Bartoš 1901 / 0558 | Dyž já ešče jednó pudu

48 words

Bartoš 1901 / 0558 | Dyž já ešče jednó pudu (100%)
Dyž já ešče jednó pudu zhůru, dolů po dědině, [: tam sobě namluvím :] hezky děvče v rozmaryně. Dyž já ešče jednó pudu zhůru, dolů do kopečka, [: tam sobě namluvím :] hezky děvče z vokýnečka. Dyž já ešče jednó pudu, panimámu prosit budu: Paňmámo zlatičká, poproste tatíčka, dáte-li mně vašu ceru.

Bartoš 1901 / 0450 | Dež já ješče jedno pudo zhůro (70%)
Dež já ješče jedno pudo zhůro, dulů po dědině, tam sobě namlovím, tam sobě namlovím hezký děvče v rozmarýně. Dež já ješče jedno pudo, zhůro, dulů do kopečka, šak te bodeš plakati, sobě naříkati hledě na mě z vokýnečka.

Erben 2/496 | Když jsem šel okolo vrat (28%)
Když jsem šel okolo vrat, viděl jsem mou milou stát; když jsem šel okolo, srdce mě bolelo – ach, ouvej, co mám dělat! Ještě tam jednou pudu, paňmámu prosit budu: paňmámo zlatičká, poproste tatíčka, aby mi dal svou dceru. „Já vám jí nemůžu dát, to proto, že jste voják; má dcera neumí ani nerozumí s vojáky mašírovat.“ Když mi ji nechcete dát, dejte si ji malovat: dejte si ji za sklo, až vám bude teskno, choďte se na ni dívat.

Bartoš 1901 / 0449 | Dyž sem já šéł około vrát (28%)
Dyž sem já šéł około vrát, zavoňéł ně garafiát; dyž sem šéł około, srce ňa boľeło, jak sem já to děvče méł rád. Dyž já ešče jednú půjdu, tú matičku prosit budu: Matičko złatičká, poproste tatíčka, aby ně dáł vašu cérú. Dyž vy ně ju nechcete dat, dajte si ju vymaľovat, dajte si ju za skło, nebude vám teskno, možete sa na ňu dívat.

Bartoš 1901 / 0560 | Dyž sem šéł około vrát (28%)
Dyž sem šéł około vrát, słyšél sem muziku hrát, na harfy, na trúby, kdo mú miłú ľúbí, ten mosí jít domu spat. Přišéł sem do světnice, seďéł sem na łavice, seďéł sem u kamen, płakał sem jak błázen; má miłá nevdávaj se! Proč bych se nevdávała, tři ľeta sem čekała, tři ľeta čekati; ešče se nevdati; si voják, podvedeš ňa. Ešče k vám jednú přijdu, rodiče prost budu: matinko złatinká, poproste tatínka, by ně dáł vašu céru. Než bych ti céru dała, rač bych ju połámała, ruce po ramena, nohy po koľena, tak bych jí uděłała. Dyž ně jí nechcete dat, dám si ju vymaľovat, dám si já ju za skło, až ně bude teskno budu se na ňu dívat.

Sušil 0140 | Tanečná svatá (16%)
(Tanečná svatá) Na svatém Kopečku, na svatém Hosténě, [: a tam jsó dvě perličky, :] néní jich v Moravě. Není na Moravě přes ty dvě Marie: jedna na svatém Kopečku, druhá na Hosténě. Ja, kdybych byl umřel na svatém Kopečku, byli by mně pochovali v samém izopečku. Ja, kdybych byl umřel na svatém Hosténě, byli by mně dali přikrýt v samým rozmarýně. Za svatým Fridečkem slunečko vychází, budiž pozdravena, ode všech uctěna, Fridecká Maria. Nad svatým Hosténem stojí na poledně, budiž pozdravena, ode všech uctěna, Hosténská Maria. Nad svatým Kopečkem slunečko zachází, budiž pozdravena, ode všech uctěna, Kopecká Maria.

Sušil 2135 | Běžela ovečka (16%)
Běžela ovečka zhůru do kopečka [: a za ňó beránek žalovat na zámek. :] Co děláš, beránku, na tom našem zámku? Já idu žalovat na svoju galánku. Nežaluj, beránku, na svoju galánku, ona ti uvije kytku z marijánku.

Sušil 2134 | Běžela ovečka zhůru do kopečka a (15%)
Běžela ovečka zhůru do kopečka a za ňó beránek žalovat na zámek, a za ňó beránek žalovat na zámek.

Bartoš 1901 / 0632 | Běžeła ovečka (15%)
Běžeła ovečka, hore do kopečka, a za ňú baránek žałovat na zámek.

Erben 5/072 | Kačka plave po rybníce (15%)
Kačka plave po rybníce, kačer za ní ještě více: počkej, kačka, bude rvačka, až se seženem do kopečka.

Sušil 0408 | V černym lese při pěknym kopečku (3%)
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.