Smutný 43/019 | Nakonec nakonec stojí tam

4 words

Smutný 43/019 | Nakonec nakonec stojí tam (100%)
Nakonec, nakonec, stojí tam mládenec, líčko mu prekvetá, jako z růže věnec.

Sušil 0876 | Šak sem já ti říkávala (76%)
Šak sem já ti říkávala, dy sem s tebú sedávala, aj, abys ty k nám nechodil, že já o tebe nestojím. A tys na to nic nedbával, předce jsi k nám chodívaval pod to naše okenečko: Otevři mě, frajirečko. Šak sem já ti říkávala, dy sem s tebú sedávala na tej zahrádce pod slivú: Vem si mě pannu poctivú. A včil dyž mě začepili, líčka se mně proměnily, včilé se ti zdám škaredá, že nejsu panna poctivá. A dyž nejsu, nechať nejsu, dyž jenom věneček nesu; ty nejsi poctivý mládenec, vzal si mně z hlavěnky věnec. Nevzal sem ho, néní pravda, hodilas ho do Dunaja; aj, do Dunaja, do moře, kdož ti, má milá, pomože? Aj, pomože, jak kdo može, aj, pomože, jak kdo može, pomože mně ten šohajek, až se rozzelená suchý hájek.

Sušil 1293 | Ja pozná prý to pozná (72%)
Ja, pozná prý to, pozná, kerá je panenka, hlava učesaná jako laštověnka.1) Pozná prý to, pozná, kerá je ženička, očka nevyspané a zbledené líčka. Pozná prý to, pozná, kerý je mládenec, hlava učesaná, za klobučkem věnec.2) Pozná prý to, pozná, kerý je ženatý, očka má nevyspané, klobúk na očách klapí. Pozná prý to, pozná, kdo se v noci žení, očka má nevyspané a líčka krásu mění.

Sušil 0900 | Takú sem si frajirenku dostau (66%)
Takú sem si frajirenku dostau, jak by mně ju Pan Bůh s nebe posuau; také ona černé oči měua, jak by si je vymauovat daua. Došeu sem k ní, na uavici spaua, bozkau sem ju, aby hore staua, bozkau sem ju na obě dvě líčka: Stávaj hore, sivá houbička. Sedu sem s ňú v síni na stoličku, pytau sem ju červenú růžičku: A kde bych já tu růžičku vzaua, dyž sem ešče růží netrhaua? Mnoho sem já frajirů mívaua, žádnému sem růže nedávaua; ani tebje, můj šohajku, nedám, protože ťa dozajista neznám.1)

Sušil 1031 | V tej Uherskej Skalici (64%)
[: V tej Uherskej Skalici, :] oj, piju tam, piju tře mynarečkove, maju vino v sklenici. Jeden dzěvče napaja, a ten druhy namluva, a ten třeci ju vzal za pravu ručičku, zlaty prstenek ji dal. A vzal un ju za obě a ved se ju mezi kram: A včil mi ty poviz, moja najmilejši, co ja tobě kupić mam. Věnečka mi někupuj, sama se ho uvěju. Kup mi ty hedbavu na bilu šatečku, sama se ju vyšiju. Vyšila mu šatečku na daleku cestečku, aby se s ni cěšil a ji v srdci nosil, že tež měl frajerečku. Uvila mu voničku z tej bilej konvalije, aby ho poznala mezi rajtarama, dy pojedzě z revije. A juž sem byl v Moravě, v Holomucu, v Opavě; ešče sem něvidzěl takovej dzěvuchy, tak ta moja mila je. Ona v tanečku chodzi jak ta rybka po lodzi, ma červene lička a černe očička, ta dzěvucha se hodzi.

Bartoš 1901 / 0219 | Łúka łúčina (63%)
Łúka, łúčina, tráva zeľená; [: v tom Liéskovém sú dieučence jako malina. :] Ale ne šetky, ľen voľakeré, [: keré majú oči čiérné, ľíčka červené.:] Łúka, łúčina, tráva zeľená, [: v tom Liéskovém sú mládenci jako ľaľija. Aľe ne šetky, ľen voľakerí, [: kerí majú za širáčkom páové perí. :] Páové pyérko až po raménka, [: nevypłačeš, nevymoľľíš z vojny šuhajka. :] Kebys płakała do dna byéłého, [: nevypłačeš, nevymoľľíš z vojny myłého. :]

Bartoš 1901 / 1119 | Mała som dvacat ľet (62%)
Mała som dvacat ľet, boł my po vôli svet [: tak my boł po voľi :] jako růži v poľi. A od tych dvacaci ide my k tricaci, [: už sa my kázaľi :] naši vydávaci. A od tych tricaci ide k štyricaci, [: už ma začínajú :] dzeci obsýpaci. Od tych štyricaci ide k padesáci, [: už my začínajú :] mé ľíčka zbľedaci. Od tech padesáci ide k šedesáci, [: už my začínajú :] mé zuby padaci. Od tech šedesáci ide k sedmdesáci, [: už my začínajú :] vłasy šedziveci. Od sedmdesáci ide k osemdesáci, [: už my začínajú :] mé údy kľesaci. Od osmdesáci ide devadesát, [: ach, už ma začíná :] mylý Pán Bôh trestat. Od devadesáci už my ide ke stu, [: už my ukazujú :] k cinteríčku cestu. Ked bolo sto rokou a jenno ľeto, [: už mi zažihajte, :] moje dzeci, svetło. Ked my ho zažnete, do hrobu ma dáte, do hrobu tmavého, tam budem spočívat až do dna súdného.

Sušil 1025 | Vstavajcě panici a šmarujcě biče (61%)
Vstavajcě, panici, a šmarujcě biče, pojedzěme rano do lesa. [: Narubeme růždža drobneho, :] uhradzime zahradku z něho. O, poznać to, poznać šelmu takoveho, co se un dzěvuchy něvaži. Odbere ji cnotu i jeji ochotu, falešně se ku ni položi. Uhryze ji ličko jako pes, potym se ji, šelma, zapře preč, potym se ji, šelma, něvezme. Něbojí se, šelma, ani Pana Boha, člověka ve svěcě žadneho. Oh, dy se něbojiš žadneho, boj se aby Boha sameho, navrać panně cnotu, cos ji vzal. Bo u panny cnota jako kula zlata, třa ji nad dyamant šanovać; u pacholka viara jako u psa para. nětřa ci ho bylo nocovać. Ale ses ho bala rozhněvać, volilas mu věnek darovać, na koho maš teraz nařikać?!

Bartoš 1901 / 0274 | (60%)
1. [: Tam doľe na doľe, v téj panskéj zahradě, :] ščepuje tam zahradníček dvě sładké jabloně. [: Ščepuje tam, ščepuje, vínečkom zaľievá, :] a tá jeho najmiľejšá suzy tam proľiévá. 2. Jindaj sa panenky peknejšej nosiły: małý vłásky učesané, stuzčičkámi zapľétané, a tak sa nosiły. A ščiľ něrozezná panenky od ženy, ľebo nosá gaguľenky, čo nepatří na panenky, ľež vínek zeľený. Maličká som boła, ked som sa zrodziła, chłapci po mne pozieraľi, na mé ľíčka pozor daľi, ked som išła z kosteła. Nepoziéraj za mnú, očka ty vypannú, boło tebě pozierati, [: keď som boła pannú. :]

Sušil 0263 | Na horách na dolách (59%)
Na horách, na dolách co sa to tam bělá; 1) husy-li to seďá 2) nebo snihy ležá? Dyby byly husy, už by ulétaly, dyby sněhy byly, už by otajaly. 3) A to sa tam bělá postelka vystlaná, 4) leží tam šohajek, hlava porúbaná. Z jednej strany leží z ocela šablenka, z druhej strany sedí jeho frajerenka. V jednej ruce drží bílený šáteček, v druhej ruce drží zelený prúteček. Bíleným šátečkem čelo mu utírá, zeleným prútečkem muchy mu oháňá. Ani mně neumřeš, ani neokřeješ, ani mně nepovíš, jak dlúho živ budeš. 5) Podaj mně, má milá, šablu zrcadelnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednu. 6) Šablu mu podala, honem odskočila, na jeho srdečku zradu ucítila. Kdo ti, moja milá, kdo ti tu radu dal, věrné ťa, má milá, věrně ťa miloval. Dala mně ju, dala, má stará mamička, by mia neseťala tá tvoja šablička. 7) Byl bych ti, má milá, byl bych ti hlavu sťal, 8) aby po mej smrti žádný ťa nedostal.

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (59%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.