Černík 1908 / 120 | Prečo ťa

13 words

Černík 1908 / 120 | Prečo ťa (100%)
Prečo ťa tvá mamka nenaučja robic, keď tebja, synečku, nědajů k nám chodzic.

Erben 2/327 | Vyrostla mně bílá růže (82%)
Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.

Sušil 0053 | Na mšu svatú zvonijú (81%)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.

Erben 2/461 | Plakala želela (78%)
Plakala, želela, když prala šaty, že jest jí utonul prstýnek zlatý. „Proč pláčeš, naříkáš pro prsten zlatý? však musíš opustit rodiče taky.“ Milejší rodiče, nežli my oba: matička chovala, já byla roba. Postýlku stlávala, dala mě nosit: musíte, mládenci, matičku prosit. „Než bych já matičku za tebe prosil, raděj bych po straně šavličku nosil. Šavlička po straně, ta moje žena: ona mě ubrání, až bude třeba.“ Trubači troubili, muzika hrála; můj milej odcházel, já ještě spala. Kdybys byl upřímnej, byl bys mě zbudil, slovíčko nebo dvě ke mně promluvil. Plakala, želela, když prala šaty, že je sobě přelomila prstýnek zlatý: co pak pláčeš, co naříkáš pro prsten zlatý? vždyť musíš opustit, och, má nejmilejší, rodiče taky. „Milejší rodiče, nežli my oba; má mamička mě chovala, já byla roba: postýlečku mně stlávala, dala mě nosit, musíte mládenci, věrní milovníci, matičku prosit.“ Nežli bych o tebe matičku prosil, radši bych já po své straně šavličku nosil; pár pistolí, karabinu do sedla bych dal, a tobě má milá, hubičko rozmilá, kvinde udělal.

Sušil 2339 | Přijeli přijeli (77%)
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.

Sušil 0484 | Červená růžičko (76%)
Červená růžičko, proč se nerozvíjáš? Falešný synečku, [: proč k nám nechodíváš? :] »Dybych já k vám chodil, ešče bys plakala, červeným šátečkem oči utírala.« Proč pak bych plakala, dyž mě nic nebolí? Milovali sme se jako dvá holubi. Jako dvá holubi, jako dvě hrdličky, dávali sme sobě falešné hubičky. Falešný šohaju, jako falešný klíč, neodemkneš ty mně mého srdečka víc. Falešný šohaju, falešná tvá láska, nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na vážanské faře, až nám ten pan falář štóló ruce sváže.*) Až ručenky sváže, až nás spolu sezdá, teprv budu věřit, že budu žena tvá.

Erben 2/060 | Červená růžičko (75%)
Červená růžičko, co se nerozvíjíš? co k nám, můj Jeníčka, co k nám už nechodíš? „Kdybych já k vám chodil, ty bysi plakala, červeným šátečkem oči utírala.“ Proč bych já plakala, když mne nic nebolí? milovali jsme se, jako dva holubi. Jako dva holoubky, jako dvě hrdličky: já jsem ti dávala upřímné hubičky. Upřímné hubičky – falešná tvá láska: nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na té naší faře, tenkrát budu říkat bratru tvému šva’ře. Bratru tvému šva’ře, matce panímámo; budu jí líbávat ruce každé ráno. Ruce každé ráno, nohy každý večír: a to všecko proto, že jsi ty můj přeci.

Sušil 0052 | Na nedělu raničko (75%)
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)

Sušil 0333 | Pošla Kačenka ze mlýna (74%)
Pošla Kačenka ze mlýna, neslatě na rukách syna. Kole Dunaja chodila, do Dunaja ho hodila, jak by jeho máť nebyla. 1) Rybáři ryby lovili, krásné pachole chytili. Mne tu mamička vhodila, leda ve vínku chodila. A na ratúze zvonijú, panenky z města svádijú. 2) Všecky panenky do rady: Našli jsme dítě u vody. Všecky přišly ve věnečku, jenom Andulka v čepečku. Proč, Andulka, vínka nevzala? Lebo tě hlavěnka bolela? Hlavěnka mě nebolela, ale maměnka bránila. 3) Co pak's tam, dítě, robilo, dyž's po vodince brodilo? Jak pak ty, dítě, jak se máš? Kerú matičku svoju máš? Byla má máti bohatá, pošla do smrti za kata. 4) Vemte ju, kati, pod boky, hoďte ju v Dunaj hlyboký. Kati ju vzali pod boky, hodili v Dunaj hlyboky.

Bartoš 1901 / 0557 | Z toho si nedělej milenko mnoho (73%)
Z toho si nedělej, milenko, mnoho, že sem tě políbil, co je již z toho. Dy by se matinka snad na to ptala, jestli mně dceruška hubinku dala, Nepozná matinka, nepozná mnoho, že sem tě políbil, co je již z toho. Pozná-li, řekni jí: rozmilá máti, proč byste nepřála hubinku dáti? K tomu se, matinko, důvěrně smějte, nevinné líbání dcerušce přejte.

Bartoš 1901 / 0104 | Za horama v černým lese (70%)
Za horama v černým lese, seče trávo hezký děvče. Seče jo tam na dolině, na té panské jetelině. Přišil na ňo mesliveček, polesnýho mládeneček. »Co to, holka, co to děláš, že se ani nevohledáš? Proč bech já se vohlídala, dež sem škodě nedělala. »Te mosíš bet zmordovaná, pod javorem zakopaná.« Než bech se zmordovat dala, rač bech třikrát zavolala. »Aj můžeš třeba štyrykrát, nehosleší ti hani fták.« Dež ponéprv zavolala, alije se zelenala. Dež podruhý zavolala, dóbrava se rozlehala. Dež po třetí zavolala, svýho bratra dovolala. Mlačí bratr to hoslyšel, staršímo to povídat šel. »Hola! bratře, zle je s námi, naša sestra volá v háji. Zapříhnite vraný koně, do háječka pojedeme.« Dež na to lóko přijeli, sestřičko tam neviděli. Spatřili tam meslivečka, polesnýho mládenečka. »Co to děláš, meslivečko, že máš vod krvje šavličko?« Zastřelil sem holubičko, v menářovým vokýnečko. »To nebela holubička, to bela naša sestřička. Te mosíš jít do vězení, kde božího světla není.«