Erben 2/772 | Co pak ti naši dělají
Text:
Co pak ti naši dělají,
že se mně ženit nedají?
Mně je tak ženy potřeba,
jako formánku nevěra.
Forman si přeci pomůže,
mně pomoct žádnej nemůže!
26 words
Podobné písně
Erben 2/772 | Co pak ti naši dělají (100%)
Co pak ti naši dělají, že se mně ženit nedají? Mně je tak ženy potřeba, jako formánku nevěra. Forman si přeci pomůže, mně pomoct žádnej nemůže!
Sušil 0399 | Ziždžali se panove (54%)
[: Ziždžali se panove k bystremu Dunaju, :] mily, mocny Bože. Jak k Dunaju přijeli, velku radu měli, mily, mocny Bože. Kdo ten Dunaj přeplyně, rytiřem ostaně. Obral se z nich najmladši, ze sta najšvarnějši. Jak byl prostřed Dunaja, volal: Bože, kraja. A jak byl blizko břeha: Podaj, pachole, dřeva, bo mi ho potřeba. »Dřevo ci něspomuže,« pomož, Pane Bože. Dybych ja měl poslička, poslička věrneho! Ach, co by mi tam zašel k mej milej panence. 1) Posel k zamku přichodzi, panna v taňcu chodzi. Ach, paničko, pani ma, dybys ty vědzěla! Taňca by si něchala, k milemu běžela. Mily se ci tam topi v tym bystrem Dunaji. Pani taňca něchala, k Dunaju běžela, rybaři hledala. Oj, rybaře, rybaře, ulovte mi rybu, srdci memu milu. Jak prvši raz zatahli, klobuček vytahli. Jak druhy raz zatahli, pantličky vytahli. Jak po třeci zatahli, mileho vytahli. A mila ho uzřela, žalostně zplakala. Krku se ho chycila, do vody skočila.
Sušil 0580 | K Biskópkám cestička zlatá (51%)
K Biskópkám cestička zlatá, bílém jatelem popjatá; bílé jatel pěkně kvete: Má milá, mně votevřite. Pročpak bech ti votvírala? Néso já žádná tvá panna: Beľs tade, synečko, včerá, dnes ti to néní potřeba.
Sušil 1825 | Láska není žádné ščestí (51%)
Láska není žádné ščestí, ščestí není bez závisti; dyby láska plamenem hořela, nebylo by dříví potřeba.
Erben 2/275 | Vletěla husička (24%)
Vletěla husička, do dvora vletěla: pověz mně, má milá, jest-li bys mě chtěla? Já bych tebe chtěla, nedají mně naši: že se tvá matička vysoko vynáší. Vysoko vynáší, vysoko si vede: a já jsem děvečka chudobné mateře. Vem sobě bohatou, a já chudobného: potom zapomenem jeden na druhého. Chudobná děvečka co vyslouží, to má: bohatým dceruškám maminka najedná. Ona jim najedná tenounké ručníčky, co na ně napředly chudobné dívčičky! Služebná děvečka, což ta mnoho zkusí: v službě ledakoho poslouchati musí. Když ho neposlechne, všickni po ní pasou: jak slovíčko řekne, je to mezi chasou!
Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (24%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Erben 2/110 | Seděla pod borovičkou (24%)
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Sušil 1421 | Sedláci jonáci (24%)
Sedláci, jonáci, ti jsó ničky páni, [: nesmí jim poróčet na robotu žádný. :] Sedláci, jonáci, ti mají svobodu, robota jim padla, milujó hospodu. Robota jim padla, desátku nedají, budó se jmenovat sedláci zemani. Desátku nedají ze žádné slepice, mužó dat sedláci na stranu čepice. Modli se, sedláčku, modli se každý den, že nemusíš smekať čepicu před drábem. Modli se, sedláčku, modli se den každý, že nemusíš nosit čepicu pod paží. Svoboda je zlatá, poddanosť proklatá, z toho se radujem, že padla robota. Z toho se radujó všickny selscí voli, že se té proklaté roboty zbavili. Nevstane robota, nevstane už více, hrany jí zvonili na staré hrabice.1)
Erben 2/414 | Jaké to loučení (23%)
Jaké to loučení, moje potěšení, jaké to loučeni s náma bude? když od sebe pudem, plakat oba budem, ach, kterak na sebe zapomenem? „Jaké to srdce máš, že mně připomínáš, že mně připomínáš na rozcházku?“ Snadné zpomínání, když nám naši brání, abych k vám nechodil, že nedají!
Erben 2/813 | Já bych se vdávala (23%)
Já bych se vdávala, naši mi nedají, žebych se dostala, kde chleba nemají. Kde chleba nemají, koláčů nepečou: samými brambory dršky si zatlučou.
Erben 2/373 | Nad tou vaši stodolou (23%)
Nad tou vaši stodolou vlaštovičky zpívají, zpívají, ach zpívají! abych k vám už nechodil, že mi tebe nedají, nedají, ach nedají!
Co pak ti naši dělají, že se mně ženit nedají? Mně je tak ženy potřeba, jako formánku nevěra. Forman si přeci pomůže, mně pomoct žádnej nemůže!
Sušil 0399 | Ziždžali se panove (54%)
[: Ziždžali se panove k bystremu Dunaju, :] mily, mocny Bože. Jak k Dunaju přijeli, velku radu měli, mily, mocny Bože. Kdo ten Dunaj přeplyně, rytiřem ostaně. Obral se z nich najmladši, ze sta najšvarnějši. Jak byl prostřed Dunaja, volal: Bože, kraja. A jak byl blizko břeha: Podaj, pachole, dřeva, bo mi ho potřeba. »Dřevo ci něspomuže,« pomož, Pane Bože. Dybych ja měl poslička, poslička věrneho! Ach, co by mi tam zašel k mej milej panence. 1) Posel k zamku přichodzi, panna v taňcu chodzi. Ach, paničko, pani ma, dybys ty vědzěla! Taňca by si něchala, k milemu běžela. Mily se ci tam topi v tym bystrem Dunaji. Pani taňca něchala, k Dunaju běžela, rybaři hledala. Oj, rybaře, rybaře, ulovte mi rybu, srdci memu milu. Jak prvši raz zatahli, klobuček vytahli. Jak druhy raz zatahli, pantličky vytahli. Jak po třeci zatahli, mileho vytahli. A mila ho uzřela, žalostně zplakala. Krku se ho chycila, do vody skočila.
Sušil 0580 | K Biskópkám cestička zlatá (51%)
K Biskópkám cestička zlatá, bílém jatelem popjatá; bílé jatel pěkně kvete: Má milá, mně votevřite. Pročpak bech ti votvírala? Néso já žádná tvá panna: Beľs tade, synečko, včerá, dnes ti to néní potřeba.
Sušil 1825 | Láska není žádné ščestí (51%)
Láska není žádné ščestí, ščestí není bez závisti; dyby láska plamenem hořela, nebylo by dříví potřeba.
Erben 2/275 | Vletěla husička (24%)
Vletěla husička, do dvora vletěla: pověz mně, má milá, jest-li bys mě chtěla? Já bych tebe chtěla, nedají mně naši: že se tvá matička vysoko vynáší. Vysoko vynáší, vysoko si vede: a já jsem děvečka chudobné mateře. Vem sobě bohatou, a já chudobného: potom zapomenem jeden na druhého. Chudobná děvečka co vyslouží, to má: bohatým dceruškám maminka najedná. Ona jim najedná tenounké ručníčky, co na ně napředly chudobné dívčičky! Služebná děvečka, což ta mnoho zkusí: v službě ledakoho poslouchati musí. Když ho neposlechne, všickni po ní pasou: jak slovíčko řekne, je to mezi chasou!
Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (24%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Erben 2/110 | Seděla pod borovičkou (24%)
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Sušil 1421 | Sedláci jonáci (24%)
Sedláci, jonáci, ti jsó ničky páni, [: nesmí jim poróčet na robotu žádný. :] Sedláci, jonáci, ti mají svobodu, robota jim padla, milujó hospodu. Robota jim padla, desátku nedají, budó se jmenovat sedláci zemani. Desátku nedají ze žádné slepice, mužó dat sedláci na stranu čepice. Modli se, sedláčku, modli se každý den, že nemusíš smekať čepicu před drábem. Modli se, sedláčku, modli se den každý, že nemusíš nosit čepicu pod paží. Svoboda je zlatá, poddanosť proklatá, z toho se radujem, že padla robota. Z toho se radujó všickny selscí voli, že se té proklaté roboty zbavili. Nevstane robota, nevstane už více, hrany jí zvonili na staré hrabice.1)
Erben 2/414 | Jaké to loučení (23%)
Jaké to loučení, moje potěšení, jaké to loučeni s náma bude? když od sebe pudem, plakat oba budem, ach, kterak na sebe zapomenem? „Jaké to srdce máš, že mně připomínáš, že mně připomínáš na rozcházku?“ Snadné zpomínání, když nám naši brání, abych k vám nechodil, že nedají!
Erben 2/813 | Já bych se vdávala (23%)
Já bych se vdávala, naši mi nedají, žebych se dostala, kde chleba nemají. Kde chleba nemají, koláčů nepečou: samými brambory dršky si zatlučou.
Erben 2/373 | Nad tou vaši stodolou (23%)
Nad tou vaši stodolou vlaštovičky zpívají, zpívají, ach zpívají! abych k vám už nechodil, že mi tebe nedají, nedají, ach nedají!
Pomozte nám databázi lidových písní rozšířit!
Vážení návštěvníci stránek FolkSong.eu,
Neustále se snažíme rozšiřovat databázi o další písně a velmi vítáme zájem o spolupráci. Našim spolupracovníkům též nabízíme rozšířený přístup do databáze.
Plný přístup k vyhledávání a k doprovodným obrazovým materiálům lze získat mj. tím, že se stanete spolupracovníky projektu a pomůžete při editaci textů z počítačově přečtené tištěné edice. Možné jsou i další formy spolupráce, např. editace melodií či přispění zvukovými nahrávkami, atd.
V případě zájmu o spolupráci mi napište skrze kontaktní formulář a obdržíte bližší instrukce k přispění do databáze a snadnému získání přístupu k úplným výsledkům vyhledávání a k obrazovým materiálům (faksimile vybraných sbírek).
Vítáni jsou též akademičtí či soukromí badatelé, kteří mohou z databáze čerpat informace a specializované analýzy melodií i textů pro své publikace - napište mi se žádostí o rozšířený přístup.
Pro bližší informace o spolupráci klikněte zde.
Těším se na spolupráci!
Jan Koláček, autor projektu
Jak citovat
"Erben 2/772 | Co pak ti naši dělají", FolkSong.eu - Online katalog lidových písní, ed. Jan Koláček (datum přístupu: 20 Bře 2025), URL: http://folksong.eu/cs/song/22448