Smutný 12/016 | Šuhajko čo robíš že ty k

8 words

Sušil 1934 | Šohajku co robíš (100%)
Šohajku, co robíš, že už k nám nechodíš? Naša máti povídala, že ty mia nelúbíš. Šohajku nechutný, strčím ťa do putny, a tak dlúho ťa budu nosit, až mia budeš prosit.

Smutný 12/016 | Šuhajko čo robíš že ty k (100%)
Šuhajko, čo robíš, že ty k nám nechodíš

Černík 1908 / 072 | Zašubraná Kačo (93%)
Zašubraná Kačo, na čo si mi, na čo, já robic ništ něviem, a ty si ledačo. Keď si ty ledačo, něscem ledačeho, bolo by mně haňba sedac podla teho. Něboj sa mňa, něboj, móžeš sa mňa něbác, móžeš svoje dvére slamečkú zapierac. Trebár si já pójdzem na hrachové strúčky, já len sa nědotkněm vašich dverí klučky. Prídzi k nám, šohajko, alebo len odkaž, zkázanie rada mám, jako bys prišol sám. Prídzi mňa, šohajko, dněs večer naščivic, na naše okénko ručenku položic. Ně tak na okénko, jako na srdénko, prídzi mňa pocešic, švarný šohajenko.

Sušil 0280 | Okolo Hodolan (90%)
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)

Sušil 1537 | Švarný šohajíčku (90%)
Švarný šohajíčku, šak máš mnoho řečí, co ti naděuali ludé ledajací. Ludé ledajací řečí naděuali, před svobodnú chasú tebja pomúvali. Že si z múdra vedeš, že si z múdra chodíš, že si z múdra chodíš a robit neumíš. Bár si z múdra vedu, bár si z múdra chodím, co mně k rukám donde, všecko robit umím. Umím v poli orat, vinohrady kopat, jatelinku sekat, aj kosu nakovat. Nakovaja kosu, aj travičku kosit, zelený rozmarýn za širůškem nosit.

Sušil 0446 | Za našimi humny za našum stodolum (84%)
Za našimi humny, za našum stodolum pleje dzěvče len; přijelcě k ni prošvarny šohajek, přejel ji přezeň. Pomož tobě Pan Bůh, ma mila dzěvucho, jak ty pleješ len. A dajž to Pan Bůh, můj mily synečku; nějedz mi přežeň. »A ja něpojedu, ma mila dzěvečko, slub mi moju być.« A co bym ja tobě slubovala? Něumim robić. »A dosci to jest ta robocička, dyž ty pleješ len.« A ledva mne ta moja macička, vněvolila ven.1) A ohledni se, ma mila dzěvucho, na haj zeleny! Kyj dubovy a makytovy nauči robić. Skoro by toto, můj šohajku, bylo, ešče němaš nic, a už by si se nade mnu potřisal, že mne budzěš bič.2)

Bartoš 1901 / 0592f | U Dunaja šaty prała (84%)
U Dunaja šaty prała, płakała, na šohajka všecku vinu skłádała. A prišeł k ní její miłý: Co robíš? U Dunaja šaty perem, šak vidíš! Ja co bys ty šaty prała, to je nic, aľe płačeš a naríkáš kam dáľ víc. Nepłaču já, můj šohajku, za ničím, ľeda za tvým sľubováním veľikým. Dycky's ty ně můj šohajku sľubovał, včil's ňa smutnú, zarmúcenú zanechał. Sľubovał's ně, můj šohajku, na srdci, že sa naša věrná łáska nezruší. Už sa naša věrná łáska zrušiła, už ti jiná bíłý šátek vyšiła. Sľuboval's ně, můj šohajku, na těľe, že sa naša věrná łáska zebere. Už sa naša věrná łáska zrušiła, už sa tobě jiná panna zľúbiła. Preneščasná ta hodina na světě, kdo si koho zamiłuje do srdce.

Bartoš 1901 / 0238 | Šohaju šohaju (83%)
[: Šohaju, šohaju, ľudé ťa haňajú, :] [: takéj hany nemáš, jakú ti dávajú.:] [: Jednu ti dávajú, že k muzikám chodíš, :] [: druhú ti dávajú, že robit neumíš. :]

Sušil 1480 | Kačena divoká (82%)
Kačena divoká letěla z vysoka, [: šohaj, dobrý střelec, :] střelil jí do boka. Do boka levého, pod pravú noženku, ona zaplakala, sedňa na voděnku. Hořko zaplakala, na Boha volala, ach, Bože, rozbože, už jsem dolétala. Co bys ani nežil, ani neokříval, na tvoje střelení dycky si zpomínal. Ubohá kačica už sem dolétala, už sem své káčátka už sem dochovala. Vy drobné káčátka, poleťe vy za mnú, šak my poletíme k suchému Dunaju. Moje dobré děti nedělajú škody, sednú na Dunaju, napijú sa vody. Vody sa napijú, nažerú sa písku, otřepú ďubáčky o zelenú lísku. Moje drobné děti u potůčka seďá, kalnú vodu pijú, tvrdý písek jeďá.

Sušil 0213 | Dcera matku prosila (81%)
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.

Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (81%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.