Sušil 1820 | Ej moselas mně počarovac

36 words

Sušil 1820 | Ej moselas mně počarovac (100%)
Ej, moselas mně počarovac, ej, moselas mně podzelac, ej, moselas mně včera večír, ej, do vínečka1) cosi dac.2) Ej, nědala som, můj synečku, ej, nědala som, nědala; ej, ani som ca, můj synečku, ani dobre něznala.

Černík 1908 / 161 | Ej, hore (93%)
Hore, hore dolinečkú, hore, hore dolinú, trhala si moja milá zelinečku, zelinu. Mosela's mi počarovac, mosela's mi podzelac, mosela's mi včera večer do vínečka šosi dac. Nědala som, mój šohajko, nědala som, nědala, lebo som ťa, mój šohajko, ani dobre něznala.

Erben 2/318 | V šírém poli hruška stojí (11%)
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“

Erben 2/320 | Svit měsíčku polehoučku (10%)
Svit, měsíčku, polehoučku na ten panský háj: nemysli si, má zlatá panenko, abych si tě vzal. Šel jsem lesem, byl jsem vesel, zpíval jsem sobě; uslyšel jsem smutný nářek od panenky mé. Ona stála pod stromečkem, neviděl jsem jí; hodila na mě jablíčkem, ozvala se mi. – Pod háječkem nad sádečkem roste májoví: kam jsi dala, má panenko, růže červeny? „Růže červeny povadly, věnce nemůž vít: nemyslete, potěšení moje, že vás musím chtít. Co je po tej rozmaríně, která nevoní: co je po vás, potěšení moje, když máte jiny! Co je po tej levanduli, která nekvěte: Co je po vás, potěšeni moje, když mne nechcete!“ Pod vršíčkem na dědince byla zahrada; chodila tam má panenka, kvítí trhala. Když kytičku natrhala, tu zaplakala: „Kýž jsem tebe, potěšení moje, byla neznala!“

Erben 2/454 | Hezká jsi Andulko (10%)
Hezká jsi, Andulko, bejvala, dokud jsi mládenců neznala; jak jsi ty mládence poznala, hned se ti tvá krása změnila. Co je po takové panence, která má tři, čtyry mládence; jednoho v světnici, dva venku: nestojím já o tu panenku! Pěkně mně měsíček svítíval, když jsem od své milé chodíval: svit ty mně, měsíčku, ještě dnes, však mně víc svítívat nebudeš!

Erben 2/242 | Šel jsem lesem i nelesem (10%)
Šel jsem lesem i nelesem, zabloudil jsem, nevím kde jsem; šel jsem cestou, i necestou, potkal jsem tam holku hezkou. Potkala mě, neznala mě, zašla za mě, volala mě: „Vítám tebe, můj krajane! nechodívej k jiné panně.“ Proč bych já k vám chodívával, tobě se šiditi dával? mé lásce a upřímnosti zplácela jsi nevěrností. Nemysli si, že’s jediná, mému srdci usouzená: vždyť je děvčat všude dosti jako zrnek na jalovci. Tři léta jsem k vám chodíval, tobě jsem dary nosíval; já nosíval, ty jsi brala, jiného jsi milovala. Tři léta jsem k vám chodíval, a od tebe šizen býval; třetí rok dozrál jalovec: bylo naší lásce konec. Svět se točí jako kolo: 1) miluj nyní, máš-li koho; svět se točí jako kámen, už je naší lásce amen! 1) Takto počínala se již ve XIV věku jedna píseň. Viz Jung. hist. lit. 1849, str. 28.

Sušil 0317 | Nač jsi za mňa išla keď's (10%)
Nač jsi za mňa išla, keď's mia nelúbila? Já som za ťa išla z ludského návodu, z mnohých nedostatků. Klínek nad postelkú, šablenka na klínku, mám-li já šablu vzít, hlavu ti urazit? Chytil on šabličku, uťal jí hlavičku. Jak bylo na ráně, hosti se schádzajú, co mladí dělajú, či sa rádi majú? Její stará máti šla sa podívati. Přes prah překročila, do krvi kročila. Kerá múdrá máti, nech nenutí dětí, jak sem já nutila, dceru sem pozbyla, zeťa sem neznala.

Bartoš 1901 / 0482 | Povídajó lidi (10%)
Povídajó lidi, že mě milé šidí a von mě nešidí šidijó mě jiní. Povídajó lidi, že sem čarovala, já jsem ti, Honzíčko, jak živa neznala.

Galko 3/036 | Aj sa buje skala lámač (7%)
Aj sa buje skala lámac, kej ja bujem mašírovac, skala, skala, skala vysoká! (Do ca buje, lúčka, kosic, kej ja bujem šablu nosic? Lúčka, lúčka, lúčka zelená! Do ca buje, vínko, píjac, kej ja bujem mašírovac? Vínko, vínko, vínko červené!)

Galko 3/018 | Ten vaďovský kostelíček, kolo neho (7%)
Ten vaďovský kostelíček, kolo neho pekný les; [: ešče sa podzívam, :] či moj milý príjde dnes. Už moj milý ide, príjde na vranom to koníčku, tak si on pripína, tak si on zapína na levý bok šabličku. A ked si hu pripal, zapal, na svoj dom sa podzíval, [: tak žalostne vzdychal, :] až kon pod ním zahrzal *). Jak to matka uslyšala, hned na ulic bežala: Ach, synu moj milý, kdo ca dal do vojny, kdoc’ je tomu príčina? Ten vaďovský huncút richtár, ten ma do tej vojny dal; ešče si rozkázal, s provazy ma zvázal, ešče ke mne vartu dal.

Sušil 1383 | Voli voli sivé voli (7%)
[: Voli, voli, sivé voli, :] poženěm vás naj úhory. Naj úhory, na zelené a sám pojdzem k cudzej ženě. »Cudza žena smrc hotová, zabijú ca, budze škoda.« Něch zabijú, šak som márný, něbudze mia plakac žádný. Ani ocec, ani maci, ani moje drobne dzeci.