Erben 2/388 | Slunéčko vychází

41 words

Erben 2/388 | Slunéčko vychází (100%)
Slunéčko vychází nad ty lesy, už mne v těch Klatovech nic netěší; těžívalo – už nebude: bude mě těšívat někde jinde. Zatoč se, slunéčko, nad tím domem – milovali jsme se, už nebudem; milovali – už nebudem: měj se, má panenko, s pánem Bohem!

Erben 2/215 | Ach bože nebeskej! (54%)
Ach bože nebeskej! co pak nejsem hezkej, že mě v těch Klatovech žádná nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím hezky děvče. Matičko nebeská! co pak nejsem hezká, že mě v tom Pušperku žádnej nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím taky chlapce.

Erben 3/119 | Pověz mně Vavroušku (54%)
Pověz mně, Vavroušku, pověz, pověz, po čem je v Klatovech voves, voves? Po pětadvaceti českejch, českejch: že je náš Vavroušek 1) hezkej, hezkej! 1) je tam dost děvčátek hezkejch, hezkejch.

Erben 5/299 | Těžko mě matička (44%)
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!

Bartoš 1901 / 0759 | Zatoč sa słúnečko (42%)
Zatoč sa słúnečko, na ty na ty na ty ľesy, že mně v téj vesnici nic ne nic ne nic netěší. Těšívało, už nebude, bude mňa těšívať někde někde někde jinde.

Bartoš 1901 / 1162 | Z Hutiska (40%)
Hrajte mně, trubte mně hory, hory, hory lesy, že mně na Hutisku již již nic, již nic víc netěší těšilo mne, již nebude, bude mne těšiti zase, zase někde jinde. Již se ten chodníček, již se, již se, zarostává, již mne ten syneček, již mne, již mne zanechává, když mne nechce, nechť mne nechá, však já se neprosím takového falešníka. Troubili, troubili, mile, mile, mile bylo, syneček vandroval, ještě, ještě se nednilo Troubili marš, loučili nás, neplač Ty má milá, přijdu, přijdu já z vojny zas.

Galko 1/034 | Vychodí slniečko spoza lesy (26%)
Vychodí slniečko spoza lesy, už mňa v tom Liptove nič neteší; tešilo mne, ale už nie, azda ma poteší nekde inde. Včera mi má milá odkázala, žeby mi polovic srdca dala; pýtal som ho, nemala nôž, chcel som jej požičať, nechcela už. Čo si mám pre lásku srdce trápiť, volím ja svej milej prsteň vrátiť; vrátim jej ho, ja jej ho dám, keď jeden utratím, desať jich mám.

Sušil 1197 | V poledne s poledne (17%)
[: V poledne s poledne :] slunečko kolem jde. To nebylo slunce: Bylo švárné děvče. Srp, plachetku vzala, na trávu se brala. Na trávu zelenó, na lóku širokó. Rozčesala vlase po svém zlatém páse. Pře mé milé vlasy, škoda vaši krásy! Že já vás zavit mám do rócha bílýho. Jinde přidávají: Mám koně vraného, zostra kovaného. Sedla bych na něho, jela bych na vojno. Pojeď, milá, se mnó, ať já nejsem šelmó. Pojeď, milá, skokem, ať já nejsem klukem. S tebó nepojedu a já tvá nebudu. Proč bys má nebyla? Dyť's mně slibovala.

Erben 3/082 | Bůh vás žehnej (17%)
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“

Erben 2/598 | Nevybírej nepřebírej (16%)
Nevybírej, nepřebírej, abys nepřebrala, abys potom nedostala, cobys pak nerada. Hrabě pro tě nepřijede, ani pán od stavu: nemysli si tak vysoko, tu ti dávám radu. Jest-li myslíš na hejtmana, neb na purkrabího: nedostaneš důchodního, ani obročního. Písař když tě pomiluje, dá pak tobě kvinde, napíše ti ceduličku: „Hledej sobě jinde!“ A když‘ po všech naposledy nádenník jí přijde; potom si ho ráda veme, sic na ocet zbyde! Jak ho bude milovali, tak on bude taky; budou spolu chodívali na ty pansky mlaty. – Naposledy po všech všudy pastucha jí přišel: Chce-li si mě panna vzíti, budu její manžel. „Můj pán není žádnej slouha, on je kancelisla: nosí péro na rameně, když vyhání z města. On to péro ráno vezme, dělá na něj: hou, hu! vstaňte, holky, vyhánějte krávy, voly k houfu!“

Erben 2/359 | Včera neděle byla (16%)
Včera neděle byla, já jsem doma nebyla: žala jsem travičku v zeleném háječku – svátek jsem nesvětila. Než jsem trávy nažala, celá jsem se požala: proto že, Jeničku! falešnou hubičku od tebe jsem dostala. V háji travičku žití – nechtějte to činiti, panny a mládenci s zelenými věnci! můžete se požiti. Včera přenešťastný den, kam se můj milý poděl? dostala jsem kvinde, šel k panence jinde, na mě snad už zapomněl!