Bartók III 1467a | Tan pod moston riba s chvoston

6 words

Bartók III 1467a | Tan pod moston riba s chvoston (100%)
Tan pod moston riba s chvoston

Bartók III 1485a | Tan na Váhon bieli don (92%)
Tan na Váhon bieli don

Bartók III 1062a | A tan dole g Dunaju (92%)
A tan dole g Dunaju

Bartók III 1332a | V tej Pešti dva dubi tan (92%)
V tej Pešti dva dubi, tan sa mi neľúbi

Bartók III 1121a | Tan dole od Hrona zelená je (92%)
Tan dole od Hrona zelená je hora

Bartók III 1354 | Tan dole na dole na peknej (92%)
Tan dole na dole na peknej rovine

Bartók III 1062b | A tan dolu k Dunaju (92%)
A tan dolu k Dunaju

Sušil 0298 | Na tem dole na podole (8%)
Na tem dole, na podole, šohaj dívča odluďuje. Tak ju dlúho odluďoval, štyry míle zavandroval. Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na pátú vandrovali, slovo k sobě promluvili: Vím já jednu dolinečku, v tej dolince studenecku. Tam si, milá, spočineme, chleba, sýra posvačíme. Tak si oni spočínali, až večera dočekali. Stel, má milá, bílé lože, už to jináč byt nemože. Z čeho bych ho smutná stlala? Peřin sem si nenabrala, doma sem jich nenechala. Přeneščasné vydávání, dyž otca, mateře néni. Dyby otec, máti byli, peřin by mně nadědili. Široký list malinový, ešče širší kalinový. Malinovým usteleme, kalinovým odějeme. Dyž přijeli na půl cesty, na to ostrozské podměstí: Shoď mia, milý, shoď mia s mosta, ať sem já tej hanby prosta. Pochovaj mňa pod kopeček, pod ten zelený háječek. Postav na mňa máj zelený, aby bylo na znamení. Já sem si ťa na to nevzal, abych ťa s mosta shazoval. Ale sem si ťa na to vzal, abych ťa věrně miloval.

Erben 7/029 | Ach zdál je mi se v (8%)
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.

Bartoš 1901 / 1073 | O sv Dorotě (8%)
O sv. Dorotě. Byla svatá Dorota, Pobožného života, Pěkně, čistě chodila, Protože svatá byla. Šla jednou přes králův háj, Potkal ji tam sám pan král. Chceš Doroto, chceš mou být? Chce ti celý svět sloužit; »Nechci, králi, nebudu, Slíbila jsem jinému, Slíbila jsem jinému, A to Bohu samému.« Král se na ňu rozhněval, Do žaláře vsadit dal, Do žaláře vsadit dal A na vojnu odjechal. Sedm let tam bojoval, Na osmý rok přijechal. A jak domů přijechal, Na Dorotu hned se ptal. Je Dorota, je, žije, Nejí ani nepije. Král se na ni rozhněval A katu ji pod moc dal. Kat s ní ide po mostě, Rozmlouvá s ní po sprostě: Chceš, Dorotko, chceš mou být? Chci ti život zachránit. »Nebyla jsem královou, Ne tak býti katovou.« Kat se na ni rozhněval, Na oleji smažit dal; Ona Boha prosila, Aby hrom bil do kola A hned z čistého jasna, Až se země otřásla. Lidé práce nechali A ku králi spěchali Pane králi pravda jest, Že Dorota svatá jest »Vezmi kate sekeru, Setni Dorotě hlavu.« Již je Dorota sťata, Duše do nebe vzata Andělé duši vzali A tělo pochovali. Doneste jí lilie, Od Panenky Marie, Doneste jí ovoce Od nebeského Otce.

Erben 2/387 | Což se mé srdéčko (8%)
Což se mé srdéčko v těle leká, že na nás veliká. vojna čeká! čeká, čeká můj kůň vraný, na něm je šáteček vyšívaný. Kam pak se poděju, v kterou stranu, bych ještě uviděl moji pannu? Vyjdu si já, ohlídnu se, nespatřím žádného – zarmoutím se. Psal jsem a pečetil dvoje psaní, nedostal jsem žádné odpovědi, psal jsem jí, psal – víc nebudu; odjedu na vojnu – ten tam budu. Přes potok můsteček prohýbá se, roste tam travička neseká se; pod tím mostem jsou rybičky, žádný jich neloví – jsou drobničky. Vyletěla sivá holubička, přinesla psaníčko od miláčka: píše milý, píše, píše, že on k ní přijede co nejspíše. Položila hlavu do jetele, poslouchala pilně, kdo to jede; slyšela řičeti koně vraný: to jsou koně mého potěšení! „Kam pak, mé srdéčko! pojedete, že vy mne s sebou víc neberete?“ Pryč pojedu – nepřijedu, tebe tu poručím pána Bohu.