Sušil 0806 | Přišly mně tej noci

34 words

Sušil 0806 | Přišly mně tej noci (100%)
Přišly mně tej noci přesmutné noviny, že mého milého fojtaši zabili. Když ste ho zabili, zabijte nás oba, dajte nás pochovat do jedneho hroba. Do jedneho hroba, do jednej truhličky, aby neplakaly vážanské děvečky.

Sušil 0484 | Červená růžičko (48%)
Červená růžičko, proč se nerozvíjáš? Falešný synečku, [: proč k nám nechodíváš? :] »Dybych já k vám chodil, ešče bys plakala, červeným šátečkem oči utírala.« Proč pak bych plakala, dyž mě nic nebolí? Milovali sme se jako dvá holubi. Jako dvá holubi, jako dvě hrdličky, dávali sme sobě falešné hubičky. Falešný šohaju, jako falešný klíč, neodemkneš ty mně mého srdečka víc. Falešný šohaju, falešná tvá láska, nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na vážanské faře, až nám ten pan falář štóló ruce sváže.*) Až ručenky sváže, až nás spolu sezdá, teprv budu věřit, že budu žena tvá.

Sušil 0340 | Stojí limba stojí (25%)
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.

Sušil 1322 | V zahradě na hřadě drobný list (24%)
V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička na ňu volala: chce-li krejčířa. Nechcu já, nechcu já, matičko milá. Krejčíř dělá píchy, píchy, popukala bych se smíchy, matičko milá.1) V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička na ňu volala: chce-li kovářa. Nechcu já, nechcu já, matičko milá! Kovář stojí u komína, kúká z něho lotrovina, mamičko milá.2) V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička se jí tázala, chce-li stolářa? Nechcu já, nechcu já, matičko milá. Stolář dělá ty truhličky, skovává do nich dušičky, matičko milá. V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička na ňu volala: chce-li ovčáka? A chcu já, a chcu já, matičko milá, dyž ovčáček ovce žene, dycky se on na mne směje, matičko milá.3)

Bartoš 1901 / 1314 | Ztratila jsem klíčky (24%)
Ztratila jsem klíčky od malé truhličky, kdo jich má, nechť jich dá, já mu dám hubičky.

Sušil 0189 | Bude vojna bude (18%)
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.

Bartoš 1901 / 0015 | Čo sa stało v nove (16%)
Čo sa stało v nove na vysokéj hore? Privaľiło tam vojáčka drevo javorové. Ked ho přivaľiło, na Boha zavołal, až Bože môj, Prebože môj, už sem dobojoval. Kamarádzi moji, já vás pekne prosím, dovedzte ma k mým rodyčom, nech sa jim odprosím. Kamarádzi moji, tu ma nenechajte, do téj zeme posvecenej pochovat ma dajte.

Sušil 1567 | Už sme sežali už nic nemáme (16%)
Už sme sežali, už nic nemáme, [: kom’ ty kosáky pochovat dáme? :] Chystaj, sedláku, chystaj stolicu, na tú stolicu hodnú sklenicu; do tej sklenice dobrej pálenky, ať sa napijú vdovy, panenky.

Erben 2/021 | Louka široká (16%)
Louka široká, tráva zelená; pásla má milá, pásla jelena. Nebyl to jelen, byla to laně: počkej, má milá, tři léta na mě. „Tři léta čekat, ještě se nevdát: mohla bych sobě žalost odchovat. Žalost odchovat, radost pochovat, potom do smrti toho litovat.“

Bartók III 1084b | Keď ja umriem pochovať ma dajte (16%)
Keď ja umriem, pochovať ma dajte

Bartoš 1901 / 0119b | Vyľetěł vták hore nad obłaky (10%)
Vyľetěł vták hore nad obłaky, měł on pérí nade všecky vtáky, a nade všecko stvorení. Doľetěł on k miłéj pod okénko: Otevri ně mé drahé srdenko! Spíš-ľi a ľebo ňa čuješ? Čujem, čujem, ani ešče nespím, aľe já ti otevríti nesmím, já nemám miłého doma. Tak sa oni społu zhováraľi, až ho ona po řeči poznała, poznała, aj zapłakała. Vitaj, miłý, z daľekéj krajiny, povídaj ně, jaké víš noviny? Jak sa ti ve světě védło? Zľe aj dobré, má miłá gaľánko, je raněné mé smutné srdenko, raněné aj dorúbané. Odkažte tam panu farárovi, nech odkáže také hrobarovi, nech ukope hrobek nový. Na tom hrobě takové znamení, že tam ľeží šohaj dorúbaný, dorúbaný, dosekaný.