Smutný 03/012 | Šeci sa ptajů komu to hrajú

6 words

Smutný 03/012 | Šeci sa ptajů komu to hrajú (100%)
Šeci sa ptajů, komu to hrajú

Erben 7/047 | Dvanácte panen usnulo (54%)
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého: jen jedna nespala, milého čekala. Dočkali se ho nemohla, šla, muziku štelovala: „Muzikanti hrajte, hrajte mně vesele! Až já počnu libě spáti, hrajte vy mně pijamenty; muzikanti hrajte, hrajte mně vesele!“ Vyšla ze zámku na špacír, ptala se, byl-li tu kavalír v šatech prémovaných, v punčochách hedbávných? Pažátko odpovědělo, že nevidělo žádného, než koně vraného a osedlaného. Vešla je do své zahrádky tam utrhnout prut marjánky: on ležel pod stromem proražený kordem. Ten kord je z něho vytrhla, do svého srdce vrazila: to byl konec lásky, daremné překážky! Ten kdo okolo pojede, ten každý litovat bude dvě krásné osoby proražené kordy. Uřežte chvojku zelenou, přikrejte tu krev nevinnou, ať vrány nekváčou, panenky nepláčou. Píseň tato budiž na ukázku pokaženého vkusu v řeči panské a městské ze středu předešlého století. Obsah její jest bezpochyby nějaký skutečný příběh téhož času. Ostatně co na ní lepšího, totiž nápěv a první i poslední sloha, vzato jest z jiných písní národních.

Erben 2/078 | Kdo mně krmí koníčky (54%)
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,

Sušil 1714 | Trávo trávo trávo zelená! (52%)
Trávo, trávo, trávo zelená! Padá na tě rosa studená. Kdo ťa bude, trávo, kosit, až já budu palaš nosit, trávo, trávo, trávo zelená! Role, role, role oraná; kdo ťa bude, role, orat, až já budu maširovat, role, role, role oraná! Koso, koso, kosenko moja; brúsit už víc nebudu tebia; kdo tebú, koso, secť bude, až tu šuhajka nebude; koso, koso, kosenko moja. Cesto, cesto, cesto rozmilá! Po tobě chodit radost byla. Kdo po tobě chodit bude, šuhaj ve Francúzách bude. Cesto, cesto, cesto rozmilá. Anka, Anka, Anka rozmilá, ty jsi mé potěšení byla. Kdo ťa milovati bude, když šohaj na vojně bude? Anka, Anka, Anka rozmilá!

Sušil 0908 | Za našimi humny (51%)
[: Za našimi humny vika něsečena, :] [: stoji tam děvucha cela uplakana. :] Od velkeho žalu sluze ji kapaju, na bilym kamenu důlky vybijaju. Kdož je ji přičina? Bobrovsči pacholci, že s nimi pasala na hradiskoch volky. Može jich pasć, može, ale věděć jako, može jich odhaňać od lesa daleko. Ej, odehnala jich až na třeći pole, a un za ňu volal: Vrać se, srdce moje. A ja se něvraćim, bo němam ku komu, ztracila sem lasku k svojemu milemu. Ztracila sem lasku, juž ji něnabudu, juž ji něnabudu, pokud živa budu.

Sušil 1200 | A už je lóčka vesečená (51%)
[: A už je lóčka vesečená, :] [: už je Kačenka začepená. :] A kdož jo čepil? Všecí ledi, já se jo vezmo, mně se líbí.

Erben 2/213 | Každej se mne ptá (49%)
Každej se mne ptá, kde je má panenka, každej se mne ptá, kde je má milá? sedí pod stromečkem, hraje si s věnečkem: to je má milá, holka rozmilá.

Erben 7/028 | Pod okýnkem stával (49%)
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.

Bartoš 1901 / 1109 | Dybych já věděł (48%)
Dybych já věděł, kedy já umru, dał bych si děłat ze złata truhłu, ze złata. A na téj truhľe zeľený věnec, aby vědeľi že sem młádenec, duša má. A na téj truhľe stříbrné věko, aby to było všem pannám ľúto, hoja ja.

Bartoš 1901 / 1121 | Přeneščasná tá hodzina (48%)
Přeneščasná tá hodzina, na ktorú som sa zrodziła, [: preneščasná boła, :] preneščasná. Teče voda, teče všecka, młynárovi na koľečka, koľečka złámało, paľce vyházało, bieda všecká!

Sušil 0738 | Přebývali přebývali (48%)
Přebývali, přebývali třé maléři u nás; dala sem si vymalovat svatej Anny obraz. Přebývali, přebývali u nás po tři rána; dala sem si vymalovat švarného galána. Malovali, malovali na naše stavení; dala sem si vymalovat svoje potěšení. Malovali, malovali na tej našej roli; dala sem si vymalovat šohajkovy nohy. Malovali, malovali na tej našej lúce; dala sem si vymalovat šohajkovy ruce. Malovali, malovali na tej našej seči; dala sem si vymalovat šohajkovy oči.