Erben 3/174 | Řípa se vdávala

10 words

Erben 3/174 | Řípa se vdávala (100%)
Řípa se vdávala, celer výskal, mrkev tancovala a křen pískal.

Sušil 1946 | Dyž jsem šel dom z hospody (37%)
Dyž jsem šel dom z hospody, dennička svítila, což mě tenkrát ženuška pěkně přivítala. Pěkně mě přivítala, popadla na mne hůl; já ubohý hospodář musel sem vlezt pod stůl. Tu jsem si teprum spomněl, že já su hospodář, ťukel sem si na trnož: Jakú večeřu máš? Ja, ona je feryna, popadla motyku: Jestli ješče hubú hneš, hneď tě ňú vykopu. Já ubohý hospodář nesměl jsem hubú hnúť, jenom jsem pořád hleděl, jak se mám vyvrsknúť. Jak jsem se z domu dostal, radosťú jsem výskal, do hospody jsem běžel, tam sem si postýskal. A vy, paní hospodská, nalejte mně vína, ať mé srdce okřeje, žena mě pobila.

Erben 5/251 | Něco kulalýho (37%)
Něco kulalýho, něco hladky, něco kyselýho, něco sladky. Hrášek kulovatej, čočka hladká, zelí je kysely, mrkev sladká.

Bartoš 1901 / 1075 | Toto na konopě toto na ľen (24%)
Toto na konopě, toto na ľen, toto na cibuľu, toto na křen.

Erben 2/485 | Šel zahradník do zahrady (24%)
Šel zahradník do zahrady s lopatou, s lopatou, vykopal tam marijánku košatou, košatou. To nebyla marijánka, byl to křen, byl to křen: však my svoji, má panenko, nebudem, nebudem! „Ať si byla marijánka, nebo křen, nebo křen: když mne nechceš, můj holečku, nechoď sem, nechoď sem.“

Sušil 0055 | V nedzěličku za rana (2%)
V nedzěličku za rana vyšla panna kochana. A přijechol do ni pon, z pjekla rodem jeden som. Ščesti, Bože, dzěvečko, troje dziotek macičko.1) Vitaj, že ty, můj paně, z pjekla poslan sataně. Po čem žes mě poznala, žes mě tak jmenovala? Po kuničku po brunym, po šedelku červenym. Po šatečce hedbavne, po šabličce opravne. Šedej, dzěvče, na můj kůň, podjedzěme před můj dům. Tři dni, tři noci jeli po trni, po chavucnym, po kameni horucnym. Přijechali před pjeklo: Otvirej, brače, čeplo. Posadil ju na stolce, dal ji vina ze škopce. Pi že, pani, pi vino, něpilaš jakeš živo. Pilacěch ja s panama, ně s takymi durňama. Tak s ňum tam tancovali, ež ji kosci rupěly. Vezdřela tam pod věka, uzdřela tam člověka. Jdzi, člověče, jdzi domů a něprov tam nikomu, jen otci a matce. Že jich majum ješče dvě, něch jich kořum lepši jak mně. Něch do kostela chodzjum, chlapců za sum 2) něvodzjum.

Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (2%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.

Erben 3/060 | Pantáto pantáto (1%)
Pantáto, pantáto pod věnečkem! hejhejte, hej bej te tolaříčkem, tolarem, tolarem, flaší vína: abych já věděla, kde jsem žila. Peníze sebrané na kolíbku a na povijan zaváže přední družka do šátku a odevzdá nevěstě. Po kolíbce hned následuje Jak mile se koláče rozdají, přinesou totiž na stůl mísu velikou s čistou vodou, k čemuž družba (řečník) tuto řeč učiní: Vysoce vážení páni hosti! žádám se vší uctivostí, když jste při této tabuli s bázní boží, v dobré vůli pokrm jedli, nápoj pili, byste ruce své umyli v této křišťalové vodě; nebudet vám to ke škodě, nýbrž k čistotě a zdraví, jak učí obyčej starý. My pak vaši služebníci, dobré všecko vám přející, za to žádáme společně, byste službu naši vděčné , od nás přijmouce, y štědrosti na důkaz té své vděčnosti každý dva tři dvacetníčky vhodili do té vodičky. A vy muziky pozor dejte, pěknou písničku zahřejte.

Erben 3/079 | Zpívejte Kláštersky (1%)
Zpívejte Kláštersky kohouti, ať se mé srdéčko nermoutí; zpívejte – až bude den: zapřáhnem koníčky, pojedem. Až tady pojedu, dám si hrát, zastavím koníčky vedle vrat: dám si hrát – a písničku: že jsou mně odvedli Ančičku. Vesele zpívejte, kohouti: ať se mé srdéčko nermoutí! Zpívejte, kohouti, už je den: zapřáhnem koníčky, pojedem.

Erben 3/170 | Vímť já ptáčka jednoho (1%)
Vímť já ptáčka jednoho, dudek se jmenuje, který se oženit chce: sojku brát si bude. Na tu svatbu veselou bylo moc pozvaných, to z rozličného ptactva, jak velkých, tak malých. Zlatohlavý strnádek ten jest byl za družbu, a radostný skřivánek zval hosty na svatbu. Křepelka za družičku, ta jest věnce vila, pannu sojku nevěstu na oddavky vedla. Krkavec je oddával, jestřáb za svědka stál, že nejsou žádny přátelé, všem se zakazoval. Havran byl za kuchaře, ten jim oběd strojil: však ho všickni poznají, kterak se začernil. Slavík dělal muziku, když po jídle bylo, a tak, co hostu bylo, všecko tancovalo. Unavila se sojka, spat se odebrala, kdežto švitorná straka postel jí vystlala. Svatba se dokonala, písničku zavírám, na které já taky byl a na ni se díval. Stala se roku toho, a podnes se stává: když dudek k sojce přijde, svatba je hotová.

Erben 5/401 | Jaro se otvírá (1%)
Jaro se otvírá, kvítí květe, trada tradadada tradada! žežulička kuká v hustým lese, trada tradadada tradada! slavíček v hájíčku tluče svou písničku: že já budu nosívsti šavličku. Myslila‘s, má milá, že je to špás, trada atd. a nynčko ze špásu zármutek máš, trada atd. teď budeš naříkat a na mě zpomínat, a já budu pryč od tebe mašírovat.