Smutný 17/029 | Ten veselský mlýn to je Bože

7 words

Smutný 17/029 | Ten veselský mlýn to je Bože (100%)
Ten veselský mlýn, to je, Bože, mlýn

Smutný 13/045 | Ten Veselský zámek na pěknéj rovině (95%)
Ten Veselský zámek na pěknéj rovině

Smutný 15/019 | Veselský farář milostivý dal mi obrázek (95%)
Veselský farář milostivý dal mi obrázek

Sušil 0330 | Stojí hruška v dole (5%)
Stojí hruška v dole, vrch sa jí zelená; pod ňú sa Janiček s Aničkú v karty hrá. Tak sa oni hráli, až sa miuovali, od velikej uásky obá dvá zaspali. Zaspaua Anička na bíuém fertušku, zaspau i Janiček na červeném líčku. Zazpívau suavíček v zeleném hájičku, probudiu Janička, Janiček Aničku. Vstaň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, staň, Aničko, čas máš, kravičky dojit máš. Létali, létali dva sokoli malí, až sa nalétali, zas dom doletěli. Má mamičko miuá, máte-li nás rádi, ustelte nám lože v tej novej komoře. *) Keď jim lože stuaua, zle jim vinšovaua, aby ta nevěsta rána nedočkaua. Skoro ráno staua, snídaní chystaua, pro synečka medu, pro nevěstu jedu. Uděuau sám Pán Bůh mezi tým proměnu, napiu sa syn jedu a nevěsta medu. Ponajprv sa napiu, hned huavičku skuoniu, po druhé sa napiu, poručenství suožiu. Tobě, miuá, tobě to stavení nové, co v něm leží, stojí, šecko bude tvoje. Tobě, matko, tobě ten Dunaj široký, ten Dunaj široký, na krk kameň mlýnský, abys nerušiua jak živ stav manželský.

Sušil 0210 | Co sa stalo v nově (5%)
Co sa stalo v nově v městě Hodoníně? Utopil sa šohaj při hodonském mlýně. Dyž sa topit začal, na svú milú volal: 1) Podaj mně ručenku, topit sa mně nedaj. Bylo na třetí deň, vyšel na vodičku, přišla jeho milá podat mu ručičku. 2) Košulenka tenka na břehu ležela: Proč sa’s, milý, kúpal, dyž byla neděla? Já sem sa nekúpal, já sem koně brodil, snad mia milý Pán Bůh do tej vody vhodil. Do tej vody vhodil, do tej hlubočiny, že sem si nevšímal chudobnej děvčiny. Chudobná děvčina pro Boha prosila: Vem si mia, synečku, abych neslúžila.

Sušil 0332 | Šla Kačenka na procházku (5%)
[: Šla Kačenka na procházku :] až ke mlýnu na tu hrázku. 1) Jak na hrázku vykročila, krásné dítě porodila. 2) Černú pantlú krk zatáhla, po vodince je pustila. Plyň, pachole, dolů vodú, a já zase pannú budu. Jeli tamto tři pánové, a to všeci rétarové. 3) Jeli cestú i necestú, až přijeli k tomu mostu. Na tom mostě bylo jabko, pod tím mostem pacholátko, černooké nemluvňátko. Jeden praví: Vezmime ho, druhý praví: Neberme ho. A ten třetí, ten byl z Boha, vezme dítě do kočára. Do kočára vysokého: Tam najdeme matku jeho. Rychtaříčku, dejte zvonit, pacholeti matku najit. Jak ponejprv zazvonili, hned tam všecky matky byly. Rychtaříčku, ješče jednú, ať se všecky panny sběhnú. Jak po druhé zazvonili, hned tu všecky panny byly. Enom jedna tam nebyla, rychtářova Kateřina. Kateřino, kdes ty byla, kde jsi krásu proměnila? Pod mostem sem šaty prala, tam jsem krásu zanechala. Jiné panny také praly a krásy tam nenechaly. Shoďte ju tam z toho mosta, ať je už té hanby zprostá.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (5%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Sušil 0302 | Při jednej dolině (5%)
[: Při jednej dolině :] vdova dům buduje. Přijel ku ni Janek, z Podola furmanek. Komu to, mynarko, komu mlyn buduješ? Tej najmladši dcerce, jmenem Marijance. Zaněch budovani a pojedzěš s nami. Jak mam s vami jeci? Dy mam drobne dzěci. Dzěci daj do ludzi, něch jich Pan Bůh živi. Jedno daj do pana, budzěš měć hajtmana. Druhe daj do kněza, budzěš měć papeža. Třeci daj do chlopa, budzěš měć sedlaka. Na sta mil zajela, na dzitky zpomněla. Dzitky, moje dzitky, ubohé sirotky. Němacě žádneho, krom Boha sameho.

Bartoš 1901 / 1088 | Brněnské zahradník polámal komorník (5%)
Brněnské zahradník, polámal komorník, zesílá, zesílá ten.* Mám neco, mám neco, mám, nepovím, nepovím vám. Na krku gurale a v truhli tolare, tule já, tule já mám. Ješče sem obešel kole Merkovany, ješče výš, ješče sem neviděl takové děvčice jako dnes. Ona se točí, má černy oči, v hospodě. Dej mi ji Bože, dostat na stranu, do síně. Vyprosila si na panímámě svobodu, muže-li jíti do jezírečka pro vodu. A v tem jezírečku, studená voděnka jako led, že má panenka, sladká huběnka, jako med. Pásla husičky pode mlýnem, umývala se černobýlem. Umé se, milá, ať seš bílá, abes se chlapcům zalíbila. Mé srdečko, jak kameň, ono hoří plameněm, poď mě, milá, poď pomůct, ať nehoří celé deň. Než bych já ho hasila, radši bych přiložila, aby tá falešná láska na popel zhořela. Ani se mně nedotýké, ani se mně netýké. Jesli nám panímáma dovolí, dáme si huběnky po vůli. Žala trávu na strnisku, na tem panském ječmenisku. jak trávy nažala, na milého volala: Poď, milé, poď, pomuž, nažala sem trávy už. 1. Vila věnec, vila nové, zelené rozmarinové, cos děvečko myslela, žes ten věneček vila? 2. Myslela sem sama sobě, že se nedostanu k tobě, myslela sem a myslím, že tě opustit musím. 3. Než bych já tě opustila, radš bych do vody skočila, do voděnky nejhlubší, tam mně žádné nespatří.

Erben 5/142 | Sedlák boží stvoření (5%)
Sedlák boží stvoření, šelma vod narození: před knězem kleká, před pánem heká, v hospodě se vopije, chalupníky vybije.

Erben 7/005 | Teče voda od Tábora (5%)
Teče voda od Tábora, 1) teče okolo javora; všecky lávky pobrala, jen jedinkou nechala. Kudy mysliveček chodil, děvčátko za ruku vodil. Utrh‘ jabko s jabloně, a pustil je po vodě: „Plyn, jablíčko, kam ty ráčíš, jen ať se mně nepomáčiš; plyň, jablíčko, plyň dolů, tam pod javor do mlýnu.“ Jak jablíčko připlynulo, čtyry kola zastavilo; točit se jim nedalo, vodu na břeh vyhnalo. „Proč se, kola, netočíte, mé srdéčko netěšíte, tak jako jste těšily, dokud jste se točily?“ Byl myslivec na Táboře, procházel se po oboře; pásal on tam jeleny, měl klobouček zelený. S jeleny se obírával, hezké holky milovával; poslal svého jelena tam pod javor do mlýna. „Běž, jelínku, po potoku, nic nelituj svého skoku, běž tam dolů do mlýna, kde se javor zelená. Tam na břehu pod javorem najdeš děvčátko státi, mou panenku rozmilou smutně hořekovati. Čtyry mlýnské kola stojí, neštěstí se v mlýně rodí! před ní sehni parohy, a skoč s lávky do vody. Tam kde první je kolečko, přijdeš a najdeš jablíčko; to vbodni na parohy, a pospěš do obory.“ Noc se blíží – jelen běží, a pod ním se země třese; na parůžku jablíčko pěkné červené nese. Vzal myslivec, vzal jablíčko, rozkrojil je v polovičko: vyletělo ptačátko, bělounké holoubátko. Nevěř, nevěř myslivečku, že to bylo ptačátko: bylo, bylo zaklené jedno krásné děvčátko. 1) Teče voda od Štukravy, teče okolo Jihlavy atd.