Erben 5/038 | Kovář kovář kovář

13 words

Erben 5/038 | Kovář kovář kovář (100%)
Kovář, kovář, kovář, ještě jednou kovář, roztlouk si kovadlo, na čem bude kovat?

Erben 5/039 | Narodil se krejčí pán (50%)
Narodil se krejčí pán, veselme se; šel pro vodu, roztlouk džbán, radujme se.

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (25%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Sušil 1452 | Čižmáři čižmáři (25%)
Čižmáři, čižmáři, co ste vy tak pyšní? Nechtěli ste ušit mojej miuej čižmy. My sme ich ušili od večera do dňa, nebyua ich miuá, nebyua ich hodna. Kováři, kováři, co ste vy tak pyšní? Nechtěli ste kovat mojej miuej čižmy. My sme ich kovali, peníze dostali, miuá sa hněvaua, čižem si nevzaua.

Erben 7/040 | Na té naší kopanince (25%)
Na té naší kopanince leží voják v rozmarínce, leží voják zabitý, rozmarínkou přikrytý. Přišla k němu jeho milá, 1) šátečkem krev utírala, dala jemu hubičku, přitiskla ho k srdíčku. Kdo nám bude koně kovat, až my budem mašíroval? kováře nám zabili, rozmarínkou přikryli. Do půlnoci koně kovat, od půlnoci mašírovat; podkovičky klapaly, modré oči plakaly. „Zvoňte zvony na vše strany, můj milý je pochovaný; zahynul mně z růže květ, pro který mne těšil svět!“ Zvoní koně podkovami, a vojáci šavličkami; hraje hudba veselá, a jí srdce usedá. 1) Kdo ho bude vybojovat, rány jeho zavazovat? kdož-li jiný než milá, co ho v srdci nosila.

Sušil 1867 | Dy sem já jel kole Prostějova (25%)
Dy sem já jel kole Prostějova, klapala mně klisence podkova. Ach, hoje, hoje, klisence podkova. Kdež já toho kovaříčka najdu, aby přibil klisence podkovu? atd. V Soběchlebích je takové kovář, co on kuje na zlatéch podkovách.

Sušil 1764 | Daj si šohaj čižmy podšit (25%)
Daj si, šohaj, čižmy podšit, abys mohel hodně skočit. Daj si, šohaj, čižmy kovat, abys mohel vyskakovat. Ja, čižmičky od čižmářa, podkověnky od kovářa.

Sušil 1322 | V zahradě na hřadě drobný list (25%)
V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička na ňu volala: chce-li krejčířa. Nechcu já, nechcu já, matičko milá. Krejčíř dělá píchy, píchy, popukala bych se smíchy, matičko milá.1) V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička na ňu volala: chce-li kovářa. Nechcu já, nechcu já, matičko milá! Kovář stojí u komína, kúká z něho lotrovina, mamičko milá.2) V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička se jí tázala, chce-li stolářa? Nechcu já, nechcu já, matičko milá. Stolář dělá ty truhličky, skovává do nich dušičky, matičko milá. V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička na ňu volala: chce-li ovčáka? A chcu já, a chcu já, matičko milá, dyž ovčáček ovce žene, dycky se on na mne směje, matičko milá.3)

Erben 3/012 | Když jsem já pod okny stál (0%)
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.

Sušil 0374 | Vím já jednu hospodu (0%)
[: Vím já jednu hospodu, :] je z kameňa bramoru. 1) Je tam hospodská mladá, víno, pivo nalívá. Jedó tam tři pánové, překrásní rytířové. Hej, hospodská, hej, mladá, nalejte nám más vína. 2) Hospodská jim nalívá, po Kačence posílá. Kačenka víno nese, až se jí ruka třese. Netřese se od žbánů, než od zlatých prstenů. Hej, hospodská, hej, mladá, je-li tato dcera tvá? A to néni dcera má, to děvečka služebná. 3) Za tři míry semena od formanů kópená. 4) A když bylo s večera, hospodská na ňu volá: Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat. Co pak je to nového? Sedum let sem slóžila, postýlky sem nestlala. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Jak Kačenka pokročí, rytíř za ňó poskočí. Ne tak, ne tak, rytíři, já sem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného. Dyž si z rodu dobrého, pověz ty mně z jakého? Jsem krále Insperského vlastní dceruška jeho. Dyž si jeho dceruška, vlastní moja sestřička. 5) Sedum let sem tě hledal, co sem s koňa neslízal. A jak sem s koňa slezl, hned sem tebe nalezl. A když bylo za rána, na Kačenku volala: Staň, nevěsto ospalá, na kravičky nedbalá. Žádná vaša nevěsta, a moja vlastní sestra. 9) Poď, Kačenko, k placení, za sedum let slóžení. Sto tolarů jí dala, že jí dobře dělala, ešče pro ňu plakala. Stup, Kačenko, na kameň, a z kameňa na střemen, ze střemena na můj kůň, pojedeme, kde náš dům. Dyž přijedem k mateři, stup, Kačenko, za dveři a ja pudu k mateři. Co bys, matičko, dala, bys o dceři věděla? Dala bych všecko zboží, bych věděla o dceři. Nedávej všeho zboží, podívej se za dveří.

Erben 2/462 | Přiletěl slavíček (0%)
Přiletěl slavíček, sed na větvičku; přiletěl zas druhý, zpíval písničku: že má nejmilejší už jiného má, ten že je hezčejší, nežli prý jsem já. Když se ti nelíbím, krk si nezlomím: já se pro tě předce ještě ožením; jsem-li jí ošklivej, ať se nesměje: dostanu vždy hezčí, nežli ona je. Přiletěl slavíček, sed na jedličku; přiletěl tam druhej, zpíval písničku, a to píseň takovou krásnou, zpanilou: že můj milej šlape cestu za jinou. Což on sobě myslí, že budu plakat, když on bude cestu za jinou šlapat? blázen bych já byla, abych plakala, pro jedno stvořeni smutek nosila!