Sušil 1943 | Ej škoda mého manžela!

19 words

Sušil 1943 | Ej škoda mého manžela! (100%)
Ej, škoda mého manžela! Kde jsem ho smutná poděla! Nasekal sekánky, nakosil mi trávy, zametal kuchyňu, podojil mně krávy.

Erben 3/219 | Měla jsem já muže – (69%)
Měla jsem já muže – ach Bože milý! teď na něj zpomínám každičkou chvíli. Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila! Nařezal řezanky, nasekal trávy, slepice ohledal, podojil krávy. Přeškoda atd. Dvoreček mi zamet, naštípal dříví, v kamnech mi zatopil, vyčistil chlívy. Přeškoda atd. Vody mi nanosil, uvařil jídla: přec neužil se mnou dobrého bydla. Přeškoda atd. Nití mi nasoukal, přebíral kroupy: a já mu říkala: ty troupe hloupý! Přeškoda atd. Já měla kalhoty a on měl sukni; proto mi nastali časové smutní! Přeškoda atd. Měla jsem manžela vždy po své vůli: nyní mám manžela, maže mě holí! Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila!

Sušil 1058 | Zamykaj maměnko (26%)
Zamykaj, maměnko, zamykaj kuchyňu, aj, máš hezkú dceru, ukrademe ti ju. Šak sem zamykala z ocele zámečkem, přišel tam syneček, otevřel slovečkem.

Smutný 07/016 | Zamykaj maminko zamykaj kuchyňu (26%)
Zamykaj, maminko, zamykaj kuchyňu

Erben 2/272 | Dej Bože! Barboře (20%)
Dej, Bože! Barboře Martina s kosou, aby jí nasekal travičky s rosou. Než trávy nasekal, kosa mu spadla; než kosu nasadil, tráva mu zvadla.

Erben 3/059 | Vstala jest Anička (20%)
Vstala jest Anička v bílej den, a šla do maštale pro oheň. Zavolala k sobě – Jeníčka, aby jí nasekal dřívička. Popad on sekyrku dřevěnou, vysekal kolíbku zelenou. Tu si máš, Aničko, kolíbej, po jiných mládencích nehlídej! „Vždyť já ti po jiných nehlídám, proto že jen tebe ráda mám.“ V tom přižene se z komory babička, majíc na rukou děťátko z peřinek ustrojené, a běhajíc vůkol houpá je, konejší a zpívá: Hajej, dadej, hajej, pacholíčku malej! hajej, dadej, nynej – za rok bude jinej.

Sušil 2300 | Smrtná neděla (9%)
Smrtná neděla, kams klíče poděla? Dala sem je, dala svatému Jiří. Svatý Jiří vstává, zem odemykává, aby tráva růstla.1) Tráva je zelená, fijala, růže, pomož nám, Bože. Prala plinky u studýnky, nohy, ruce myla. Čím jich utírala? Listečkem, plístečkem, zlatým papírečkem. Vij, matko, věnce své Kateřince, šak je dosti kvítí, až se hora svítí, a pod horó kamení, až se hora promění.

Erben 2/133 | Andulko má milá! (9%)
Andulko má milá! kde pak jsř chodila? „Byla jsem na pouti u svaty Doroty, tam jsem se modlila. Za koho jiného než mého milého: abych ho dostala za svého manžela do lože bílého.“

Erben 7/007 | Poslyšte panny (9%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Černík 1908 / 313 | Dolu (9%)
Dolu, dolu, mé špendlíčky perlové, něbudzece na méj hlave nosené. Dolu, dolu, mój veneček zelený, něbudzeš ty na méj hlave nosený. Dolu, dolu, má paretka perlová, něbudzeš ty na méj hlave nosená. Dolu, dolu, mé pantličky hadbávné, něbudzece na méj hlave nosené. Dolu, dolu, mój vrkoček zelený, něbudzeš ty na méj hlave nosený. A to šetko pre milého švarného, berem si ho za manžela verného. Čo ty baby na mňa majú, hajdanom, čo mňa telko oškubajú, Bože mój. Rády by mi vienek vzaly, hajdanom, rády by mi čapec daly, Bože mój. A to šetko pře milého švarného, berem si ho za manžela verného. Z jednej strany vietérenko povievá, z druhéj strany má mamička pozierá. Ešče sa já svéj mamičky opítám, s vama-li já, má mamičko, bývac mám. Nie, céro má, nie, céro má, nie se mňú, keho si si vyvolila, ten s tebú. Hore, hoře, má kontulka plácená, už ty budzeš na méj hlavě nosená. Hore, hore, mé šnorečky bielené, nž budzece na méj hlave nosené. Hore, hore, mój ručníček červený, už ty budzeš na méj hlave nosený. Hore, hore, mé končeky červené, už budzece na méj hlave nosené. A to šetko pre milého švarného, berem si ho za manžela verného. Moje vlásky, čirné vlásky, hajdanom, něbudzece zapletané, Bože mój. Něbudzece zapletané, hajdanom, leš budzece otáčané, Božo mój. A to šetko pre milého švarného, berem si ho za manžela verneho.

Erben 5/133 | Prodala pole luka vše (9%)
Prodala pole, luka vše, dala si hádat cikánce. Ach, cikánečko má milá! přičaruj ty mně manžela. „Až já ti budu čarovat, musíš mně za to darovat: Žejdlík dukátů nebo dvá, však ti to milej zase dá.“