Smutný 08/019 | Co ně rekni mamka že ja

6 words

Smutný 08/019 | Co ně rekni mamka že ja (100%)
Co ně rekni, mamka, že ja...

Erben 2/275 | Vletěla husička (100%)
Vletěla husička, do dvora vletěla: pověz mně, má milá, jest-li bys mě chtěla? Já bych tebe chtěla, nedají mně naši: že se tvá matička vysoko vynáší. Vysoko vynáší, vysoko si vede: a já jsem děvečka chudobné mateře. Vem sobě bohatou, a já chudobného: potom zapomenem jeden na druhého. Chudobná děvečka co vyslouží, to má: bohatým dceruškám maminka najedná. Ona jim najedná tenounké ručníčky, co na ně napředly chudobné dívčičky! Služebná děvečka, což ta mnoho zkusí: v službě ledakoho poslouchati musí. Když ho neposlechne, všickni po ní pasou: jak slovíčko řekne, je to mezi chasou!

Bartoš 1901 / 1273 | Páni muzikanti (100%)
Páni muzikanti, vemte inštrmenty dobrý pozor na mňa dajte, vy sedľáci počúvajte co děłajú ženky! Ona ženka mnohá, dyž muž néni doma, on jí nechá hospodářství, ona krade až to praščí, a peníze sková. Ženka dojí v chľévě a žida má v izbě, príďa z venku přivítá ho, a hned sa ptá: co nového, a co má pěkného. A on jí zas praví: mám tu nové módy, jakživa ste neviděła, na jarmaku neuzřeła takové kartúny. Céra iďa z chléva, na žida sa dívá, vołá: mamo co děłáte, o złatý sa nehádajte, tata nejsú doma. Ľež tatu spatříme, šecko si kúpíme; bude pátek, budeme vít, možeme něco ukľudit a židovi dáme. Sedľák v pátek věje, žena k němu príde: běž ty mužu poobědvat, mý budem s cérú osívat, máš tam oběd v trúbě. A jak osívały, do měchů dávały; pachołek sa díru dívał, aby na ně nepovídał, že mu také dají. Dybych sedľákem był, vím co bych učinił; rekł bych: do ľesa jedu, vratił bych sa zasé domu, na všecko bych trefił. Príde kontribuce, sedľák zpíná ruce: co si, ubohý, poradit, kam sa já mám včiľ obrátit, prázná je truhľice. Až žena umírá, teprú si zpomíná: co sem, hříšná, děłávała, že sem muža okrádała, včiľ ně bude běda. *

Bartoš 1901 / 0004 | Před naší je zahrádečka (94%)
Před naší je zahrádečka slúnko do ní svítí, zaseła tam moja miłá, všeľijaké kvítí. Jak zaseła, zahrabała, bíłá růža zešła; sama za mnú má Anička, sama za mnú přišła. Prišła ke mně, praviła ně, že ju boľí hłava. Dovez ty ně, můj šohajku, panského dochtora. Dochtor přišeł, nespomoheł, že já umřít musím. Zavez ty ňa, můj šohajku, za zeľené ľesy. Za ty ľesy za zeľené, k méj maměnce na dvůr, možeš také dobre vědět, že už nebudeš můj. Až ně budú zvony zvónit pomodli se za mňa, a dyž ně budú věnec vít, zpomeň si ty na mňa. Už méj miłej zvony zvóňá, už muzika hraje; už mu milú pochovali, už je všecko márné.

Sušil 2086 | Kuchařka sa bojí (91%)
Kuchařka sa bojí, škopíček ju honí, putenky ju pomúvajú, že nenosí vody. Vařeje, užice berú svoje rance, poďme, sestry roztomilé, nechť si míchá čím chce. Pec chlebová praví: Daj vám Pán Bůh zdraví; a vy, kamna nemazané, nebudu vám tady. Ohnisko sa pukuo, tak to hrozně buchuo, pýření ven vyskočiuo, všecko sa potlukuo. Ta křenová chasa na poli sa pasua, redekva, jak tam doběhua, zabiua jí prasa. Doběhua tam kvačka, hned sa strhua rvačka, co ste mně prasa zabili, mojeho kmocháčka? Doběhu tam špenát, počau jim hubovat: cože ste vy za junáci, já vás chcu sprubovat. Ta gulatá řepa, ta křičí ze sklepa, že jak na ně ven vyběhne, že jim hned vyklepá. Mrkua na hanýza, ešče ho pobízá: Chytni mrkvu a zatáhni nekde do vývoza.1) Ta panská lebeda, ta křičí: přeběda, co bych radši mohua utéct od teho oběda. Oharek a dyňa sú velká rodina, tykva do sklepa běžaua, donesua jim vína. Jak víno vypili, s tykvú sa pobili, a ono poharečesko na huavu si dali. Tykva byua chytrá, dyňu přeškobrtua a na břuch jí naskočiua, až sa dyňa pukua. Píseň sa zavírá, už je všemu konec, kočka s masem utěkaua, ostau prázný hrnec.

Erben 3/114 | Až z toho Spáňova pudu (91%)
Až z toho Spáňova pudu, což já se vohlížet budu: vohlídnu se jednu, dvakrát, po třetí už budu plakat. Má zlatá Spáňovská cesto, což je mně po tobě teskno: ne tak po tě, má cestičko, ako po tě, má hubičko! Mý zlaty Spáňovsky hory, což mě má hlavička bolí: bolí, bolí, pobolívá, že mně chlapec vodpovídá.

Bartoš 1901 / 0614 | Ja pres hory je chodníček (91%)
Ja pres hory je chodníček, do že ho ušľapał? Janíček. Já sem o tom nevěděla, že by on miłoval stateček. Mám-ľi já stateček, mám ho pro sebe, možu já ho užit sama bez tebe; ja šak sem já moc vystáła, švárný šohajíčku, pro tebe. Pošlite ně pro maľéra nech ně vymaľuje maľučko, co by sa rozveseľiło moje zarmúcené srdečko. Maľérek ně praví, že to nemůž' byt, že já mosím z toho světa odejít Dyž já z toho světa půjdu, dajte moje těło otevrít. Prohľedajte, probírajte, dyž bude těło otevrené, nájdete tam mé srdenko šecko až na uheľ spáľené. Łásko, łásko, łásko hoříš płameněm, spáľíš mé srdenko, spálíš na uheľ. Dyž já z toho světa půjdu, jako dyž uderí na buben.

Bartoš 1901 / 0953 | Žena (91%)
Žena. Ja už sem sa vydała, korheľa sem dostała, dycky v hospodě sedí, doma práce nehľedí. Poď, mužíčku, poď domu, já ťa pěkně povedu, já ťa pěkně povedu, už bude čas k obědu. Muž. Měj si oběd, neměj si, tu máš skľénku zavdaj si, goraľenka dobrá je, ta žałúdek zahréje. Žena. Nám gorałka nesvěčí, máme doma moc dětí, rozmysľet si mosíme, co my pres deň strávíme. Muž. Já v hospodě posedím, doma chľeba prisporím. Žena. A jak ty ho prisporíš, dyž ty domu naň chodíš, ešče dosť na tom není, ešče sa se mnu vadíš. Muž. A bár sa s tebú vadím ešče sem ťa nepobił. Žena. A jak’s ty ňa nepobił, dyžs ňa do ucha treščił, a tak treščił do ucha, až bych brzo ohłuchła. Muž. Treščił sem ťa do ucha, abys ľepší posłechła. Žena. Néjsú to žádné špáse, dyž sa světem roznese, že sa po cestách váľáš a ľuďom s tým prekážáš. Muž. Já ľuďom neprekážám, rači sa nekde skovám, za hałuzí za płoty, de ňa žádný nevidí. Žena. A šak bych rači była, dybych ťa neviděła, snad bych rekla: Zlý duchu, naprav ně muža trochu.

Sušil 0529 | Hore hájek hore (91%)
Hore hájek, hore, ten zelený hájek; pověz mně, má milá, kde máš marijánek? Já mám marijánek v zahrádce na hřádce, ale ne pro tebe, pro jiné mládence. Pro jiné mládence, co jsú za horama, aby nepravili, že nemám galána.

Erben 9/004 | Už nebudou víc ty časy (91%)
Už nebudou víc ty časy, které někdy bývaly; už se nebudem tak mívat, jak se naši mívali. Ten svět zlořečený, celý převrácený: nebývalo jindy lak všecko naopak. Kde jsi který z starých Čechů, pohleď trochu z hřbitova; zajisté bys nyní řekl: Umřu já radši znova! Tak se nyní plete v tom zmateném světě: vždyť to nebývalo tak všecko naopak. Rozum lidský na se béře, co unesti nemůže; nepřeměň dobrým loktem na svém těle té kůže. Jak se zdá, tak střelí, necht trefí, neb chybí; myslí, že je dobře tak, zatím naopak. Víry, lásky, upřímnosti ani jiskra nedoutná; za to nyní jen panuje faleš, hana pokoutná. Kdo s koho, ten toho, ne málo, radš mnoho; nebývalo jindy tak všecko naopak. Kde upřímnost staročeská, která někdy bývala? Pominula, zahynula s těma lidma starýma. Kde jindy upřímnost, nyní lež, podvodnost; jest to na tom světě tak všecko naopak. Na starého pána Boha mladí zapomínají, jako by už ani nebyl, mnozí nyní dělají: nepřijde do hlavy, že se smrt dostaví, že nás též obrátí tak všecky naopak.

Erben 2/030 | Kdyby se tatínek nevadil (91%)
Kdyby se tatínek nevadil, řekla bych, kdo se mnou včera byl: vaďte se, tatínku, nebo ne, byl se mnou můj milej v hospodě. Kdyby ten tatínek nebroukal, řekla bych, co mně můj milej dal: broukejte, můj zlatej tatíčku! dostala jsem od něj hubičku. Kdyby se tatínek nedivil, řekla bych, co hoch mi přislíbil: divte se, tatínku, jak chcete, ještě rád mne vdávat budete. Slíbil mi můj milej, přislíbil, když mne na rozchodnou políbil: až se ta pšenička vymetá, že mne pak u vás víc nenechá.