Smutný 40/004 | Prečo si plakala buď ta doma

7 words

Smutný 40/004 | Prečo si plakala buď ta doma (100%)
Prečo si plakala, buď ta doma chceli

Bartoš 1901 / 0544b | Aj v našé Líšni jeden dům (97%)
Aj, v našé Líšni jeden dům, majó tam děvče, Bože můj. Aj, debe mně ho chceli dat, homěl bech za ňo děkuvat. Aj, voni mně jo nedajó, voni se na mně hněvajó. Aj, hněvéte se, jak chcete, přeci rodiči bodete. Aj, už se na mně strojijó, že mně hlavěnko zmalujó. Já vám jo chlapci nenechám, spíš já vám hodně nasekám.

Galko 3/043 | Nocuvali, hej, dva maliara u nás (97%)
Nocuvali, nocuvali, [: hej, dva maliara u nás. :] (Chceli sebe švárne dievča, [: hej, pekne vymaľovať. :])

Bartoš 1901 / 0794 | Ej v háji była v háji (97%)
Ej v háji była, v háji, ej v háji ze šohaji; hłavěnka dorúbaná, ej že zme społem spaľi. Ej nespaľi, nespaľi, ej enom zme ľežaľi, hłavěnku dorúbanú ej zahójit zme chceľi.

Bartoš 1901 / 0560 | Dyž sem šéł około vrát (4%)
Dyž sem šéł około vrát, słyšél sem muziku hrát, na harfy, na trúby, kdo mú miłú ľúbí, ten mosí jít domu spat. Přišéł sem do světnice, seďéł sem na łavice, seďéł sem u kamen, płakał sem jak błázen; má miłá nevdávaj se! Proč bych se nevdávała, tři ľeta sem čekała, tři ľeta čekati; ešče se nevdati; si voják, podvedeš ňa. Ešče k vám jednú přijdu, rodiče prost budu: matinko złatinká, poproste tatínka, by ně dáł vašu céru. Než bych ti céru dała, rač bych ju połámała, ruce po ramena, nohy po koľena, tak bych jí uděłała. Dyž ně jí nechcete dat, dám si ju vymaľovat, dám si já ju za skło, až ně bude teskno budu se na ňu dívat.

Erben 2/318 | V šírém poli hruška stojí (4%)
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“

Bartoš 1901 / 0430 | Zlatá panimámo co děłáte (3%)
Zlatá panimámo, co děłáte, že přede mnó dveři zavíráte? Pusťte mne do domu, ať já vidím vaší céry podobu. Vaša céra z okýnečka kóká, pustiła mě kľíček do kłobóka: Tu máš kľíč, možeš íť, možeš sobě pozľehónka otevříť. Dyž sem počał dveři otvírati, słyšeł sem tam miłó naříkati: Proč płačeš, naříkáš, dyž mě tady, moja miłá, ešče máš?

Bartoš 1901 / 1204 | A v tom městě Hodoníně (3%)
A v tom městě Hodoníně kasárňa maľovaná, v keré była má hłavěnka veľice sturbovaná, była ona sturbovaná, od samého jenerála; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt. Dyž ňa na radní dům védľi, moje vłasy střihaľi, tenkráť pro mňa rodičové přežałostně płakaľi; proč płačete, naříkáte, šak vy ně nepomožete; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt. A dyž było o půł noci, vyšła krásná vězdička, přišła za mnú do kasárně má miłá gaľánečka; přišła za mnú do kasárně, stáła u mojí posteľe: Stávaj hore, duša moja, já už stójím u tebe. A co bych já hore stáváł, šak ty ně nepomožeš, dybys za mňa dušu dała, tak ty ňa nevymožeš; mám čižmičky z ostruhami, vraného koňa v maštaľi ; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt.

Bartoš 1901 / 0082 | Bela vojna vedaná (3%)
Bela vojna vedaná, vod samýho císařa ; aj vedal jo císař pán, be se sedlák vobstaral. Jak pak já se starat mám, žadnýho syna nemám, mám já jenom tři cere, debe bojovat chtěle. Zavolal to néstarší při její polní práci : »Poď, mý dítě, poď domu, pudeš za mně na vojnu !« Já, tatíčko, nepudo, já bojovat nebudo, já so srce měkkýho, já se bojím každýho. Zavolal to prostřední, to, keró měl srce k ní, »Poď, mý dítě, poď domu, pudeš za mně na vojnu !« Já, tatíčko, nepudo, já bojovat nemůžo, já so srce měkkýho, nezabijo žádnýho. Zavolal to némlačí, to, keró měl néračí: »Poď, mý dítě, poď domu, pudeš za mně na vojnu !« Já tatíčko, já pudo, já bojovati budo, já so srce tvrdýho, nebojím se žádnýho. Dež jí vlase stříhale, vobě sestre plakale : »Proč nade mnó plačete, dež bojovat nechcete ?« Dež na koňa sedala, paláš na bok připjala, všem roko podávala, na vojno se těšila. Dež do vojne přijela, tři sta Turků zajala ; podivil se císař pán, jesli je to husar sám. Jesli je to husar sám, bode u mně věrné pán, jesli je to husarka, bode moja manželka.

Erben 2/322 | Zakukala žežulička (3%)
Zakukala žežulička v lese v oboře, ach, v lese v oboře! zaplakala má panenka doma v komoře, ach, doma v komoře! Proč pak pláčeš a naříkáš? vždyť ty budeš má: až žežulka o vánocích třikrát zakuká. „Jak pak nemám naříkati, když nebudu tvá: vždyť žežulka o vánocích nikdy nekuká! Vyrostla mi rozmarinka pěkná zelená: měla jsem já milovníčka – už ho má jiná!“

Sušil 2058 | Na tej lúce zelenej (3%)
Na tej lúce zelenej pasú sa tam jeleně, zajíc s liškú tanec vede a srna jim gajduje. Hájný se psem počúvá, co to za muzika hrá, a sám začne poskakovať, pes sa naňho ohlídá. A liška skok na jedli: Uteč, zajíc, můžeš-li, číhá na ťa mysliveček, on ťa, myslím, zastřelí. Ten zajíc sa polekal, gatě sobě oblekal, chyťa pálené s lavicú, hore kopcem pospíchal. A přiběhňa na kopec, sedl si pod jalovec, zavdal srně páleného, aby gajdovala věc. Srna gajdovala dál, jeleň při tom husle hrál, vlk na píščelky tudlikal a nedvěď hrál na cimbál. Přišel tam jež s veverkú, dal si zahrát štajerku, vlk mu nechtěl po notě hrát a jež naňho s sekerkú. Vlk sa po zemi válí, že jeho hlavu bolí: Zajděte mně pro nedvěďa, ať mi hlavu zahojí. Už sa medvěď šuchoce, přivléká mu tři ovce; vlk je zdravý jako prvý, ešče lepši fukoce. Sysel s laskú do díry, myslivcůj pes za nimi, sysel se naňho obořil, že mu poláme nohy.*) Myslivcůj pes do domu, myslivec protiv němu : Už, pantáto, věc nepůjdu na tu lúku zelenú. Byli tam dvá zbojníci, obá v jednej světnici, chtěli mně nohy polámat, že proč chodím s myslivci.