Sušil 1258 | Pro Boha vás prosím

21 words

Sušil 1258 | Pro Boha vás prosím (100%)
Pro Boha vás prosím v té vašé dědince, neubližujte tu našé Majdalence. Ona je jediná Zavodskýho dcera, neublížila jí židenská dědina.

Erben 5/350 | Ten Sebranský kostelíček (33%)
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.

Sušil 2121 | Ta židenská pěkná bílá mája (32%)
Ta židenská pěkná bílá mája, stavěla ju první stárka sama,1) dež husičke vyháněla, na májo se podívala, haj, husičke, hájhá, zelená se mája.

Bartoš 1901 / 0425 | A ta Líšeň (21%)
[: A ta Líšeň :] je v pěkné dolince, teče tam voděnka dolů po dědince. [: A v té vodě :] drobný rebe skáčó: Pověz mně, má milá, proč tvý voči plačó. [: Vesoký só :] te Vajzuve vokna, pod nima syneček na kolena kleká. [: Prosím já ti, :] ješče jednó prosím, votevři, má milá, neco ti říct mosím. [: Votevřela :] dveři vod hulice: Nechoď k nám, synečko, nechoď k nám juž více. [: Děkujo ti :] za tvý votvírání; a já ti, synečko, za tvý milování.

Erben 2/320 | Svit měsíčku polehoučku (21%)
Svit, měsíčku, polehoučku na ten panský háj: nemysli si, má zlatá panenko, abych si tě vzal. Šel jsem lesem, byl jsem vesel, zpíval jsem sobě; uslyšel jsem smutný nářek od panenky mé. Ona stála pod stromečkem, neviděl jsem jí; hodila na mě jablíčkem, ozvala se mi. – Pod háječkem nad sádečkem roste májoví: kam jsi dala, má panenko, růže červeny? „Růže červeny povadly, věnce nemůž vít: nemyslete, potěšení moje, že vás musím chtít. Co je po tej rozmaríně, která nevoní: co je po vás, potěšení moje, když máte jiny! Co je po tej levanduli, která nekvěte: Co je po vás, potěšeni moje, když mne nechcete!“ Pod vršíčkem na dědince byla zahrada; chodila tam má panenka, kvítí trhala. Když kytičku natrhala, tu zaplakala: „Kýž jsem tebe, potěšení moje, byla neznala!“

Erben 7/012 | Hořela lípa hořela (10%)
Hořela lípa, hořela, pod ni panenka seděla; jiskřičky na ni padaly, mládenci pro ni plakaly. Což pak vy pro mě pláčete? vždyť nejsem sama na světě, vždyť nejsem sama jediná: děvčat je plná dědina!

Bartoš 1901 / 1208 | Ta Moščenská dědina (6%)
Ta Moščenská dědina je smutná neveselá; měl sem v ní galánečku, ta mi vypověděla. Jak se, milá, jak se máš? Falešná si jako ďas, falešnější než Jidáš, už mně víc neuhlídáš. Když tys na mně čekala, proč pak’s mně nezbudila, dvá vojáci s kvérama stojijó pod oknama. Dvá vojáci s kvérama, sósedi s laterňama, šelma rychtář s dráhami, ti mně póta dávali. A já falešná nejsem, já upřímná panna jsem, tři noci jsem nespala, na tebe jsem, čekala. Jak mně pótečka dali, do Hranic mně poslali, ó, Hranice Hranička, tam dostanu koníčka. Jak mně koníčka dali, pěkně ho osedlali, s Pánem Bohem, má milá, já juž jedu do Brna.

Sušil 0451 | A ta naša dědina (6%)
[: A ta naša dědina jak by guló hodil, :] néni tu synečka, [: co by se mně hodil. :]1) Zkazuje mně syneček, leda mně zkazoval, leda mě syneček jiné nemiloval.2)

Sušil 1635 | My březovcí chlapci (6%)
My březovcí chlapci, není nás namnoze, vozijó za nama peníze na voze. Peníze na voze, děvčata v kočáře, kerá to dědina na panství dokáže? Ta březovská chasa je samá pěchota, ona se to staví, jak tyčky do plota.

Erben 7/023 | Zabil jest Matoušek (6%)
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.

Bartoš 1901 / 0622 | Ta Nečická dědina (6%)
Ta Nečická dědina mezi samém stromovím, [: měł sem já tam gaľánečku :] a už za ňó nechodím. Chodijó tam dvá jiní, ti nejsó tak upřimní, [: dé si pozor, ma panenko, :] jeden tě z nich ošidí. Ošidí tě jedenkráť, dvakráť, třikráť, štyrykráť, [: ošidí tě, má panenko, :] ošidí tě nastokráť. Dyž sem měła osnást ľet, ošidiła sem jich pět, [: ešče tebe šiditi mám :] aľe to neuděłám. Na to sem se učiła a do škoły chodiła, [: abych já ty młádenečky :] černooké šidiła.