Sušil 1030 | Ty bobrovsky kosteličku

36 words

Sušil 1030 | Ty bobrovsky kosteličku (100%)
Ty bobrovsky kosteličku, stojiš na pěknym travničku. Kvecě z něho růža bila, umřela mňe moja mila. Všecky panny jdu po parach, ta moja leži na marach. A dyž leži, co mam dělać? Musim ja smutny pochovać.

Sušil 0845 | Starojitský kostelíčku (73%)
[: Starojitský kostelíčku, :] stojíš na pěkném kopečku. Kvete z tebe růža bílá, umřela mě moja milá. Dyž umřela, co mám dělat? Musím sobě jinó hledat. Mám já miló, leda bylo, leda by teskno nebylo. Mám já miló, co je po ní, dyž mi za ňó jiný chodí. Všecky panenky po párách, moja milá je na márách. Všecky panenky v hospodě, a má milá leží v hrobě.

Černík 1908 / 155 | Od záhorá (22%)
Od záhora ceše voda mutná, [: čo si, moja milá, taká smutná? :] Či ci škodzí ta záhorská voda, [: lebo chlapci, kterí k tebe chodzja? :] Mí něškodzí ta záhorská voda, [: ani chlapci, kerí ke mně chodzja. :] Leš mi škodzja moje čierné oči, [: že něspaly sedemdesjac nocí. :] Móžeš sa ty, moja milá, vyspac, [: něprídzem ci na okénko klopkac. :] Mal-li bych ísc pod vaše okénko, [: radšéj si dám kameň na srdénko. :] Sviecí mesjac pod naším huménkom, [: stojí šohaj pod naším okénkom. :] Stojí, stojí, prežalostne volá, [: otvór mi len, frajárenko moja. :] A já bych ci ráda otvórila, [: keby mi to mamka dovolila :] Ale mi to mamka nědovolí, [: k nám žjádný šohaj chodzievac něsmí. :] Keď já umrem, pochovac mňa dajce, [: moju milú na pohreb volajce. :] Něch mňa ona až tam vyprovodzí, [: šak jéj to Bóh šetko vynahradzí. :]

Sušil 1229 | Umřeš ty umřu ja (22%)
Umřeš ty, umřu ja, umřemy my oba, damy se pochovač do jedneho hroba. Do jedneho hroba, do jednej kaplice, damy se napsači na zlate tablice. Kdo tum cestum půjdže, přečitač se može, že v tym jednym hrobě dvě čela při sobě. Nejsu to jen čela, jsu to ba i kosči, že ony umřely od velkej milosči.

Černík 1908 / 148 | Ej, umřela mi (22%)
Ej, umrela mi žena, už som vdovec, dal som ju pochovac do Banovec. Kopali jéj jamu dva mládenci, němohli vykopac do pól noci. Vykopali jamu až do pása, tam je moja žena a jéj krása.

Bartoš 1901 / 0771 | Cjažko je mi na srdenku cjažko (22%)
Cjažko je mi na srdenku, cjažko, [: že som si cja zalúbiła ľahko. :] Ľúbjá sa mi tvé očenka sivé, [: mysľeła sem, že sú spravodľivé. :] Keby som cja něboła poznała, [: boła bych já ščasľivá bývała. :] Boła by som bez šeckéj starosci, [: včiľ mi puká srce od žałosci. :] Pres Hrozenko cesta ušľapaná, [: po něj chodzí miłá upłakaná. :] Chodzí, chodzí, ruce załamuje, [: že jéj miłý do vojny rukuje. :] Podaj že mi, miłá, pravú ručku, [: něprídzěm ci až tak pri tak ročku. :] Keby si ty mi nemínił prijíc, [: aj já voľím s tebú do vojny jíc. :] Čo by sis to, miłá, vyžjádała, [: abys sadła na vraného koňa? :] Na predku mám obrok pre koníčka, [: a na boku mi visí šabľička. :] A na druhém, tam ně visí pistoľ, [: móžeš vedzěc, že já nebudzěm tvój. :] Kedz já umrem, pochovac ňa dajcě, [: moju miłú na pohreb vołajcě. :] Něch mňa ona až tam vyprovodzí, [: šak jéj to sám Pámbů vynahradzí. :]

Sušil 0269 | Na tureckém pomezó (18%)
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)

Erben 2/712 | Ty Vorlíčky kostelíčku (17%)
Ty Vorlíčky kostelíčku, ty stojíš na skalách; umřelo mně potěšení, už leží na márách: máry jsou červeny, mý děvče je bledy: napilo se kořaličky, vono je vopily. A já vždycky, a já vždycky, co to tu zvonějí; voní už mý potěšení do hrobu dávají: hrobaři, nechte jí, neb je to děvče mý: napilo se kořaličky, vono je vopily.

Galko 3/077 | Svietevalo mi slniečko (16%)
Svietevalo mi slniečko na nitrianskych zahradách, svietevalo, už nebude, lebo leží na márách. Nemôžem na tebe zapomneť, čo by ťa (ma) miluvau celý svet; už len mosíš moja byti, bude-li to pámbo steť. Kolikrát som po rínečku, kolikrát som obejšou, ešte som sa ze svú milá, ešte som sa nezejšou. Nemôžem na tebe zapomneť, čo by ťa (ma) miluvau celý svet; už len mosíš moja byti, bude-li to pámbo steť.

Sušil 0162 | Zpomněl na mně Pán Bůh můj (16%)
Zpomněl na mně Pán Bůh můj, abych vydal počet svůj. Zpomněl na mně s nemocí, nebylo mně k spomoci. Starala se máti má, kde mně Pán Bůh místo dá? Nestarej se, matičko, dá mně Pán Bůh místečko. Na daleckém krchově, tam je místo hotové. Až mně budou zvony hrát, bude hrobař postel stlát. Místo peřin prachových dají třísek jedlových. Místo vrchní peřiny dají mně na vrch hliny. Všickni anjelé s nebe budou na mojí svadbě. Kantor přijde zpívati a přátelé plakati. Vy, přátelé, neplačte, Pánu Bohu poručte! Ponesou mě na marách, jak nevěstu v peřinách. Přátelé se rozejdou a mě tady zahrabou. Zahrabou mě do jámy, kde jsou ščíři a hadi. Tam já musím zůstati, soudného dne čekati. A když přijde soudný den: Vstaňte, mrtví, z hrobů ven. Anděl Páně zatroubí, Pán Bůh všecky rozsoudí. Zlí budou na levici a dobří na pravici.

Bartoš 1901 / 0014 | Ked som išiel cez ty hory (16%)
Ked som išiel cez ty hory a tým hájkom borovým, postreteł som švarné dziéuča, pod viénkom zeľeným. Dał som sa s ným zhováraty, až do rána byéłého, a ked boło byéłé ráno, išieł som od neho. Ešče som sa zpátky vrácił, už ho doma neboło, zakľopał som na okyénko, otvorit my nesceło. Dze si, myłá, dze si boła, ked ta doma neboło, prišiel som sa já odebrat, ščastyé ty vynšovat. Jaké ščastyé my vynšuješ, šak si ty cełý život môj, ked zanecháš svoju myłú, zanechá tebe Bôh. Ty fałešná fałešnyco, aj fałešné joči máš, ščera si sa zhovárała a neskaj ma nepoznáš. Už to jináč byt nemôže, rozłúčit sa mosíme, na tú našu vernú lásku zabývat mosíme. Ked sa jony rozłúčiľi, ručenku mu podała, a od veľikéj žiałosty palla a umreła. A ked boło mŕtvé ceło, na marách połožené, tak ju ony zprovádzaľi, až do matky zeme. A ked boło o pôl noci, k téj dvanástéj hodyne, prišła myłá ku myłému, stáła mu u postele. Neľakaj sa, ty môj myłý, vydýš svoju rodynu, prišła som ta já naščívyt, aj tvoju mladú ženu. Neľen tvoju mładú ženu, a i tebe samého, nebudeš mat v svete pokoj, až do dna súdného.