Erben 3/091 | Až pudeš ze dveří

28 words

Erben 3/091 | Až pudeš ze dveří (100%)
Až pudeš ze dveří, vezmi za vodbičku: Vopatruj vás pán Bůh, můj zlatej tatíčku. Až pudeš ze dveří, tak dej pozdravení: Vopatruj vás pán Bůh, všecky mí přáteli!

Erben 3/099 | Strakatý peřiny (58%)
Strakatý peřiny na bidle visí: starej se, Vavroušku, vo koně lysy. „Já jsem se postaral i vo celej vůz: poď sedni, Hančičko, pojedeme už.“ Já nechci, nesednu, koně se plaší: mohli by snad pro mě naříkat naši. Já nechci, nepudu, až zejtra ráno: vopatruj vás pán Bon, má zlatá mámo! Strakatý peřiny na tyči visí: přistroj si, holečku, koníčky lysy. Čtyry koně vraný, vokovanej vůz: zapřahej, formánku, pojedeme už. Nechci, nepojedu, až zejtra ráno: až já se rozloučím s mou panímámo.

Erben 3/124 | Vodevírejte se (41%)
Vodevírejte se ty váše vrata: 1) vezem vám nevěstu vod stříbra, zlata. Vodevírejte se 2) ty váše dvířce: vezem vám nevěsta, má novy tříce. Sundávejte se váeeky závory: vezem vám nevěstu samy fábory. Poneste žedličku vaší nevěstě: vezem vám nábytek, stojí za dvě stě. Poneste žedličku, 3) poneste k vozu, ať sobě nezláme nevěsta nohu. Slízej, ty nevěsto, slízej ty s vozu, jdi se tam podívat do svýho domu. Do svýho tam domu, do svý setnicě, jdi se tam podívat ke svý mamičce. Dyž přídeš do senci, dej pozdravení: „Ste-li pak tu všichni, 4) moji přáteli?“ Postavte halmárku, ať se nezvrátí, ať se nám nevěsta demů nevrátí. Pote ji, mamičko, pote ji vítat: bude vás Hančička pěkně poslúchat. Pote ji, tatíčku, pote ji vítat: bude vás Hančička dobře poslúchat. Bude vás poslúchat v pátek, v sobotu, bude vám dělávat všechnu robotu Pote ji huvílat, všichni přáteli: Hančička je váše, už jinač není! „) Štěpánojc vrata, Konopojc vrata a p. 2) Vodevírejte se ty váše dveře: vědem vám nevěstu, jedva k vám vleze. 3) Přines nám, ženichu, pěknú žedličku, ať sobě nezlámem naši nožičku. 4) „Ičko vám děkuju, moji přáteli!“

Bartoš 1901 / 0865 | Hréte mozekanti (39%)
Hréte mozekanti, hréte ji vesele dokud má zelené věneček na hlavě! A jak ho mit nebode, vic veselá nebode, překterak mládence na vás zapomene? Všeci jeji přáteli za stolem sedijó, žádné ji neřeknó: Nevěsto, poď se mnó! A já tam nepudo vic veselá nebudo, překterak, mládenci, na vás zapomeno? Pote ve sem, maminko, promluvte jen slovinko, jož vod vás pudo pryč za maló chvilenko!

Sušil 0925 | To naše staveni (3%)
To naše staveni z drobného kameni, jedě synek vedle, něda pozdraveni. Něda pozdraveni našemu domečku: Pan Buh tě tam zprovoď, švarny šohajičku. Pan Buh ti dej ščesti z dobreho chovani, a ja sem děvečka z bidneho chovani.1) A třeba sem, třeba chudobne mateře, něbudu otvirať ledakomu dveře.2) Budu-li otvírať, budu se ho pytať, budě-li za co stať, budu mu otvirať. Esli něodpovi, to ho nohu kopnu, ež un tam odleti ode dveři k oknu.3) Ty si sobě myslel, že ty si jurista, ja by tě něchtěla, choť bys měl štyry sta. Ty si sobě myslel, že ja o tě zkažu, a ja ten chodniček kamenim zahažu. Kamenim zahažu a trnim zanosim, takove galany pod špalečkem nosim.4)

Sušil 0281 | Oženiu sa Jura (3%)
[: Oženiu sa Jura, :] Jura za horama. Ej, vzau si on Anku, ze dvora zemanku. Keď byuo po roce, praviu Jura Ance: Pojedu za hory, k otcovi, k materi; mosíš doma býti, koničky krmiti. Já doma nebudu, já s tebú pojedu. Jura koně seduá, Anka obrus hledá. Už Juriček jede, Anka za ním ide. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený, Aničce huavu sťau, pod jabor zakopau. Jak dojeu k otcovi, všecí ho vítali. Vítaj k nám, Juričku, kdes nechau Aničku? Nechau jsem ju doma, mosí krmit koňa. Sem ti jí nedaua, aby doma byua, než sem ti ju daua, aby k nám chodiua. Otec ti jí posuau štyry koně vrané, dva voze kované. Máti jí posuaua štyry krávy stelné, ceué šaty pěkné. Sestra jí posuaua štyry krávy dojné, ceué šaty nové. A bratr jí posuau štyry vouy párné, dva puuhy kované. Tu máš ty, Juričku, pozdravuj Aničku. Už Juriček jede, velký statek žene. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený; sobě tu zpomínau, na Aničku vouau: Staň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, ženu statky tvoje. Keď ženeš, užívaj, mně smutnej pokoj daj. Dívali sa páni z tej hodonskej brány co deuá Juřiček pod šibenicami. Co by děuau? Visí, nebožátko mosí. Zmokla mu košelka od krvavěj rosy. Požčaj mně, má miuá, šátka hedbávného, až sa já obetřu z potu krvavého. Požčaj mně, má miuá, bíuého ručníčka, až si já obetřu své červené líčka.

Erben 2/264 | Za našima humny (3%)
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!

Sušil 1005 | Pomale koničky přes vodu (2%)
Pomale, koničky, přes vodu až ku mej Nanynce na shodu a pozdravče mi ju na stokrat, ježli je tak zdrava jako ja. A ja sem tak zdrava jako ty, mam fortušek zlatem vyšity. A kdo či ho, mila, vyšival, zatym ja sem doma něbyval? Kupim ja či, mila, domeček za ten tvůj zeleny věneček. Ty budeš v tym domku vyšivač a ja budu k tobě chodivač. Pročpak by si ku mně chodival, dy sem ja chudobna a ty pan. Po čem’s mě, ma mila, poznala, že si mě ty panem nazvala? Po tvojim koničku po branym a po sedelečku červenym.

Sušil 0141 | Nad Hostýnskú horú vychází slunečko; (2%)
Nad Hostýnskú horú vychází slunečko; na stokrát buď pozdravena, má milá matičko. Přimlúvej se za nás vždycky a každý čas; a když duše z těla vyjde, přijmi ji pod svůj plášť. Když se postavíme pod úřad nebeský, matka Boží prosbu složí u milosrdenství. A když matka Boží za nás prosbu složí, má u Boha přislíbeno, zač žádá, obdrží. Když se tam dostanem, buď Pán Bůh pochválen, a i se všemi svatými, až na věky. Amen.

Erben 2/472 | Chlumeckej zámeček (2%)
Chlumeckej zámeček 1) z drobného kamení, šel tudy můj milej, nedal pozdravení. Když nedal, ať nedal, snad se na mé hněvá? chceš-li se hněvati, hněvejme se oba. Nemluvme na sebe ani půl slovíčka: snad jsem já pro tebe chudobná děvečka? Jsem-li já děvečka chudobné mateře, já přece nevyjdu pro tebe za dveře. Ty snad sobě myslíš, že já pro tě vzkážu: a já tu tvou lásku za onuci vážu! 1) To naše stavení z drobného kameni atd.

Sušil 2085 | Stojí hruška v širém poli (2%)
Stojí hruška v širém poli listu makového, hej, hej, listu makového. Pod ní byla má panenka líčka červeného, hej, hej atd. Jel jest tady její milý na vraném koníčku, hej atd. Pozdrav Pán Bůh, má panenko, ty má musíš býti, hej, hej, do nejdelší smrti. Dejž to Pán Bůh, můj synečku, žes mi to směl řícti. Proč bych nesměl, má panenko, sloužil otci tvému, hej atd. Dys ty sloužil otci mému, kaž si zaplatiti. Já nesloužil, má panenko, z platu ze žádného, já jsem sloužil, má panenko, z líčka červeného. Dys ty sloužil z líčka mého, nebudeš ho míti, hej, hej, do nejdelší smrti. Dám já tobě košili šít bez jehly, bez niti. Dám já tobě zámek stavět na zelným košťále. Košťál zvadne, zámek spadne, ty má musíš býti, hej, hej, do nejdelší smrti.