Černík 1908 / 161 | Ej, hore

41 words

Černík 1908 / 161 | Ej, hore (100%)
Hore, hore dolinečkú, hore, hore dolinú, trhala si moja milá zelinečku, zelinu. Mosela's mi počarovac, mosela's mi podzelac, mosela's mi včera večer do vínečka šosi dac. Nědala som, mój šohajko, nědala som, nědala, lebo som ťa, mój šohajko, ani dobre něznala.

Sušil 1820 | Ej moselas mně počarovac (53%)
Ej, moselas mně počarovac, ej, moselas mně podzelac, ej, moselas mně včera večír, ej, do vínečka1) cosi dac.2) Ej, nědala som, můj synečku, ej, nědala som, nědala; ej, ani som ca, můj synečku, ani dobre něznala.

Bartoš 1901 / 0927 | Na čérnéj hoře syneček oře (23%)
Na čérnéj hoře syneček oře, vyoráł on zeľinečku, daj ně ju, Bože! Zeľinko drobná, nechcu ťa poznat, moseła bych svoje ľíčka pérečkem mazat. Ja ne pérečkem, aľe ľeľijú, potrestáł ňa miłý Pán Bůh, ženú ľenivú. Ne tak ľenivú, jako nemiłú: Vezni ně ju, miłý Bože, a daj ně inú.

Galko 3/063 | Keď sa milý na vojnu brau (23%)
Keď sa milý na vojnu brau, svojej milej tak zanahau, by sedem rokov čakala, a aby se nevydala. Sedem rokov už minulo, išlo douča na zelinu, nevidela tam iného, len vojačka jediného. Vojak sa jej začne ptati, či sa bude vydávati. Ja sa vydávať’ nebudem, ja milýho čakať budem. Tvoj milý sa už oženev, ja som na jeho svadbe bou. Čo mu vinšuješ, Anička, červená biela ružička? Vinšujem mu telko šťastí, kelko je na hore listí; vinšujem mu tolko zdraví, kolko je na zemi trávy. Zarmúteu (zradoval) sa a zasmiau sa, zlatý prsten zablyskou sa, po prsteni ho poznala, prežalostne (preradostne) zaplakala.

Erben 2/318 | V šírém poli hruška stojí (6%)
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“

Erben 2/320 | Svit měsíčku polehoučku (6%)
Svit, měsíčku, polehoučku na ten panský háj: nemysli si, má zlatá panenko, abych si tě vzal. Šel jsem lesem, byl jsem vesel, zpíval jsem sobě; uslyšel jsem smutný nářek od panenky mé. Ona stála pod stromečkem, neviděl jsem jí; hodila na mě jablíčkem, ozvala se mi. – Pod háječkem nad sádečkem roste májoví: kam jsi dala, má panenko, růže červeny? „Růže červeny povadly, věnce nemůž vít: nemyslete, potěšení moje, že vás musím chtít. Co je po tej rozmaríně, která nevoní: co je po vás, potěšení moje, když máte jiny! Co je po tej levanduli, která nekvěte: Co je po vás, potěšeni moje, když mne nechcete!“ Pod vršíčkem na dědince byla zahrada; chodila tam má panenka, kvítí trhala. Když kytičku natrhala, tu zaplakala: „Kýž jsem tebe, potěšení moje, byla neznala!“

Erben 2/454 | Hezká jsi Andulko (6%)
Hezká jsi, Andulko, bejvala, dokud jsi mládenců neznala; jak jsi ty mládence poznala, hned se ti tvá krása změnila. Co je po takové panence, která má tři, čtyry mládence; jednoho v světnici, dva venku: nestojím já o tu panenku! Pěkně mně měsíček svítíval, když jsem od své milé chodíval: svit ty mně, měsíčku, ještě dnes, však mně víc svítívat nebudeš!

Erben 2/242 | Šel jsem lesem i nelesem (6%)
Šel jsem lesem i nelesem, zabloudil jsem, nevím kde jsem; šel jsem cestou, i necestou, potkal jsem tam holku hezkou. Potkala mě, neznala mě, zašla za mě, volala mě: „Vítám tebe, můj krajane! nechodívej k jiné panně.“ Proč bych já k vám chodívával, tobě se šiditi dával? mé lásce a upřímnosti zplácela jsi nevěrností. Nemysli si, že’s jediná, mému srdci usouzená: vždyť je děvčat všude dosti jako zrnek na jalovci. Tři léta jsem k vám chodíval, tobě jsem dary nosíval; já nosíval, ty jsi brala, jiného jsi milovala. Tři léta jsem k vám chodíval, a od tebe šizen býval; třetí rok dozrál jalovec: bylo naší lásce konec. Svět se točí jako kolo: 1) miluj nyní, máš-li koho; svět se točí jako kámen, už je naší lásce amen! 1) Takto počínala se již ve XIV věku jedna píseň. Viz Jung. hist. lit. 1849, str. 28.

Bartoš 1901 / 0482 | Povídajó lidi (6%)
Povídajó lidi, že mě milé šidí a von mě nešidí šidijó mě jiní. Povídajó lidi, že sem čarovala, já jsem ti, Honzíčko, jak živa neznala.

Sušil 0317 | Nač jsi za mňa išla keď's (6%)
Nač jsi za mňa išla, keď's mia nelúbila? Já som za ťa išla z ludského návodu, z mnohých nedostatků. Klínek nad postelkú, šablenka na klínku, mám-li já šablu vzít, hlavu ti urazit? Chytil on šabličku, uťal jí hlavičku. Jak bylo na ráně, hosti se schádzajú, co mladí dělajú, či sa rádi majú? Její stará máti šla sa podívati. Přes prah překročila, do krvi kročila. Kerá múdrá máti, nech nenutí dětí, jak sem já nutila, dceru sem pozbyla, zeťa sem neznala.

Bartoš 1901 / 0652 | Ej mosełas ně moja miłá (1%)
Ej mosełas ně, moja miłá, ej mosełas ně poděłat, ej mosełas ně včéra večér, ej do vínečka neco dat! Ej nedała sem, můj synečku, ej nedała sem, nedała, ej ľebo sem ťa včéra večér, ej ani ešče neznała.