Erben 2/627 | Už se ten ovísek

30 words

Erben 2/627 | Už se ten ovísek (100%)
Už se ten ovísek vyme– vyme– vymetává; už mne má panenka zane– zane– zanechává: když mne nechce, ať mne nechá; já o ni nestojím, o le– o le– o lenocha!

Erben 2/399 | Když se ten ovísek (93%)
Když se ten ovísek vyme– vyme– vymetával, ještě mne můj milej milo– mílo– milovával; milovával, slibovával, že on si mě vezme za rok, za dvě, za tři léta. Už se ten ovísek zabě– zabě– zabělává: už mne tu můj milej zane– zane– zanechává; zanechává, už mě nechce! a proto mě bolí, bolí, bolí moje srdce.

Sušil 1869 | Můj koníčku sivý nebuď tak lenivý (5%)
Můj koníčku sivý, nebuď tak lenivý, nebudem tu nocovať; pojedem do Kelče, je tam švarné děvče, budem si ho namlúvať. »Šohajičku mladý, poslechni mé rady, zanech toho ženění; oženíš se jednú, líčka tvoje zblednú, krása se ti promění.«

Sušil 0183 | Za Opavu na rovni (5%)
Za Opavu na rovni, na rovni, hejnam, na rovni. [: vytočil se na Koni. :] Na koni se vytočil, vytočil, hejnam, vytočil, meč mu z pošvy vyskočil, milej do boku skočil. Šatku z sebe odvazal, milenku ju opasał. Trp, ženičko, trp bolu, až dojedzěm do domu. A ona to tajila, od rana do večera. A jak bylo na večer: »Starosvatko, scěl lože, me srdečko němože.« Ta nevěsta lenivá, sama mne spať pobiza. A jak bylo půlnoci, Janiček se obraci. Ona byla studena, jak by byla umřena. A jak bylo na ranu a o dobrem snidaňu, 1) mać za dceru přijela, 2) na třech vozech šat mela. A na štvrtem peřiny, to všecko dceruščiny. A všeci ju vitali, edem jeji dcera ni. Ach, kaj je ma dceřička, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Z čeho by ho ustlala? S sebu peřin něvzala. Ej, z drelichu bileho, už nětřeba ineho. Za co si se, zradco, bral, žes ju už zamordoval? Oj, macičko, něchcjuci, vi Pan Bůh všemohuci. Obrać, pachole, ku dvoru, pojedzěmy do domu. A kravičky mučely, už Aničky něměly. 3) Aj, kdo nam da travičky, už němamy Aničky.

Erben 5/178 | A ty pansky koně (5%)
A ty pansky koně mají hezky stroje: mají pořádný pacholky, dobře dbají o ně. A ty pansky krávy mají málo trávy, mají lenivý děvečky, nechtí chodit na ni.

Sušil 1331 | Zadala matička (5%)
Zadala1) matička, zadala dcerušku daleko od sebe; a jak ju zadala, to ji zakazala chodniček do sebe. Udělam se ptačkem, malym jarabačkem, poletim k matičce, sednu na zahradce, na posledni řadce, na bile leluje. A budě mne honiť, najmladši sestřička2) z tej bilej leluje; kšaha, kšaha, ptačku, maly jarabačku, nězobaj leluje.4) Dobře je ti tudy, najmladši sestřičko, při matičce sedať,5) a je mi horši,6) Bože najmilejši,7) po světě se tulať. Dy tě mamka vola, to tě pěkně hlašče:8) Staň, dcerko rozmila; a dy mne muž budi, tu mne kyjem cudi: Staň, mrcho leniva.

Bartoš 1901 / 0002a | Vdávała matka (5%)
Vdávała matka, vdávała céru, nedaľeko přes poľe, přikázała jí, zakázała jí: Nechoď, céro, víc ke mě. Uděłám se vtáčkem, vtáčkem, jeřábkem, a poľetím přes poľe, do naší zahrádky, na ty małý hřádky, na ty modrý ľeľuje. Má maměnka miłá, okýnkem se dívá, to na vtáčka jeřábka, jak on na nich sedí, na ňu smuťně hľedí, maminka se naň dívá. Aj vtáčku, vtáčku, vtáčku jeřábku, nełámé nám ľeľuje, jak nám jich połámeš, a ony mě zvadnó, kdo pak mě jich zaľeje. Dyž mě muž budí, palicó mě tuží: Stává, mrcho ľenivá! Dýž mě maměnka doma budívała: Stávé, ceruško milá! Céra si stěžuje, matka při ní płáče: Ach, ceruško, céro má, dybych tě radš, ditě, vychovała krytě, až do nynější chvíľe.

Erben 3/113 | Letí letí pták (5%)
Letí, letí pták 1) přes zelenej sad; nad dvorem se točí, zdvihá k nebi oči, Andulku volá. „Anduličko má! jsi-li upřímná, nejsi-li tak pyšná, abys trochu vyšla sama jediná.“ Vyjít nemohla, poslala posla: „Jdi, můj milý posle, vyřiď mu to dobře, jako já sama.“ Posel v hrdlo lhal, a sám namlouval. „Ach, já přenešťastná, že jsem ven nevyšla sama jediná!“ 1) Přiletěl je pták do těch našich vrat; tam líbezně zpívá, k nebi oči zdvíhá: „Andulku bych rád!“ Leť měsíčku, leť přes ten celý svět; leť měsíčku vz-vejši, k mojí nejmilejši kolo udělej. Kolo udělej, ven ji vyvolej: není-li tak pyšná, aby ke mně vyšla sama jediná. Ona nevyšla, poslala posla: „Jdi, můj, milý posle, zprav mně to tak dobře jako já sama.“ Posel zpravoval – 1) milý v hrdlo lhal: tu pěknou děvečku v růžovém věnečku sobě namlouval. 1) Posel zpravoval, sobě namlouval: sám sebe mu chválil a děvečku hanil, že je lenivá. Jak uslyšela, ven vyskočila: v zeleným věnečku, zlatým prsténečku se zatočila.

Erben 5/170 | Já mám valacha (5%)
Já mám valacha, valacha lenocha, von se pase: až von se napase, potom mě donese k mej milej rozmilej v krátkým čase. Já mám klisinku, vona má lysinku pěknou bílou: až já jí vovsa dám, já si ji vosedlám, vona mne ponese za mou milou.

Sušil 1498 | Ta velčovská hrdina (5%)
Ta velčovská hrdina, za klobukem četina; a dy přijdě do maštale, šimla za ocas dviha. Pohonič je lenivy, koně stoja, jedly by, štyr takych by moje ručky na obušku uněsly. A ta divka leniva, jakživa noh němyla; ruky ma jak vrana bile, přece by se vdavala. V lyžniku su chrobaky, maju křidla, ďobaky, ta vařecha jak palica, švrlak jak plužne kolca.

Bartoš 1901 / 0002c | Vydała mati vydała céru (5%)
Vydała mati, vydała céru daľeko přes poľe, přikázała jí, zakázała jí: Nechoď, cérko, ke mně. Já sa uděłám ptáčkem jařabým, poľetím přes poľe, a tam si sednu na zahrádečku, do modréj ľeľuje. Hukša, héj hukša, ptáčku jařabý, s téj modréj ľeľuje, ty mně ju zkazíš, ty mně ju złámeš, kdo ně ju zaľéje. Já sem nepřišła, maměnko moja, ľeľuju łámati, aľe sem přišła, maměnko moja, vám sa žałovati. Maměnka stójí, hłavěnkú kývá: staň, ceruško miłá! A muž ně budí, paliců cúdí: staň, mrcho lenivá! U méj maměnky, vařívały sa z rána masné pěry a muž: ně dává nekdy k snídaní pohłavkové střeły.