Sušil 1873 | Konvalinka roste pěkná zelená

23 words

Sušil 1873 | Konvalinka roste pěkná zelená (100%)
Konvalinka roste pěkná, zelená,1) má panenka plače, že se nevdává. Mlč, panenko, neplač, Pána Boha pros, on ti dá synečka, ale ne letos.

Sušil 2100 | Ach letos je lepší (66%)
[: Ach, letos je lepší, nežli bylo vloni, :] [: měl sem já milenku, nebylo nic po ní. :] Ale co mám letos, každému se líbí, jenom tu chybu má, že mládence šidí. A když mě ošidí, nepůjdu k ní více, zaroste cestečka přes ty Bilovice.

Erben 9/011 | Kdybych já věděl (66%)
Kdybych já věděl, že letos umřu, dal bych si dělat dubovou truhlu. Dubovou truhlu, lipové víko, aby to bylo panenkám líto. A na to víko zelený věnec, aby věděli, že jsem mládenec. Do toho věnce růžovou mašli, aby mne tady panenky našly. Tu by mě vzali, na máry dali, moji rodiče ti by plakali. Po každé straně šest krásných panen, a šest mládenců neslo by mě ven. Neste mě, neste, do hrobu dejte a černou hlínou mě zasypejte. Na hrob postavte široký kámen, a tato slova napište na něm: „Leží, ach leží tu mladé tělo, kteréžto rádo děvčátka mělo. Hezké panenky, které tu jdete, za jeho duši se pomodlete!“ Kdybych já věděla, že já zejtra umřu, dala bych si dělat javorovou truhlu; javorovou truhlu a lipové víko, aby toho bylo všem mládencům líto. Na vrch na to víko pěkné paví peří, aby každej věděl, kdo v té truhle leží: leží to v ní, leží jedno potěšení, kterému rovného na tom panství není.

Sušil 1933 | Pře mý milý vostatke (65%)
Pře mý milý vostatke, už vás tady zas mám; vlůni sem se nevdala, letos se zas nevdám. Vlůni sem se nevdala, že su malý děvče, letos bech se vdávala, už mě žádné nechce. Vlůni sem se nevdala, že su malóšenká, letos bech se vdávala, zas nemám šuhajka. Vlůni sem se měla vdat, mama mně nedala, letos bech se vdávala, zas nemám galána.

Erben 2/601 | Ach můj Bože nejmilejši! (62%)
Ach, můj Bože nejmilejši! jak je letos lacino: kopa mužskejch za půl jabka, a to ještě planyho, a dvě kopy za cely – ještě jsou dost placeny: jedna ženská za pět tisíc – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou žensky tak drahy: na rynku jich prodávají čtyry za dva krejcary; jeden mužskej za tisíce – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou mužsky tak drahy: dvanáct mužskejch za půl jabka, čtyrydvadcet za cely; jedna holka za tisíce – ještě není k dostáni!

Erben 2/775 | Nasík jsem dvě fůry votavy (62%)
Nasík jsem dvě fůry votavy, nasík jsem dvě fůry sena: kdybych se byl letos voženil, byla by hrabala žena.

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (29%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“

Erben 7/055 | Vyšla hvězda na kraj léta (28%)
Vyšla hvězda na kraj léta, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasné, ale byla panna krásná. Šla Maria, šla plačící, svého syna hledající. Šli, nadešli apoštoli, byli smutní, neveselí. „Ach vy milí apoštoli! co jste smutni, neveselí ?“ „My jsme smutni, neveselí, že jsme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával, svou svatou krev pít nám dával. Jezte tělo mé, a píte, však mé tuto noc ztratíte.“ Jak to Židé uslyšali, Krista jali, na kříž dali. Ruce, nohy mu probili, octa, žluči nastrojili. Jak Maria uslyšela, hned pod svatý křiž běžela. Pod křižem stála, plakala, kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všude růže vykvětala. „Co tu, matičko, stojíte? tak přežalostně kvílíte?“ „Jak tu nemám smutná stati a žalostně naříkati, Když z tebe krev svatá stříká, což je ta bolest veliká!“ „Mlč, matičko, mlč a neplač, však já vstanu den třetí zas. Já netrpím za žádného, než za hříchy světa zlého. Já trpím jen za křesfany, aby se ke mně dostali.“ Dejž to Kriste pane! Amen, ať nás nežže věčný plamen.

Erben 2/074 | Šla panenka pro vodu (28%)
Šla panenka pro vodu, měla novou nádobu; potkal ji tu pán, roztlouk‘ on jí džbán. Šla panenka, plakala, svého džbánu želela: Třeba vy jste pán, zaplatte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán šateček 1) ti dám.“ Děvče šátek nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mi džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán prsten tobě dám.“ Děvče prsten nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán vezmu si té sám.“ Děvče víc neželelo, ale bylo veselo: „Za zelenej džbán dostal se mně pán!“

Erben 5/396 | Na vršíčku na kopečku (27%)
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.

Erben 5/397 | Až já odtud pryč pojedu (27%)
Až já odtud pryč pojedu přes ten zelenej sad, ohlídnu se na vše strany, kde jsem bejval rád; kde jsem já rád bejvával, hezké holky miloval: nynčko musím mašírovat, nechat milováuí. Můj koníček z hnědá vraný pode mnou skáče; má panenka černovoká žalostně pláče: Mlč, má milá, mlč neplač, nemůže to bejt jinač; dá-Ii pán Bůh, vrátím-li se, shledáme se pak zas.