Smutný 48/064 | Ty synečku ty si mladý peníze

8 words

Smutný 48/064 | Ty synečku ty si mladý peníze (100%)
Ty synečku ty si mladý, peníze by bral

Sušil 0283 | Oženil sa Vichtorýnek (96%)
[: Oženil sa Vichtorýnek, :] 1) Vichtorýnek, hezký synek. A vzal sobě mladú ženku, 2) chudobné maticky dcerku. 3) Edem jednu noc s ňú pospal, král ho do vojny povolal. 4) Toť máš, máti, dcerku svoju, dcerku svoju, ženku moju. Chovaj mi ju šest let v domu, 5) sedmý ju daj leda komu. Sedmý rok ten juž dochodí, Vichtorýnka z vojny néní. Barborka sa vydávala, Fojtového Janka brala. Vichtorýnek z vojny jede, štyry koně sobě vede. A ten pátý sotva leze, co na něm peníze veze. Stála v poli kravařenka: Je-li živa moja ženka? Tvoja ženka eščě živa, ona právě veselí má. Sednul sobě na roh stola: Pozná-i mia ženka moja? Štyry stoly přeskočila, na pátém sa vytočila. 6) Radši já mám Vichtorýnka, nežli Fojtového Janka. Vichtorýnek ženku si vzal, Fojtů Janek o ňu plakal.

Erben 5/032 | Komínku komínku (81%)
Komínku, komínku, komínku můj! za to já tě prosím, jen trošku stoj. Kdybych tě, komínku, byl nedržel, dávno bys, komínku, v pisku ležel. – Co jste zedníci vy řemesníci! pod rukou jste pracovali, peníze jste napřed brali: to mám na vás zisku, komín leží v písku! – Komín sem, komín tam, však já jinej udělám: přidám hrstku popele, komín bude zas cele: komín sem, komín tam, však já jinej udělám! Kominíčku můj, můj, můj! jen mi v slibu stůj: vždycky jsem to slýchávala, že ta láska není stálá; kominíčku můj, můj, můj! jen mi v slibu stůj. „Řeči sem, řeči tam, já tě, holka, nenechám: ať si lidi povídají, vždycky pravdu nemívají; řeči sem, řeči tam, já tě, holka, nenechám!“

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (66%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Erben 2/311 | Teče voda teče (66%)
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!

Bartoš 1901 / 0839 | U Tebe je darů dosti (66%)
U Tebe je darů dosti, Pane, hojnosť nad hojnosti. Tys ze dvou ryb, pěti chlebů nasytils pět tisíc židů, totiž to z Tvé moci božské. Neopustils Daniele v jámě lvové v Babyloně; poslals mu oběd z daleka skrz proroka Habakuka, totiž to z té země Judské. Kterýžto oběd Habakuk nesl jísti svým dělníkům. Poslal sis k němu anděla, by jej nes do Babylona, totiž to z té země Judské. I řek’ Habakuk andělu: Dyť já nevím k Babylonu, aniž také k jámě lvové, do níž vsadil toho muže, to proroka Daniele. Uchopil ho anděl Páně, ujal ho za vlasy jeho, postavil ho v Babyloně v rychlosti ducha prudkého, toho muže pobožného. Řekl Habakuk k Daňhelu: Daniele, sluho Boží, přijmi ten oběd ode mne, kterýžto Bůh poslal tobě, totiž to z té země Judské. I řekl Daniel zase : Pane, rozpomenuls Ty se, na mně služebníka svého, neopustil jsi žádného kdo v Tebe doufajícího. Mladý sem byl, už sem staral, mnoho lidí už sem přečkal, nikdy jsem spravedlivého neviděl opuštěného od Boha všemohoucího. Ani, když semeno jeho chleba žádostivo bylo. Nejsou chudí ani nuzní, kdo se Tebe, Boha, bojí, totiž to z Tvé moci Božské. Již bojme se Pána Boha, děkujme mu z darů jeho, kerý sme od něho přijali a z milosti jeho brali nerozdílně obě spolu.

Erben 7/003 | „Kdo to chodí po hřbitově? (64%)
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“

Erben 7/014 | Tam nahoře pod lípami (63%)
Tam nahoře pod lípami tři mládenci spolu stáli, o lásce si povídali. Jeden začne povídati, co chce panně darovali: „Pěknou pentličku červenou, stříbrem, zlatem vyráženou.“ Druhý začue povídati, co chce panně darovali: „Trochu utrejchu bílého do nápoje smíchaného.“ Třetí začne hovořiti: „Škoda pannám ublížiti. Ale která je k libosti, milujme ji s upřímností.“ Šla Ančička, šla pro vodu, kde oni svou brali radu. Šla pro vodu dolů k mostu: „Pojď, panenko, pojď na poctu!“ Na poctu ji zavolali, ze sklenice pít jí dali. „Pí, napí se ze sklenice, však nebudeš píti více!“ Ze sklenice se napila, hned tu chvíli zbledla celá, přišla domu, hned omdlela. Stará matka se jí ptala: „Co’s panenko, co’s dělala?“ „Hořkej nápoj jsem já pila, otrávena jsem já byla!“ Pro milého si poslala: „Což pak jsem vám udélala, Že jste mne tak otrávili, můj mladý věk zahubili!“

Sušil 1547 | Ztratila se kravařenka v lese (54%)
[: Ztratila se kravařenka v lese, :] [: a hdo ji tam :] večeřu přiněse? Něse ji ju prošvarny Janiček, pozobchodil kaj jaky chodniček. Už sem zešel všecky hory a les, ešče sem tam kravarky něnalez. Nalez sem ju v lese u studenky, ona prala tenke košulenky. Komu ty to, ma děvečko, pereš? A to tobě, můj synečku, že mne sobě vezmeš.1) Budu ti ja dobře hospodařiť, od půlnoci až do rana snidaničko vařiť. Dyby si mi tak dluho vařila, často by si po huběnce brala. Ně tak, ně tak, můj mily synečku, něnašels mne v lese při chodničku. Našel si mne u maměnky v domku,2) v tym zelenym, v tym zelenym vinku.3)

Sušil 0300 | Při jednej dolině (54%)
Při jednej dolině větr profukuje, při druhej dolině snížek poletuje. Při třetí dolině vdova dům buduje, vdova dům buduje, kolem ho cifruje. Jedú Turci, jedú, před domem stanuli, před domem stanuli, na vdovu volali. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. 1) Pane, milý pane, já bych vandrovala, kam bych děla dítky, ubohé sirotky? Jedno daj do škole, budeš mět školáka, druhé daj do dvora, budeš mět dvořáka. 2) A tú třetí Anku, tu si daj do zámku, tu si daj do zámku, budeš mět hajtmanku. A to štvrté, malé, to s sebú vezmeme, to s sebú vezmeme, až povandrujeme. Děti, moje děti, ostávajte s Bohem, ostávajte s Bohem, už já povandrujem. Mamičko má milá, daj nám groš lebo dva, daj nám groš lebo dva, kúpíme si chleba. Děti, milé děti, pod ploty sedajte, pod ploty sedajte, chleba si pytajte. Dyž k horám dojeli, syn sa jí rozplakal, syn sa jí rozplakal, pán sa jí rozhněval. 3) Vdovo, milá vdovo, s dětma sem ťa nebral, než sem ťa bral samu za svú věrnú ženu. 4) Vdova nemeškala, březu ohýbala, vintušku vázala, syna do ní kladla. 5) Synu, milý synu, dyž bude pršati, to ťa bude, synu, máti napájati. Dyž bude, můj synu, snížek poletovat, to ťa bude, synu, máti nakrmovat. Dyž bude, můj synu, listeček padati, to ťa bude, synu, máti odívati. Dyž bude, můj synu, vycházet hvězdička, ty budeš mysleti, že ide mamička. Dyž bude, můj synu, vycházet měsíček, ty budeš mysleti, že ide tatíček. Dyž bude, můj synu, větříček fúkati, to ťa bude, synu, máti kolébati. A dyž už zajeli za ty třetí hory, Turek sa ohledl, na vdovu pohledl: Vdovo, milá vdovo, cos to udělala? Dy’s svoje sirotky v světě zanechala. A dyž už zajeli za hory daleko, teprv milú vdovu bolelo srdéčko. Bolelo, bolelo nad dětma jejíma, srdečko v ní puklo nad dětma drobnýma.

Sušil 0328 | Šla děvečka na vodičku (54%)
[: Šla děvečka na vodičku :] ež k bystremu Dunajičku. Jednu ručku vodu brala a druhu se podpirala. Ručka se ji pošinula a děvečka v Dunaj padla. Daj mi, Bože, daj synečka, co by pomoh' z Dunajička. Janiček tam koně pase, ten se beře po tym hlase. Chceš, děvečko, moja byti? Chcu tě z vody propustiti. Chcu, synečku, chcu tva byti, poď mi ty z vody pomocti. O, daj, Bože, daj slunečka, ať mi uschně ta děvečka. »O, daj, Bože, veliky můr, ať mi umře něliby můj.« Ně tak si mi slubovala, dys po Dunaju plyvala. »Slub něberu v Dunajičku, sluby beru v kosteličku, při tym velkym oltařičku.«