Sušil 1592 | Stojí hruščička na kopci

17 words

Sušil 1592 | Stojí hruščička na kopci (100%)
Stojí hruščička na kopci, kde só habrovčí pacholci, nésó doma, šli do Brna, majó klobóčky s pantlama.

Sušil 0809 | Proč kalino v struze stojíš? (61%)
[: Proč, kalino,1) v struze stojíš? :] [: Snad se tuze sucha bojíš? :] Já se sucha nic nebojím, kde sem zrostla, tady stojím.2) Proč, kalino, neprokvetáš, malinama nezasedáš?3) Já sem dávno prokvétala červenýma malinama. Shora vrabci obzobali, zdola panny oblámaly.4) Oblámaly na kytečky, mládenečkům za klobóčky.5) Ulomila každá svému, já ubohá nemám komu. Já svó pustím po potoce, snad ju nande někdo přece.6) Já ju pustím po palášó, kde mládenci koně pasó. Pasó jich tam na dolině, na té drobné jetelině. Pasó jich tam na trávníčku: Chyť kytečku, šohajíčku.

Sušil 0786 | Před naše zahrada pletená (60%)
Před naše zahrada pletená a v ní je studýnka sróbená,*) u ní rozmarýn, o něm dobře vím, když ho sázela. Nasela tam také marjánku, aby měli chlapci památku. Poďte, chlapci, k nám, já vám take dám rozmarijánku. Pěkné rozmariján lámala, chlapcům za klobóčky dávala. Svému milýmu, roztomilýmu s pantló vázala. Když tě tak do pantlí přistrojím, potom ti, můj milý, vypovím, že ty k nám chodíš, falešně mluvíš, o tém dobře víš. A půjdeme spolu na jarmak, copak tam budeme kupovat? Pantlu zelenó, modró, červenó na rozlóčenó.

Sušil 2338 | Ej měla máti měla dceru (31%)
Ej, měla máti, měla dceru, ej, pěkným jménem Kateřinu. A tak si s ňú hore vedla, žádnému jí dat nechcela. Jak v nedělu ráno stala, na ulici umetala. Shodil jí Bůh cedulenku, zlatem psanú literenku. Že má v pondělí umříti, s tým světem sa rozlúčiti. Jak v pondělí ráno stala, s pléjači sa ubírala. Poďme, pletci, plet do pola, a já půjdu také s vama. Jak poledne docházelo, na slunečko pohledala. Běžte, pletci, poobědvat, a já půjdu dom umírat. Jak ke dveřám dochádzala, na mamičku zavolala. Má mamičko, otvírajte, šaty k svadbě vykládajte! Kordulenku damaškovú, co mám k svadbě přichystanú. Tu fěrtušku, tu s pantlama, co sem si ju šila sama. Ty rukávce, ty kmentové, co mám ke svadbě hotové. Ten damašek, ten zelený, co mám tepruv k svadbě nový. Ty čižmičky, ty telací, co sem jich měla dycky v tanci. Tu truhličku s modrú barvú, budú plakat chlapci za mnú. Tu truhličku, tu s pokrovem, budú plakat nad mým hrobem. Ej, s Bohem, s Bohem, má mamičko, s Bohem, s Bohem, má sestřičko! S Bohem, s Bohem, můj tatíčku, s Bohem, s Bohem, můj bratříčku, s Bohem, s Bohem, šohajíčku. S Bohem, s Bohem ostávajte a za mňa sa modlívajte. Ke krchovu docházela, na černú zem pohlédala. Ty černá zem neoraná, sedem roků nekopaná. Budeš zajtra překopaná a já v tobě pochovaná.

Sušil 1590 | Martinek je hezké (30%)
Martinek je hezké, což je galánské, má botky na šupavo, aby mu to necupalo, což je galánské! Nanynka je hezká, což je galánská! Má čepeček s krajkama, podvázané pantlama, což je galánská! Na to děva odpovídá, děkujíc: Pěkně vám dekuju, že ste mně zpívaly a tak hezkýho chlapce daly. Pěkně vám děkuju skrz slunce a sklo, že je mně synek milejší než jiných sto. Pěkně vám děkuju skrz slunko a měsíc, že je mně můj syneček milejší než jiných tisíc; až půjdete podle naších voken, vynesu vám mísu koláčů s makem atd.

Sušil 2290 | Ta Křópalová s Vítkovó (30%)
Ta Křópalová s Vítkovó, to je jedna pára, podvazujó svý rukáve červenýma pantlama. Červenýma podvazujó a bílýma vážó, jedna druhé povidají, co svém milém skážó. Ta Křópalova zkázala na stokrát pozdravit, že by ráda, dyby mohla svém milém promluvit. A Vítkova, ta zkázala všecky dobrý skutke, aby za ňó přičapale šohajkové botke.

Sušil 0711 | Nechoď k nám synečku (30%)
Nechoď k nám, synečku, dyž já ti nekážu, já naše dvírečka pantlama zavážu.*) »Zavaž je, má milá, zavaž je modrýma, šak já jich rozvážu slovama dobrýma.«

Bartoš 1901 / 0223 | Má miłá má čepení (30%)
Má miłá má čepení, pantľama propľetený; ona była moja miłá, už néni.

Erben 2/497 | Stojí borovička zelená (6%)
Stojí borovička zelená, kolem do kolečka pletená; pod ni koníček, na něm Jiříček jede do Brna. Stůj, koníčku! a žer travičku, já půjdu navštívit Aničku: mně se všecko zdá, že moje milá je mně nevěrná. Děkuju ti pěkně za lásku, ach můj nejmilejší obrázku! víc už nepřijdu, víc ti nebudu dělat překážku! „Když jsem zapomněla na bratra, taky zapomenu na vrata, u kterých jsme stáli, spolu rozmlouvali často do rána. Když jsem zapomněla na sestru, taky zapomenu na cestu, kudy jsem chodila, kytičky nosila v bílém fěrtoušku. Když jsem zapomněla na otce, taky zapomenu na srdce, a na tě můj milý, holečku rozmilý, na tě dokonce. Když jsem zapomněla na matku, taky zapomenu na lásku, na tebe můj milý, holečku rozmilý, drahý obrázku.“

Erben 5/350 | Ten Sebranský kostelíček (6%)
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.

Bartoš 1901 / 0607b | Roste borověnka borová (6%)
Roste borověnka borová, kolečkem do kola sekaná, pod ní koníček, na něm syneček, jede do Brna. Kdybys, milá, byla upřímná, nažalas by trávy do klína, dalas koníčkovi, aby byl hotový zítra do Brna. Nechce jest koníček travičky, že je od falešné děvčičky, mně se všecko zdá, že moje milá není upřímná. Již jsem zapomněla na otce, již jsem zapomněla na chlapce, na tě, synečku, zlatý Honzíčku, nemůžu do konce. Již jsem zapomněla na bratra, nezapomínám ale na vrata, u kterých jsme stáli, sebe milovali až do rána. Již jsem zapomněla na sestru, nezapomínám přece na cestu, po kteréž jsem šla, kvítky nosila v bílém fěrtoušku.