Sušil 0119 | Dyby mi tak Pán Bůh přil

33 words

Sušil 0119 | Dyby mi tak Pán Bůh přil (100%)
Dyby mi tak Pán Bůh přil, jak mi lidi přejú, už bych dávno ležela pod tú černú zemú. Ale že mi Pánbiček všecko dobré přeje, taky se mi na světě všecko dobré děje.

Erben 9/008 | Veselá mysl (64%)
Veselá mysl při dobrém zdraví, a k tomu ještě dobré svědomí: komu to tré přeje, ať se jak chce děje, nic se neleká, nic se nebojí.

Erben 4/038 | Proč bychom veseli nebyli (51%)
Proč bychom veseli nebyli, když nám pán Bůh přeje? dává nám na světě pivíčko a po smrti nebe. Proč bychom veseli nebyli, když už smrt utekla? peklo je vodnicí zaseto: nepřijdem do pekla! Aneb: Proč bychom veseli nebyli, když už čert dávno scíp? peklo je pšenicí zaseto 1) a ďábel pryč ulít. 1) peklo je mrkví zaseto, budem se dobře mít!“

Bartoš 1901 / 1113 | Ej keby ně tak Bůh príł (34%)
Ej, keby ně tak Bůh príł, jak ně ľudé préjú, ej, jak ně ľudé préjú. ej, dávno bych był ľežał pod tú čérnú zemú, ej, pod tú čérnú zemú.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (30%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Sušil 2350 | Vyšla děvčina vyšla jediná (30%)
Vyšla děvčina, vyšla jediná jak růžový květ, stála ona, stála, hořce zaplakala, změnil sa jí svět. Čeho ty plačeš, čeho naříkáš, děvčino moja? Jak já nemám puakat, jak nemám naříkat, nebudu tvoja. Ach, nepuač, nepuač a nenaříkaj, šak ty budeš má, ludé ťi mia přejú a celá rodina a Pán Bůh to dá. [: Ty budeš paní :] na velkém dvoře, a já budu pánem, při svém táboře,1) Ty půjdeš cestú a já hostýncem, ty budeš pannú a já mládencem. Ty půjdeš horú a já dolinú, ty zakvitneš růž a já kalinú. Až my umřeme, zkážeme sobě zlaté litery vybit na hrobě. Kdo to přečítá, spomene sobě, neskončená láska leží v tem hrobě.

Bartoš 1901 / 0774 | Pres dunajek ľetí małý vtáček (28%)
Pres dunajek ľetí małý vtáček, jeho méno je małý słavíček; ten nese psaní, v něm pozdravení, połožił ho miłéj na stołeček, kde ona skłádała svůj věneček. Miłá, jak sa ze sna probudiła, do pravéj ručenky psaní vzała; čte ho a vzdychá, smutně naríká, zbavená súc svého potěšení: skrz ľudské reči zme rozvedení. Łaštověnka ľetí dó cuziny; hľedaj si, synečku, děvče jiný, hľedaj si hľedaj, synečku, jiný, a já tobě préju mnoho ščestí, aby sis ty našeł děvče hezký.

Sušil 0408 | V černym lese při pěknym kopečku (19%)
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.

Erben 4/078 | Co pak se to se mnou (19%)
Co pak se to se mnou děje, žádný mi nic nepřeje; prstem na mne ukazují, za ochlastu mne mají: tak jako bych hoden nebyl, abych trochu vesel pobyl, a své peníze propil! Kdybych třebas dukát propil, šenkýřka se nehněvá; šenkýř se mnou se nevadí, pivička mi nalívá: tak jako bych hoden nebyl atd. Alou, páni muzikanti! z veselá mi zahrajte; hrajte, trubte na vše strany, a mne obveselujte: tak jako bych atd. Veselosti plná hlava, v kapse ani krejcaru; má-li žena jaké groše, všechny jí je poberu: tak jako bych atd. Šel jsem včera do hospody, v patách za mnou běžela; jen jsem si dal holbu piva, už se do mne pustila: tak jako bych atd. Vždycky jenom mně vyčítá – věřte mi na mou víru – že mám kabát plný záplat, kalhoty samou díru: tak jako bych atd. Ach, moje zlatá ženuško! jen se na mě nehněvej, radši mi ňáké peníze na pivíčko vydělej: tak jakobych hoden nebyl, abych trochu vesel pobyl a se pivíčka napili

Bartoš 1901 / 0843 | Syn marnotratný nazván (18%)
Syn marnotratný nazván, o němž mluvil Kristus Pán; ten otce svého prosil: » Otče, dej mi můj díl; s tebou jsem smuten jistě, zvím ještě, co se děje v světě. « (Dále v. Lukáše 15. kap. v. 11.)

Sušil 0464 | Zpívala bych sobě (18%)
Zpívala bych sobě, ale hrubě nesmím, dyž moje srdenko za milúnkým teskní. Zpívala bych sobě, synečku, o tobě; pomyslela sem si, co je mňa po tobě. Co je mňa po tobě, po tvojej podobě, co mňa do tvej krásy, dyž ty pro mňa nejsi. Pila bych, jedla bych, chleba sa mně nechce, než toho synečka, co je v Novém městě. Vesele, vesele, třeba sa zle děje; srdečko v zármutku, huběnka sa směje. Mé srdenko, srdce, biješ ve mně prudce, ležíš jako skála, dycky bych plakala!