Sušil 1867 | Dy sem já jel kole Prostějova

36 words

Sušil 1867 | Dy sem já jel kole Prostějova (100%)
Dy sem já jel kole Prostějova, klapala mně klisence podkova. Ach, hoje, hoje, klisence podkova. Kdež já toho kovaříčka najdu, aby přibil klisence podkovu? atd. V Soběchlebích je takové kovář, co on kuje na zlatéch podkovách.

Bartoš 1901 / 1352 | Mám já strýčka kováříčka a on (31%)
Mám já strýčka kováříčka, a on děłá cveke, cveke, cveke, cveke, cveke, cveke, cveke, cvek; miłá mu praviła, že mu dá huběnky štyry, pět na jednú, až sa mu fúsenka, na obě dvě strany, rozhr- rozhr- rozhrnú.

Bartoš 1901 / 0667b | (21%)
1. Teče voda skokem, koľe naších oken, [: nemožem ju zastavit. :] Rozhněvała sem si svojého miłého [: nemožem ho udobrit. :] Ečše k němu půjdu, a prosit ho budu, [: by sa na mňa nehněvał; :] že je mé srdečko zarmúcené šecko, [: aby ho on rozebrał. :] 2. Jaké je to hezké, dvá kováři v městě, [: dva kováři na rynku, :] jeden koně kuje a druhý miluje [: šafářovu Marýnku. :]

Sušil 2282 | A ty milé Pospíšku (21%)
A ty, milé Pospíšku, přindi ty k nám na přístku, skoro, skoro, ať je nám to na ty cívky sporo. Nekupuj mně ořechů, neměj ze mně posměchu! Hoje, hoje, hoj, přemilý potěšení moje. Nekupuj mně prstýnka, nésu malá pěstónka, hoje, hoje atd. Kup mně radši střevičky na mý bílý nožičky, hoje atd. Kup mně radši šáteček, v každém rožku kvíteček. Hoje atd.

Sušil 0414 | Ach co je co je po (21%)
Ach, co je, co je po dvoch kovaloch na zomku, dy jeden kuje, druhy miluje galonku! A co je, co je po dvoch kovaloch v měscěčku, dy jeden kuje, druhy miluje dzěvečku.

Sušil 1676 | Oj vim ciť ja v poli (21%)
Oj, vim ciť ja v poli lisku, na ni ořechy, něbuděš měć, ma panenko, se mnu pocěchy. [: Oj, hoje, hoje, děvče moje, :] se mnu pocěchy, luskać ořechy. Měla sem ja milučkeho, velmi švarného, a přišli mi vojačkove a vzali mi ho. Oj, vojačkove, něchtež mi ho, bo ja němožu być bez něho, bez milučkého, velmi švarného. A my ho tu něněchamy, švarna děvečko, choć by si ty vyplakala černe očičko. Choć by si vyplakala obě, to my ho něněchamy tobě, švarna děvečko, černe očičko.

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (17%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Sušil 1322 | V zahradě na hřadě drobný list (15%)
V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička na ňu volala: chce-li krejčířa. Nechcu já, nechcu já, matičko milá. Krejčíř dělá píchy, píchy, popukala bych se smíchy, matičko milá.1) V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička na ňu volala: chce-li kovářa. Nechcu já, nechcu já, matičko milá! Kovář stojí u komína, kúká z něho lotrovina, mamičko milá.2) V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička se jí tázala, chce-li stolářa? Nechcu já, nechcu já, matičko milá. Stolář dělá ty truhličky, skovává do nich dušičky, matičko milá. V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička na ňu volala: chce-li ovčáka? A chcu já, a chcu já, matičko milá, dyž ovčáček ovce žene, dycky se on na mne směje, matičko milá.3)

Erben 5/038 | Kovář kovář kovář (15%)
Kovář, kovář, kovář, ještě jednou kovář, roztlouk si kovadlo, na čem bude kovat?

Galko 1/086 | Od kostola do mlyna (9%)
Od kostola do mlyna cesta šľakovaná; kto tú cestu šľakuje, ten mlynárku miluje Šľakovau hu Janíčok, jeho vranný koníčok +); šľakovau hu dokola, jeho zlatá podkova. Klope, klope na oblok, či mlynárka doma; mlynár sedí v mlynici, mele kylu pšenici. Klope, klope na dvere, čije mlynár doma; mlynár sekerôčku zau, šuhajkovi hlávku sťau. Šla mlynárka na vodu, na vodu studenú, našla ona hlávočku všetku zakrvavenú. Ej, hlavička, hlavička, kde je tvoje telo? Tam mi leží v mlynici, na tej bielej lavici. Ej, zo mňa si, mládenci, zo mňa príklad berte, ženy zanahávajte, a panenky milujte. Ja som jednu milovau, za ňu som život dau, ej, zo mňa si, mládenci, zo mňa [si] príklad berte.

Sušil 1710 | Dolinečka dolina (8%)
Dolinečka, dolina, ej, dolinečka, dolina, malovaná dokola. Kdo dolinu maloval, hezké děvče miloval. Maloval ju Janiček: Jeho vraný koníček. Maloval ju dokola: Jeho zlatá podkova.