Smutný 28/023 | Ta naše kucharka je velice

5 words

Smutný 28/023 | Ta naše kucharka je velice (100%)
Ta naše kucharka je velice

Bartoš 1901 / 0988 | Náš hospodář hodné dvořák (96%)
Náš hospodář hodné dvořák, von má jedne žence pořád. Naša pani hodná dvořka, vona dobrá je kuchařka. Naša pani hodná pani, má střevičke viksovaný a pančuške štrikovaný.

Smutný 11/004 | Kuchařka naša počurala sa (96%)
Kuchařka naša počurala sa

Sušil 2086 | Kuchařka sa bojí (95%)
Kuchařka sa bojí, škopíček ju honí, putenky ju pomúvajú, že nenosí vody. Vařeje, užice berú svoje rance, poďme, sestry roztomilé, nechť si míchá čím chce. Pec chlebová praví: Daj vám Pán Bůh zdraví; a vy, kamna nemazané, nebudu vám tady. Ohnisko sa pukuo, tak to hrozně buchuo, pýření ven vyskočiuo, všecko sa potlukuo. Ta křenová chasa na poli sa pasua, redekva, jak tam doběhua, zabiua jí prasa. Doběhua tam kvačka, hned sa strhua rvačka, co ste mně prasa zabili, mojeho kmocháčka? Doběhu tam špenát, počau jim hubovat: cože ste vy za junáci, já vás chcu sprubovat. Ta gulatá řepa, ta křičí ze sklepa, že jak na ně ven vyběhne, že jim hned vyklepá. Mrkua na hanýza, ešče ho pobízá: Chytni mrkvu a zatáhni nekde do vývoza.1) Ta panská lebeda, ta křičí: přeběda, co bych radši mohua utéct od teho oběda. Oharek a dyňa sú velká rodina, tykva do sklepa běžaua, donesua jim vína. Jak víno vypili, s tykvú sa pobili, a ono poharečesko na huavu si dali. Tykva byua chytrá, dyňu přeškobrtua a na břuch jí naskočiua, až sa dyňa pukua. Píseň sa zavírá, už je všemu konec, kočka s masem utěkaua, ostau prázný hrnec.

Erben 3/169 | Poslechněte lidi málo (95%)
Poslechněte lidi málo, co se je před lety dálo, kterak jedna svatba byla, moc diváků přivábila. Ženich ten byl z Chudé Třídy, a nevěsta z Ženské Bídy, prohlášeni jsou v Jekově a oddáni v Nebylově. Družba ten byl z Drbalova a mládenec z Vyhnanova, družka byla ze Strojetic a kuchařka od Odřetic. Piva, vína bylo dosti, každý pil po své libosti; a když po obědě bylo, všecko se to k tanci mělo. Na skřipky hrál od Šumavy, a na šalamaj z Vratislavi; a na trouby co troubili, od Mrázova kdesi byli. Ze Strakonic byl s dudama, od Trhanova s kobzama, s trumarínou od Dobřína a s kejdama z Kokořína. Frkoč foukal jeden z Lomu: divili se lidé tomu, kde jsou takovou čeládku shledali k tomuto sňatku. Bylo jest to hodování, přes příkopy tancování! Rozešli se po tom čase – nevím, kde se sejdou zase.

Bartoš 1901 / 0983 | Náš hospodář hodné dvořák (95%)
Náš hospodář hodné dvořák, von má jedne žence pořád, jedne pořád. Panímáma hodná dvořka, vona je dobrá kuchařka, je kuchařka.

Sušil 0704 | Nebyla sem s milým (5%)
Nebyla sem s milým jak v nedělu večer, před našima na kopečku, tam sa se mnú zešel, Jak sa se mnú zešel, ručenky podával: Dobrú noc ti, moja milá, dobrú noc ti dávám. Dobrú noc ti dávám, ale ne na věčnost, aby tebe pominula ta tvoja falešnosť. Falešný šohaju, falešný k nám nechoď, ešče sobě falešnějších kamarádů nevoď.1) Kamarádů nevoď, prosím ťa velice, odvalíš mně těžký kameň od mojeho srdce.

Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (5%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.

Erben 5/350 | Ten Sebranský kostelíček (5%)
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.

Bartoš 1901 / 1117 | K svatém Jánu modľitbičku skłádám (5%)
K svatém Jánu modľitbičku skłádám, ve dně v noci Pána Boha žádám, aby mi to súnečko sviéciło, kerého já ráda mám. Čo ma už ľen toľko násľeduješ, moju łásku k svojéj pritahuješ? Šak by som já ľen ráda vedzeła, či ma verne miłuješ. Já miłujem, nesmiém poviédaci, moju łásku pred nikým zjevici, ľebo mi to nenje dovoľeno, mosím dycky tájici. V svéj tajnosci na teba poziérám, v svéj tajnosci svú łásku zakrývám, aby sa to naši nezvedzeľi veľice sa obávám. Trebar to já pred nikým nepoviém, aľe si ty dycky v srdci mojém, mé myšľénky sú dycky o teba, jako ta já zabudem.

Bartoš 1901 / 0792 | Za našima humny (5%)
Za našima humny zelená se travka, pase tam děvucha maličkého pávka. A ten pávek malý byl velmi pěštěný, potrhal děvuše fortušek červený. Ach, či ja to vina? jenom matičina, že mne netrestala, když jsem malá byla.