Smutný 23/030 | Kuželovský kostelíčku stojíš na

4 words

Smutný 23/030 | Kuželovský kostelíčku stojíš na (100%)
Kuželovský kostelíčku, stojíš na

Smutný 23/017 | Kuželovský pudmistre slaboval’s ně (98%)
Kuželovský pudmistre slaboval’s ně

Erben 5/350 | Ten Sebranský kostelíček (2%)
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.

Erben 7/058 | Stoji stojí kostelíček (2%)
Stoji, stojí kostelíček, 1) v tom kostelíčku zvoneček; ten zvoneček sám zvoníval, když tam Kristus pán chodíval. Přiletěla holubička, vzala si ho pod křidýlka, letěla s ním na nebesa. Když k nebesům přiletěly, nebesa se otevřely, dušičky se radovaly: jen jedna se neradovala, okolo dveří obstupovala. „Proč, ty dušičko, se neraduješ, okolo dveří obstupuješ?“ – „Jak se mám já smutná radovati: otce, matky jsem nectila a jim jsem se protivila!“ – „Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky, skrze muky do očistce, tam uhlídáš své rodiče, kterak pláčou, naříkají, že svých dítek netrestali.“ Svatá Maří Majdalena pánu Kristu nohy myla, vlasy svými utírala. Kdo tu modlitbičku třikrát za den říká, tři duše vysvobodí: jednu otcovu, druhou matčinu, třetí svou, má do nebeského království cestu otevřenou. 1) Tamhle je kostelíček, v kostelíčku je zvoneček.

Bartoš 1901 / 1212b | Severanské kosteľíček (2%)
Severanské kosteľíček, kołem něho černé łes, [: ešče se podívám, :] jede-ľi tam miłý dnes Ach, jede si on tam, jede, na svým braným koníčku, [: ešče si připíná, :] na ľevý bok sabľičku. A jak si šabľičku připjáł, na svůj dům se ohľídáł, žałostně zapłakáł, a sobě naříkáł, až koníček zařehtáł. Jak to máti usłyšeła, na uľicu vyběhła, [: ach, můj míłý synu.:] hdo tě na tu vojnu dáł? Ten severanské miłosťpán, ten mě na tu vojnu dáł, provazy mě svázáł, řetězy mě sepjáł, ešče ke mě vartu dáł. A ta varta u mě stáľa [: od večera do rána, :] a jak Pámbů deň dáł, hned mě vezľi do Brna. A jak k Brnu přijížďaľi, na vrata uderiłi: Otevřte nám vrata, vezem vám rekruta, prusenovská robota.

Erben 7/035 | Ráno vstala posnídala (2%)
Ráno vstala, posnídala, po snídaní husy hnala. Hnala, hnala na trávníček, na zelený jetelíček. Na vršíčku sobě sedla, ze slziček věnec vila. Než ten věneček dovila, třikrát padla a omdlela. „Zamčené jest moje srdce, sám pán Bůh ví, kdo má klíče. Ach, vím dobře, kdo klíče má, komu jsem je sama dala!“ Teče voda od hor dolu: „Pojď“, má milá, půjdem spolu.“ „Jaké jest to,putování, když jsme spolu neoddáni?“ „Stoji kostel v černém lese, pojď, má milá, oddáme se!“ „Jaké jest to oddávání, když rodiče tomu brání!“ „Tam v kostele páter káže, ten nám štolou ruce sváže. Sváže, sváže – nerozváže, až sám pán Bůh s nebe zkáže.“

Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (2%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.

Sušil 0337 | Šla sirotka hledať (2%)
Šla sirotka hledať svoji mamuličky, mily, mocny Bože, svoji mamuličky. Potkal ju stařeček, stařeček přestary, mily, mocny Bože, stařeček přestarý. Kaj iděš, děvečko, mila sirotečko? Mily, mocny Bože a t. d. Ach, ja idu hledať svoji mamuličky. Tva mamička leži u tych velkych dveři. Ulom si pruteček, klupni na hrobeček. Oj, hdo mi to klupe po mojim hrobečku? To ja sem, macičko, ja, vaše diťatko. Vemtě mne tam k sobě do tej černej země. Co bys tu dělala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, růženěc řikala. Co bys tu jidala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, piseček sbirala. Co bys tu pijala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, rosičku sbirala. Di, děvča, do domu, maš tam mladu mamu. Co je po mladosti, dy něni lutosti. Jak do domu přišla, matka ju popadla, třikrat zatočila, za pec ju hodila. Tatik šel z kostela, všeci ho vitali, enem Anička ni. Všeci mne vitatě, kaj Aničku matě? A Anička leži za pecem v kutečku. Přišli dva anděle, vzali ju pod křidla; vyletěli nizko, vzletěli vysoko. Přišli dva ďablove, popadli macochu; vyletěli nizko, sletěli hlyboko.

Sušil 0361 | Vandrovala Kačenka (2%)
Vandrovala Kačenka, ta rychtařova dcerka, hejnam hej, ta rychtařova dcerka. Vandrovala dolinú, až na lúčku zelenú, hejnam hej, až na lúčku zelenú. Nadešla tam Janíčka a on pásl koníčka. Sedni, milá, v té trávě, jískaj mi v mojí hlavě. Při kopečku seděla, jískati mu musela. Co do hlavy pohlídla, zaplakati 1) musela. Proč Kačenka truchlivá, když do hlavy pohlídá? Zle, Janíčku, zle s námi, černá mrakva 2) nad námi. Nade mnú jest černá mhla a nad tebú červená, hejnam hej, že nebudu tvá žena. 3) Janíček se rozhněval, hned Kačence hlavu sťal. 4) Položil ju na Dunaj, a na Dunaj hluboký. Jeli tamto pánové od bystrého Dunaje. Co, Janíčku, co tam máš, co kamenem pokládáš? Hned Janíčka chytili, k šibenici ho vedli. Šibeničko šibená, pro koho si stavena? Čili pro mne samého, či pro koho jiného. Byl bych tebe ozlatil od vrchu až do dna, že nebyla hodna.

Sušil 0404 | Starobilsky kosteličku (2%)
Starobilsky kosteličku, stojiš na pěknym kopečku. Pod tym kopečkem domeček, pod tym domečkem dvoreček. Pod tym dvorečkem lučenka, na ni vysoka travěnka. Domluvily se dvě panny, by tej travěnky nažaly. Dival se na ně milostpan, na sve pachole zavolal. Stavaj, pachole, stroj koně, pojeděm na hon do pole. A co tam buděmy honiti, dy němamy žadnej flinty? Buděmy honiť zviřatka, patnactilete děvčatka. Atd.

Sušil 1030 | Ty bobrovsky kosteličku (2%)
Ty bobrovsky kosteličku, stojiš na pěknym travničku. Kvecě z něho růža bila, umřela mňe moja mila. Všecky panny jdu po parach, ta moja leži na marach. A dyž leži, co mam dělać? Musim ja smutny pochovać.