sa, ty môj myłý, vydýš svoju rodynu, prišła som ta já naščívyt, aj tvoju mladú ženu. Neľen tvoju mładú ženu, a i tebe samého, nebudeš mat v svete pokoj, až do dna súdného.

Sušil 0374 | Vím já jednu hospodu (1%)
[: Vím já jednu hospodu, :] je z kameňa bramoru. 1) Je tam hospodská mladá, víno, pivo nalívá. Jedó tam tři pánové, překrásní rytířové. Hej, hospodská, hej, mladá, nalejte nám más vína. 2) Hospodská jim nalívá, po Kačence posílá. Kačenka víno nese, až se jí ruka třese. Netřese se od žbánů, než od zlatých prstenů. Hej, hospodská, hej, mladá, je-li tato dcera tvá? A to néni dcera má, to děvečka služebná. 3) Za tři míry semena od formanů kópená. 4) A když bylo s večera, hospodská na ňu volá: Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat. Co pak je to nového? Sedum let sem slóžila, postýlky sem nestlala. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Jak Kačenka pokročí, rytíř za ňó poskočí. Ne tak, ne tak, rytíři, já sem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného. Dyž si z rodu dobrého, pověz ty mně z jakého? Jsem krále Insperského vlastní dceruška jeho. Dyž si jeho dceruška, vlastní moja sestřička. 5) Sedum let sem tě hledal, co sem s koňa neslízal. A jak sem s koňa slezl, hned sem tebe nalezl. A když bylo za rána, na Kačenku volala: Staň, nevěsto ospalá, na kravičky nedbalá. Žádná vaša nevěsta, a moja vlastní sestra. 9) Poď, Kačenko, k placení, za sedum let slóžení. Sto tolarů jí dala, že jí dobře dělala, ešče pro ňu plakala. Stup, Kačenko, na kameň, a z kameňa na střemen, ze střemena na můj kůň, pojedeme, kde náš dům. Dyž přijedem k mateři, stup, Kačenko, za dveři a ja pudu k mateři. Co bys, matičko, dala, bys o dceři věděla? Dala bych všecko zboží, bych věděla o dceři. Nedávej všeho zboží, podívej se za dveří.

Sušil 0401 | Žalo dívča Žalo trávu (1%)
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (1%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Černík 1908 / 271 | Na vrch Lopeníčka (1%)
Na vrch Lopeníčka klášter stavjajú, krišťálové okna doňho dávajú. Krišťálové okna, zelené rámy, povedalo dzievča, že pójdze s nami. Dzievča povedalo, mamka nědala, že je ešče mladá, aby robila. Že je ešče mladá, aby robila, aby do kláštera vodu nosila. Do kláštera pójdzem, já sa něbójím, já mám takú knížku, čo sa vymodlím.

Sušil 2339 | Přijeli přijeli (1%)
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.

Galko 1/418 | Ten prešpurský mýtný prepjeknú cerku (1%)
Ten prešpurský mýtny prepjeknú cerku má, ona nic nerobí, len v okénku sedá, prepjekne vyšíva, ešče krajší spíva. Její cichý huásek do Turek sa zdvíha, ten turecký baša po rinku chodzíva a mýtneho cerku on dycky posúcha. Zvony-li to zvoňá, lebo včeuy hučá? [: A to si mýtneho cerka pjekne spíva. :] Ten turecký baša cedulenku napsal, [: cedulenku napsal, do Prešpurku poslal. :] Ty, prešpurský mýtny, prepjeknú cerku máš, [: a ked mi ju nedáš, mjesto Prešpurk prehráš. :] Ten prešpurský mýtny cedulenku číta, [: cedulenku číta, tak si smutne vzdychá. :] Jeho pjekná cerka, ona sa ho pýta: Muj tacíčku miuý, co ste taký smutný, huava-li vás bolí, lebo život biuý? Mňa huava nebolí, ani život biuý, [: tebja sem zaprodau Turku pohanovi. :] Má stará mamičko, jaké prachy idú; [: ovce-li to ženú, lebo pro mňa jedú? :] Dojeli, prijeli první polajtári: [: Sedaj, mladá pani, ty mosíš ít s nami. :] Dojeli, prijeli druhí polajtári: [ : Ber sa, mladá pani, ty mosíš ít s nami. :] Och, ceruško moja, jaké ti šaty dám, [: lesli fáťolové, alebo doloman? :] Och, mamičko moja, nač by mi tam byui? [: Sak ja tam nebudem ani štvrt hodziny. :] Než by ja mjeua byt Turkyni nevjestú, [: ráči nech mňa v mori drobné ryby žerú. :] Ty morské rybičky, to sú mé družičky, [: ti morskí kaprové sú mojí družbové. :]