nemohła

Posłechněte máło, co sa v pravdě stało; to s jednu ceruškú, Hudcovú Babuškú. Dyž słunečko miło měło zapadati, ubohé děvčátko bľížilo sa smrti. Dyž vyšła z Miłotic, k třetímu mostečku ten zlosyn ju popad za pravú ručičku. Bože můj, Bože můj! Co pak se to stało! Nemám tu žádného, jen tebe samého. Tatíčku, mamičko, otvírajte bránu, vezú vám Barborku cełú połámanú. Tatíček, mamička, jak ju uviděľi, z jejích modrých oček krév jí utíraľi. Na koho's, Barborko, na koho’s vołała, dyž ťa ta tyranská ruka mordovała? Byla bych vołała, na svého tatíčka, aľe sem nemohła promłúvit słovečka. Byla bych vołała, na svoju mamičku, ale sem nemohła otevřít hubičku. Tatíčku, mamičko, ostávajte s Bohem, za vaše chování pěkně vám děkujem. Za vaše chování, nohy ruce ľíbám; za vašu upřimnosť zapłať vám Pambů sám. Ostatní rodino, ostávajte s Bohem, za vašu uctivosť pěkně vám děkujem. Moje kamarádky, ostávajte s Bohem, nasaďte na můj hrob rozmarýnu kořeň. Rozmarýnu kořen, ľistí uzučkého, by ně pěkně voněł až do dňa súdného. Na Miłockém poľi růžička červená, ľeží tam Barborka krv'ú obarvená.