Smutný 48/123 | Už zme všecko požali ešče máme
7 words
Podobné písně
Smutný 48/123 | Už zme všecko požali ešče máme (100%)
Už zme všecko požali, ešče máme jařinu
Bartoš 1901 / 1250 | Už sme žitko sožaľi (97%)
Už sme žitko sožaľi, ešte máme jarinu; ej, už sme Katku vydaľi, ešte máme Marinu.
Bartoš 1901 / 0056 | Páseł Janko dva voły na zeľeném (96%)
Páseł Janko dva voły na zeľeném ľibyzija ľauza ľauzate bom bom úhori. Přišľi k nemu hajnýci, dvá sančárský ľibyzija ľauza ľauzate bom bom hajnýci. Daj nám, Janko, haľenu, spáseľ si nám ľibyzija ľauza ľauzate bom bom jarinu. Já vám haľeny nedám, až sa s vami ľibyzija ľauza ľauzate bom bom dojennám. Tak sa ony jennaľi, až Janoška ľibyzija ľauza ľauzate bom bom zabyľi. Ľeží Janko zabytý, rozmarínom ľibyzija ľauza ľauzate bom bom prikrytý. Prišľi k nemu otec, mat, začaľi ho ľibyzija ľauza ľauzate bom bom naříkat. Otec, maci: synu môj, a frajerka ľibyzija ľauza ľauzate bom bom frajer môj. Otec, maci sľzami, a frajerka ľibyzija ľauza ľauzate bom bom rečami.
Sušil 0203 | Nad Kostelcem je černý les (4%)
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
Sušil 1469 | Ja Helo Helelíško (4%)
Ja, Helo, Helelíško, skoro-li ty poženeš, tovaryško? Tovaryško věrná moja, ja, ty Terezko Mykalova, skoro-li ty poženeš z pola? A já ešče nepoženu a já tě neodeženu. Já poženu dolem, střetnem sa tam pod zeleným javorem; je tam studenečka, napije sa ti tam kravička. Co kravička nevypije, tým sa Terezka umyje, aby byla pěkná bílá, Pánu Bohu roztomilá. Nejenom Pánu Bohu, než nekomu jinému, aj, tomu Ozefkovi Alexovému. Orala, kopala, kopu žitečka nažala; kopu ozimého, kopu jarého. A to všecko pro Jozefa Alexového, aby ho měla čím krmiti, gořalenkú napájati, bílým šátečkem utírati. Ej, helo, helo.
Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (4%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
Bartók III 1432 | Už sme všecko požali (4%)
Už sme všecko požali
Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (4%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.
Bartoš 1901 / 1088 | Brněnské zahradník polámal komorník (4%)
Brněnské zahradník, polámal komorník, zesílá, zesílá ten.* Mám neco, mám neco, mám, nepovím, nepovím vám. Na krku gurale a v truhli tolare, tule já, tule já mám. Ješče sem obešel kole Merkovany, ješče výš, ješče sem neviděl takové děvčice jako dnes. Ona se točí, má černy oči, v hospodě. Dej mi ji Bože, dostat na stranu, do síně. Vyprosila si na panímámě svobodu, muže-li jíti do jezírečka pro vodu. A v tem jezírečku, studená voděnka jako led, že má panenka, sladká huběnka, jako med. Pásla husičky pode mlýnem, umývala se černobýlem. Umé se, milá, ať seš bílá, abes se chlapcům zalíbila. Mé srdečko, jak kameň, ono hoří plameněm, poď mě, milá, poď pomůct, ať nehoří celé deň. Než bych já ho hasila, radši bych přiložila, aby tá falešná láska na popel zhořela. Ani se mně nedotýké, ani se mně netýké. Jesli nám panímáma dovolí, dáme si huběnky po vůli. Žala trávu na strnisku, na tem panském ječmenisku. jak trávy nažala, na milého volala: Poď, milé, poď, pomuž, nažala sem trávy už. 1. Vila věnec, vila nové, zelené rozmarinové, cos děvečko myslela, žes ten věneček vila? 2. Myslela sem sama sobě, že se nedostanu k tobě, myslela sem a myslím, že tě opustit musím. 3. Než bych já tě opustila, radš bych do vody skočila, do voděnky nejhlubší, tam mně žádné nespatří.
Bartoš 1901 / 0282 | Ančuľenka srdce moje (4%)
Ančuľenka, srdce moje, keď já umrem, všetko tvoje, éj, éj, a to boła ona, a to boła ona, a to boła děvočka uprimná. Ančuľenka, Ančuľenka, odpadłas mi od srdenka, éj, éj, a to boła ona, a t. d. Žało diévča, žalo trávu nědaľeko vinohradu, éj, éj, a to boła ona, a t. d. Jak nažała, naviázała, na šohajka zavołała, éj, éj, a to boła ona, a t. d. Ešče keď ťa koľébaľi, už ťa za mňa sľubovaľi éj, éj, a to boła ona, a t. d. Ešče keďs ty húsky pásła už si v mojom srdci rástła éj éj, a to boła ona, a t. d.
Sušil 1726 | Pod městem Štramberkem (4%)
Pod městem Štramberkem, žala tam travičku zelenu. Dy travičku žala, všeckych pět prstů si požala. Všeckych pět požala: »Moja panimamo, felčara.« Felčara mladeho, to každu hodinu jineho.
Už zme všecko požali, ešče máme jařinu
Bartoš 1901 / 1250 | Už sme žitko sožaľi (97%)
Už sme žitko sožaľi, ešte máme jarinu; ej, už sme Katku vydaľi, ešte máme Marinu.
Bartoš 1901 / 0056 | Páseł Janko dva voły na zeľeném (96%)
Páseł Janko dva voły na zeľeném ľibyzija ľauza ľauzate bom bom úhori. Přišľi k nemu hajnýci, dvá sančárský ľibyzija ľauza ľauzate bom bom hajnýci. Daj nám, Janko, haľenu, spáseľ si nám ľibyzija ľauza ľauzate bom bom jarinu. Já vám haľeny nedám, až sa s vami ľibyzija ľauza ľauzate bom bom dojennám. Tak sa ony jennaľi, až Janoška ľibyzija ľauza ľauzate bom bom zabyľi. Ľeží Janko zabytý, rozmarínom ľibyzija ľauza ľauzate bom bom prikrytý. Prišľi k nemu otec, mat, začaľi ho ľibyzija ľauza ľauzate bom bom naříkat. Otec, maci: synu môj, a frajerka ľibyzija ľauza ľauzate bom bom frajer môj. Otec, maci sľzami, a frajerka ľibyzija ľauza ľauzate bom bom rečami.
Sušil 0203 | Nad Kostelcem je černý les (4%)
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
Sušil 1469 | Ja Helo Helelíško (4%)
Ja, Helo, Helelíško, skoro-li ty poženeš, tovaryško? Tovaryško věrná moja, ja, ty Terezko Mykalova, skoro-li ty poženeš z pola? A já ešče nepoženu a já tě neodeženu. Já poženu dolem, střetnem sa tam pod zeleným javorem; je tam studenečka, napije sa ti tam kravička. Co kravička nevypije, tým sa Terezka umyje, aby byla pěkná bílá, Pánu Bohu roztomilá. Nejenom Pánu Bohu, než nekomu jinému, aj, tomu Ozefkovi Alexovému. Orala, kopala, kopu žitečka nažala; kopu ozimého, kopu jarého. A to všecko pro Jozefa Alexového, aby ho měla čím krmiti, gořalenkú napájati, bílým šátečkem utírati. Ej, helo, helo.
Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (4%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
Bartók III 1432 | Už sme všecko požali (4%)
Už sme všecko požali
Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (4%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.
Bartoš 1901 / 1088 | Brněnské zahradník polámal komorník (4%)
Brněnské zahradník, polámal komorník, zesílá, zesílá ten.* Mám neco, mám neco, mám, nepovím, nepovím vám. Na krku gurale a v truhli tolare, tule já, tule já mám. Ješče sem obešel kole Merkovany, ješče výš, ješče sem neviděl takové děvčice jako dnes. Ona se točí, má černy oči, v hospodě. Dej mi ji Bože, dostat na stranu, do síně. Vyprosila si na panímámě svobodu, muže-li jíti do jezírečka pro vodu. A v tem jezírečku, studená voděnka jako led, že má panenka, sladká huběnka, jako med. Pásla husičky pode mlýnem, umývala se černobýlem. Umé se, milá, ať seš bílá, abes se chlapcům zalíbila. Mé srdečko, jak kameň, ono hoří plameněm, poď mě, milá, poď pomůct, ať nehoří celé deň. Než bych já ho hasila, radši bych přiložila, aby tá falešná láska na popel zhořela. Ani se mně nedotýké, ani se mně netýké. Jesli nám panímáma dovolí, dáme si huběnky po vůli. Žala trávu na strnisku, na tem panském ječmenisku. jak trávy nažala, na milého volala: Poď, milé, poď, pomuž, nažala sem trávy už. 1. Vila věnec, vila nové, zelené rozmarinové, cos děvečko myslela, žes ten věneček vila? 2. Myslela sem sama sobě, že se nedostanu k tobě, myslela sem a myslím, že tě opustit musím. 3. Než bych já tě opustila, radš bych do vody skočila, do voděnky nejhlubší, tam mně žádné nespatří.
Bartoš 1901 / 0282 | Ančuľenka srdce moje (4%)
Ančuľenka, srdce moje, keď já umrem, všetko tvoje, éj, éj, a to boła ona, a to boła ona, a to boła děvočka uprimná. Ančuľenka, Ančuľenka, odpadłas mi od srdenka, éj, éj, a to boła ona, a t. d. Žało diévča, žalo trávu nědaľeko vinohradu, éj, éj, a to boła ona, a t. d. Jak nažała, naviázała, na šohajka zavołała, éj, éj, a to boła ona, a t. d. Ešče keď ťa koľébaľi, už ťa za mňa sľubovaľi éj, éj, a to boła ona, a t. d. Ešče keďs ty húsky pásła už si v mojom srdci rástła éj éj, a to boła ona, a t. d.
Sušil 1726 | Pod městem Štramberkem (4%)
Pod městem Štramberkem, žala tam travičku zelenu. Dy travičku žala, všeckych pět prstů si požala. Všeckych pět požala: »Moja panimamo, felčara.« Felčara mladeho, to každu hodinu jineho.
Pomozte nám databázi lidových písní rozšířit!
Vážení návštěvníci stránek FolkSong.eu,
Neustále se snažíme rozšiřovat databázi o další písně a velmi vítáme zájem o spolupráci. Našim spolupracovníkům též nabízíme rozšířený přístup do databáze.
Plný přístup k vyhledávání a k doprovodným obrazovým materiálům lze získat mj. tím, že se stanete spolupracovníky projektu a pomůžete při editaci textů z počítačově přečtené tištěné edice. Možné jsou i další formy spolupráce, např. editace melodií či přispění zvukovými nahrávkami, atd.
V případě zájmu o spolupráci mi napište skrze kontaktní formulář a obdržíte bližší instrukce k přispění do databáze a snadnému získání přístupu k úplným výsledkům vyhledávání a k obrazovým materiálům (faksimile vybraných sbírek).
Vítáni jsou též akademičtí či soukromí badatelé, kteří mohou z databáze čerpat informace a specializované analýzy melodií i textů pro své publikace - napište mi se žádostí o rozšířený přístup.
Pro bližší informace o spolupráci klikněte zde.
Těším se na spolupráci!
Jan Koláček, autor projektu
Jak citovat
"Smutný 48/123 | Už zme všecko požali ešče máme", FolkSong.eu - Online katalog lidových písní, ed. Jan Koláček (datum přístupu: 13 Pro 2024), URL: http://folksong.eu/song/19292