Bartók III 1467b | A ja rada že som mladá

6 words

Bartók III 1467b | A ja rada že som mladá (100%)
A ja rada, že som mladá

Erben 9/011 | Kdybych já věděl (100%)
Kdybych já věděl, že letos umřu, dal bych si dělat dubovou truhlu. Dubovou truhlu, lipové víko, aby to bylo panenkám líto. A na to víko zelený věnec, aby věděli, že jsem mládenec. Do toho věnce růžovou mašli, aby mne tady panenky našly. Tu by mě vzali, na máry dali, moji rodiče ti by plakali. Po každé straně šest krásných panen, a šest mládenců neslo by mě ven. Neste mě, neste, do hrobu dejte a černou hlínou mě zasypejte. Na hrob postavte široký kámen, a tato slova napište na něm: „Leží, ach leží tu mladé tělo, kteréžto rádo děvčátka mělo. Hezké panenky, které tu jdete, za jeho duši se pomodlete!“ Kdybych já věděla, že já zejtra umřu, dala bych si dělat javorovou truhlu; javorovou truhlu a lipové víko, aby toho bylo všem mládencům líto. Na vrch na to víko pěkné paví peří, aby každej věděl, kdo v té truhle leží: leží to v ní, leží jedno potěšení, kterému rovného na tom panství není.

Bartoš 1901 / 1356 | Kéž sem to věděla (100%)
Kéž sem to věděla, že bode neděla, bela bech se vlase v lelík spletla zase. A pantla veliká na konce lelíka bela by vesela, červená neb belá. Abech se lébela, rokávce bech bela oblékla s taclama, kordolko s portama. Sokňo faldovanó, čestě zmandlovanó a fěrtošek nové, tenké, kartonové. Oblekla na nožke červené pončoske, střevečke s přaskama, co mám s kaménkama. Bela bech bez mála na krk hovázala svó galateryo s panenkó Maryó. Tak jak mladá panna sóc vešperkovaná v svoje česté šate od hlave do pate. Bela bech v kostele ho matěčke melé Pánbožka prosela, takto se modlela: Tatěčko nebeské, o jak se Te hezké, matěčko nebeská, te se také hezká. Ach moj melé Bože, rač mě hož dat može, však je mně ho třeba jako kóska chleba. Bolestná matěčko, potěš mé srdečko v mé velké bolesti, však sem staró dosti. Amen se zazpevám pesničko zaverám: Smeloj se, můj Bože, a rač mě dat može.

Sušil 0100 | Vandroval jest člověk hříšný (100%)
Vandroval jest člověk hříšný, [:z toho světa zarmúcený. :] Potkala ho milosť Boží, plná nebeského zboží. Kam putuješ, můj člověče, proč naříkaš pořád hořce? Putuju od světa zlého, není na něm nic dobrého. »Neschyluj se z cesty pravé, ať tě svět ten nezavede.« Svět mu toho hned zbraňoval, aby dále nevandroval. Vrať se se mnú k své radosti, nezarmucuj své mladosti.1) A já se s tebú nevrátím, radši se k Bohu obrátím. Sliboval jsem Bohu svému, že půjdu na službu k němu. On mne přijme, živiť bude, za službu mně platiť bude. Sliboval jsem, nepřišel sem, Pane Bože, prohřešil jsem!

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (100%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Erben 7/021 | Přihodila se novina (97%)
Přihodila se novina, že paní pána zabila. Do zahrady zakopala a zem na něm ušlapala. Přijeli tam dvá pánové, mrtvého pána bratrové. „Pověz nám, paní švagrová! Kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do komory, našli jeho klobouk nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pana poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do pivnice, našli krve dvě sklenice. „Pověz nám, paní švakrová! co ta čerstvá krev znamená?“ „Zabila jsem dvě kačice, bylo krve dvě sklenice.“ Šli pánové do zahrady, našli tam jeho hrob mladý. „Pověz nám, paní švagrová! co ta nová zem znamená?“ „Našila jsem hlavatice, můj pán ji má rád velice!“ „Zrádná jsi, pani švagrová, ty jsi nám bratra zabila! Ustroj se, paní švagrová! pojedeš s námi do Brna.“ Když jeli podlé štěpnice, zlomila štípek vichřice. „Škoda tě, štípku zelený, že musíš přijít v zmaření!“ „Darmo mě, paní, lituješ, když sama na smrt putuješ!“

Smutný 47/002 | Já su ráda že su mladá (95%)
Já su ráda, že su mladá, donesu travičky

Erben 2/819 | Honzo můj rozmilý (95%)
Honzo můj rozmilý, Honzo, Honzíčku! ráda bych ti dala svoji ručičko. Já jsem holka mladá od Litoměřic, lidem jsem podobná, nestarej se nic. Andulka mně říkaj‘, to je jméno mý: neboj se, Honzíčku, mý panímámy. Nebudeš nic dělat, já tě uživím; jenom špacírovat, jako kavalír. Panímáma přála, že mně něco dá, bych se nestarala, co pro mě chová. Devět liber mrkve, pytel od mouky, dva pytlíky viky, čtyry homolky. Rozkřapanej hrnec, čtyry vařejčky, mísu planejch jablek, zlámaný necky. Jednu starou truhlu bez dna, bez víka, kerou mně slíbila kmotra Hedvíka. Na tu naši svatbu náš táta nám dá jednu starou vránu, rohy od vola. Budem zpívat, Honzo, Honzo, Honzíčku! dejte krejcar za tu krásnou písničku.

Erben 2/311 | Teče voda teče (95%)
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!

Sušil 0189 | Bude vojna bude (94%)
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.

Sušil 0283 | Oženil sa Vichtorýnek (94%)
[: Oženil sa Vichtorýnek, :] 1) Vichtorýnek, hezký synek. A vzal sobě mladú ženku, 2) chudobné maticky dcerku. 3) Edem jednu noc s ňú pospal, král ho do vojny povolal. 4) Toť máš, máti, dcerku svoju, dcerku svoju, ženku moju. Chovaj mi ju šest let v domu, 5) sedmý ju daj leda komu. Sedmý rok ten juž dochodí, Vichtorýnka z vojny néní. Barborka sa vydávala, Fojtového Janka brala. Vichtorýnek z vojny jede, štyry koně sobě vede. A ten pátý sotva leze, co na něm peníze veze. Stála v poli kravařenka: Je-li živa moja ženka? Tvoja ženka eščě živa, ona právě veselí má. Sednul sobě na roh stola: Pozná-i mia ženka moja? Štyry stoly přeskočila, na pátém sa vytočila. 6) Radši já mám Vichtorýnka, nežli Fojtového Janka. Vichtorýnek ženku si vzal, Fojtů Janek o ňu plakal.