Sušil 1626 | Po čom’s mia má miuá

40 words

Sušil 1626 | Po čom’s mia má miuá (100%)
Po čom’s mia, má miuá, po čom’s mia poznaua? Po vraném koníčku, ked sem ho seduaua. Ked sem ho seduaua červeným čabračkem, abych ťa poznaua, keď budeš vojáčkem. Ked sem ho seduaua zeleným hedbávem, abych ťa poznaua, jak budeš husarem.

Sušil 1662 | Co su to za koně (99%)
Co su to za koně v tej naši dubině? Pase ich ma mila, košulenku šije. Dyž ju vyšivala, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Aj, něplač, ma mila, něutiraj oči, můj vrany koniček pode mnu se toči. Komu ty, ma mila, košulenku šiješ? To tobě, synečku, jak pomaširuješ. Ach, vyšij ju, vyšij zhůru na přiramku, abych pamatoval, že sem měl galanku. Ja ti ju vyšiju zelenym hedbavem, abych tě poznala, dy budeš husarem.

Bartoš 1901 / 0142 | Pod zeľeným tam pod tým hájem (6%)
Pod zeľeným tam pod tým hájem, vyšívała sukně hedbávem. Kdo ti jich, má miłá, vyšíváł, ja dyž sem já doma nebýváł? [: Vyšívaľi ně jich dvořané, :] [: na zeľenéj łúce v otavě. :] Kúpím ti, má miłá, domeček, za ten tvůj zeľený víneček; ty budeš v domečku přebývat, a já budu k tobě chodívat. [: Jak bys ty, synečku, chodíł k nám, :] [: dyž su já chudobná, a ty pán. :] Po čem to, má miłá, poznáváš, dyž ty ně tým pánem nazýváš? Já to poznávám, můj synečku, po tom tvojém vraném koníčku. Měj ně, můj synečku, měj ně rád, kúpíme si społem vinohrad. Ty budeš súdečky pobíjat, a já budu vínko popíjat.

Bartoš 1901 / 0651 | Ešče sa já podívám (6%)
Ešče sa já podívám, k těm ubełským zahradám, mám tam jedno potěšéní, já si na ni zavołám. Po čem tys mňa poznała, dyž tys na mňa vołała? Po koníčku sivovraném, kerého sem sedłała! Já sem ti ho sedłała tým červeným hedbávem, abych ja ťa mohła poznat, až ty budeš hoľáněm. Šohajíčku, z růže květ, radši ťa mám, než ten svět, radši ťa mám, dyž přijdeš k nám, než těch inších stokráť pět.... Šohajíček ženatý, nemáš dobréj paměti, tys mňa svédł a podvédł, nech ti Pán Bůh zapłatí!

Sušil 1031 | V tej Uherskej Skalici (6%)
[: V tej Uherskej Skalici, :] oj, piju tam, piju tře mynarečkove, maju vino v sklenici. Jeden dzěvče napaja, a ten druhy namluva, a ten třeci ju vzal za pravu ručičku, zlaty prstenek ji dal. A vzal un ju za obě a ved se ju mezi kram: A včil mi ty poviz, moja najmilejši, co ja tobě kupić mam. Věnečka mi někupuj, sama se ho uvěju. Kup mi ty hedbavu na bilu šatečku, sama se ju vyšiju. Vyšila mu šatečku na daleku cestečku, aby se s ni cěšil a ji v srdci nosil, že tež měl frajerečku. Uvila mu voničku z tej bilej konvalije, aby ho poznala mezi rajtarama, dy pojedzě z revije. A juž sem byl v Moravě, v Holomucu, v Opavě; ešče sem něvidzěl takovej dzěvuchy, tak ta moja mila je. Ona v tanečku chodzi jak ta rybka po lodzi, ma červene lička a černe očička, ta dzěvucha se hodzi.

Sušil 0281 | Oženiu sa Jura (5%)
[: Oženiu sa Jura, :] Jura za horama. Ej, vzau si on Anku, ze dvora zemanku. Keď byuo po roce, praviu Jura Ance: Pojedu za hory, k otcovi, k materi; mosíš doma býti, koničky krmiti. Já doma nebudu, já s tebú pojedu. Jura koně seduá, Anka obrus hledá. Už Juriček jede, Anka za ním ide. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený, Aničce huavu sťau, pod jabor zakopau. Jak dojeu k otcovi, všecí ho vítali. Vítaj k nám, Juričku, kdes nechau Aničku? Nechau jsem ju doma, mosí krmit koňa. Sem ti jí nedaua, aby doma byua, než sem ti ju daua, aby k nám chodiua. Otec ti jí posuau štyry koně vrané, dva voze kované. Máti jí posuaua štyry krávy stelné, ceué šaty pěkné. Sestra jí posuaua štyry krávy dojné, ceué šaty nové. A bratr jí posuau štyry vouy párné, dva puuhy kované. Tu máš ty, Juričku, pozdravuj Aničku. Už Juriček jede, velký statek žene. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený; sobě tu zpomínau, na Aničku vouau: Staň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, ženu statky tvoje. Keď ženeš, užívaj, mně smutnej pokoj daj. Dívali sa páni z tej hodonskej brány co deuá Juřiček pod šibenicami. Co by děuau? Visí, nebožátko mosí. Zmokla mu košelka od krvavěj rosy. Požčaj mně, má miuá, šátka hedbávného, až sa já obetřu z potu krvavého. Požčaj mně, má miuá, bíuého ručníčka, až si já obetřu své červené líčka.

Sušil 0055 | V nedzěličku za rana (5%)
V nedzěličku za rana vyšla panna kochana. A přijechol do ni pon, z pjekla rodem jeden som. Ščesti, Bože, dzěvečko, troje dziotek macičko.1) Vitaj, že ty, můj paně, z pjekla poslan sataně. Po čem žes mě poznala, žes mě tak jmenovala? Po kuničku po brunym, po šedelku červenym. Po šatečce hedbavne, po šabličce opravne. Šedej, dzěvče, na můj kůň, podjedzěme před můj dům. Tři dni, tři noci jeli po trni, po chavucnym, po kameni horucnym. Přijechali před pjeklo: Otvirej, brače, čeplo. Posadil ju na stolce, dal ji vina ze škopce. Pi že, pani, pi vino, něpilaš jakeš živo. Pilacěch ja s panama, ně s takymi durňama. Tak s ňum tam tancovali, ež ji kosci rupěly. Vezdřela tam pod věka, uzdřela tam člověka. Jdzi, člověče, jdzi domů a něprov tam nikomu, jen otci a matce. Že jich majum ješče dvě, něch jich kořum lepši jak mně. Něch do kostela chodzjum, chlapců za sum 2) něvodzjum.

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (5%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“

Bartoš 1901 / 0128 | (5%)
1. Za našíma humny veľiká kotľina, utopił sa šohaj, s čérnyma očima. Ponajprv sa topił, vyšeł nad vodičku; podaj ně, má miłá, podaj ně ručičku. Jak mu ju podała, žałostně płakała, kebych ťa, šohajku, nebyła poznala. Košuľenka z ľenu, viseła na brehu: Měł sas ty, šohajku, nekúpat v neděľu. Já sem sa nekúpał, já sem koně brodił, snád ňa miłý Pambů, do téj vody hodił. Do téj vody, do téj, do téj hubočiny, že sem si nevšímał, chudobnéj děvčiny. 2. Chudobná děvčina, v chudobě chovaná; ľudé povídajú že sem čarovaná. Čarů sem neznała, ani má mamička, ľež ně čarovały mé černé očička. Čarů sem neznała, ani můj tatíček lež ně počarovał švárný šohajíček. Nemá můj tatíček, takových sedmiček, co by on kupovał barvu do mých ľíček. Nemá má mamička takových dukátů, co by ňa strójiła do hedbávných šatů. Maľovał ňa maľér z vysokého neba, dał ně on barvičky koľéj było treba.

Bartoš 1901 / 0227 | Kedz si já zazpiévám (5%)
Kedz si já zazpiévám, na vrchu na skaľe, veru ma počuje šohaj do maštaľe. Trebár by ma poznał po mém trnkém hłase, aľe ma něpozná po červeném páse.

Erben 7/027 | Bude vojna bude (5%)
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.